Available languages

Taxonomy tags

Info

References in this case

References to this case

Share

Highlight in text

Go

STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY

CHRISTINE STIX-HACKL

ze dne 5. února 2004 (1)

Věc C-400/02

Gerard Merida

proti

Spolkové republice Německo

[Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Budesarbeitsgericht (Německo)]

„Volný pohyb pracovníků – Rovné zacházení v kolektivních smlouvách – Dočasná podpora – Diskriminace bývalých pracovníků v Německu s bydlištěm ve Francii“






I –    Úvod

1.        Toto řízení se týká výpočtu dávky stanovené v kolektivní smlouvě („dočasná podpora“), která je vyplácena při skončení pracovního poměru.

II – Právní rámec

A –    Nařízení Rady (EHS) č. 1612/68(2)         ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků  uvnitř Společenství (dále jen „nařízení č. 1612/68“).

2.        Článek 7 odst. 4 zní:

 „Jakékoli ustanovení v kolektivní nebo individuální smlouvě nebo v jiném kolektivním ujednání, týkající se přístupu k zaměstnání, zaměstnání, odměňování a jiných pracovních podmínek nebo podmínek skončení pracovního poměru, je od počátku neplatné, pokud stanoví nebo povoluje diskriminační podmínky vůči pracovníkům, kteří jsou státními příslušníky jiných členských států.“

B –    Vnitrostátní právo

3.        Podle neodporujících sdělení postupujícího soudu v usnesení o postoupení předběžné otázky a zástupce Spolkové republiky Německo při jednání se jeví rozhodujícím  německý právní stav, jak je uvedeno dále.

4.        U francouzských ozbrojených sil umístěných na německém státním území byli až do svého odchodu zaměstnáni civilní zaměstnanci, jejichž zaměstnavatelem bylo francouzské vojsko. Příjem z výdělečné činnosti byl vyplácen z pověření a na účet francouzského vojska úřady Spolkové republiky Německo. Na základě německo-francouzské smlouvy o zamezení dvojího zdanění se daňové právo použitelné na příjem z výdělečné činnosti řídilo bydlištěm zaměstnance. Německé úřady tudíž nesrážely z hrubého příjmu z výdělečné činnosti zaměstnanců s bydlištěm ve Francii žádnou daň ze mzdy, nýbrž jim vyplácely ve srovnání se zaměstnanci s bydlištěm v Německu vyšší částku. Tato částka vyplácená bývalým zaměstnavatelem podléhala dani ve Francii.

5.        Dočasná podpora je sociální dávka, kterou vyplácí Spolková republika Německo vlastním jménem a z rozpočtu Spolkové republiky Německo bývalým zaměstnancům „francouzských ozbrojených sil na německém státním území“, a to na základě Tarifvertrag vom 31. August 1971 zur sozialen Sicherung der Arbeitnehmer bei den Stationierungsstreitkräften im Gebiet der Bundesrepublik Deutschland (kolektivní smlouva o sociálním zabezpečení zaměstnanců ozbrojených sil umístěných na území Spolkové republiky Německo ze dne 31. srpna 1971) (dále jen „kolektivní smlouva o sociálním zabezpečení“), pokud jejich pracovní poměr skončil na základě výpovědi z důvodu, že z Německa odešly ozbrojené síly tam umístěné.

6.        Podle ustanovení kolektivní smlouvy o sociálním zabezpečení rozhodných pro spor v původním řízení je výše dočasné podpory počítána pro všechny příjemce stejně. Tento výpočet se provádí v podstatě tak, že se vychází ze základní odměny podle kolektivní smlouvy, která v okamžiku propuštění příslušela zaměstnanci za celý kalendářní měsíc, a vedle skutečně obdržených dávek v nezaměstnanosti je mimo jiné přihlédnuto k fiktivní německé dani ze mzdy, a sice u posledně jmenované podle daňových kritérií rozhodných k okamžiku výplaty dočasné podpory. K fiktivní německé dani ze mzdy je přihlédnuto tedy také v případě bývalých zaměstnanců ve Francii, kteří neměli po dobu pobírání příjmu z výdělečné činnosti žádné daňové odpočty ze mzdy podle německého práva.

7.        Tímto způsobem vypočítaná dočasná podpora je pro příjemce žijící v Německu zdanitelná nad nezdanitelnou částku. Ve Francii žijící příjemci musí z dočasné podpory platit francouzské daně. V § 4 bodu 4 větě druhé kolektivní smlouvy o sociálním zabezpečení se stanoví: „Pokud se dočasná podpora vyplácí jako doplněk k dávkám poskytnutým Bundesanstalt für Arbeit (Spolkový úřad práce), […] bude navýšena o částku nezbytnou k uhrazení daně ze mzdy.“ Podle vyjádření zástupce německé vlády učiněných při jednání způsobuje „toto navýšení […] neutralizaci případného daňového zatížení. Přitom je irelevantní, který členský stát […] tyto daně vybírá […]. Příjemce je v Německu stále v takovém postavení, že není hospodářsky zatížen daní. V projednávaném případě by mohla být […] vrácena daň, kterou musí [žalobce] zaplatit ve Francii z dočasné podpory. K tomu je zapotřebí toliko odpovídající doklad o výši zaplacené daně. S tuzemskými osobami a cizinci je zacházeno vždy striktně stejně, pokud jde o daně, které mají být skutečně placeny.“

III – Skutkový stav, původní řízení a předběžná otázka

8.        Gerard Merida je francouzský státní občan a bydlí ve Francii. Až do své výpovědi pracoval u francouzských ozbrojených sil umístěných v Německu. Poté, co skončil jeho pracovní poměr, pobíral G. Merida dočasnou podporu podle kolektivní smlouvy o sociálním zabezpečení. Výše dávky byla vypočítána podle kolektivní smlouvy o sociálním zabezpečení, tj. vycházelo se z dřívějšího hrubého platu, přičemž bylo přihlédnuto ke skutečně přijatým dávkám v nezaměstnanosti ve Francii a k fiktivní německé dani ze mzdy. Takto vypočtenou dočasnou podporu pro G. Meridu bylo nutno zdanit ve Francii jako příjem z výdělečné činnosti podle příslušné smlouvy o zamezení dvojího zdanění, a podléhala proto francouzské dani.

9.        Protože G. Merida byl toho názoru, že ho odpočet fiktivní německé daně ze mzdy nepřípustně poškodil ve srovnání se zaměstnanci s bydlištěm v Německu, podal žalobu proti Spolkové republice Německo. Příslušný Arbeitsgericht (pracovní soud) a Landesarbeitsgericht (zemský pracovní soud) žalobu zamítly. Proti rozsudku Landesarbeitsgericht podal G. Merida opravný prostředek („Revision“) k Bundesarbeitsgericht (spolkovému pracovnímu soudu). Tento soud má pochybnosti o tom, zda je kolektivní smlouva o sociálním zabezpečení v případech, jakým je původní spor, pokud jde o způsob výpočtu dočasné podpory, slučitelná s právem Společenství na volný pohyb pracovníků. Z tohoto důvodu Bundesarbeitsgericht usnesením ze dne 27. června 2002 rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Je porušením článku 39 ES, pokud se při stanovení vyměřovacího základu dočasné podpory v případě stanoveném v § 4 bodu 1 písm. b) [kolektivní smlouvy o sociálním zabezpečení] vychází fiktivním způsobem z německé daně ze mzdy (§ 4 bod 3 písm. b) věta druhá [kolektivní smlouvy o sociálním zabezpečení (,TV SozSich‘)]), pokud bývalý zaměstnanec bydlí v cizině a podléhá tam dani?“

IV – K předběžné otázce

A –    Hlavní argumenty  účastníků řízení

10.      Gerard Merida a Komise jsou toho názoru, že ve Francii žijící příjemci dočasné podpory byli nepřímo diskriminováni odpočtem fiktivní německé daně ze mzdy. Způsob výpočtu dočasné podpory má prý za následek, že tito příjemci obdrželi dohromady méně, než kolik činí někdejší příjem, který jim vyplácel bývalý zaměstnavatel. Zaměstnanec podléhající německému daňovému právu na základě německého bydliště totiž nemá vedle odpočtu fiktivní německé daně ze mzdy a dávek v nezaměstnanosti žádné další odpočty z dočasné podpory. Příjemci dočasné podpory žijící ve Francii by naproti tomu museli odvádět vedle odpočtu fiktivní německé daně ze mzdy dodatečně francouzskou daň z dočasné podpory. Účelem dočasné podpory ale je další poskytování plného příjmu, který byl vyplácen bývalým zaměstnavatelem, v prvním roce po skončení pracovního poměru. Toto je zaručeno u příjemců s bydlištěm v Německu. Na základě smlouvy o zamezení dvojího zdanění mají naopak příjemci s bydlištěm ve Francii vyšší příjem z výdělečné činnosti, protože plnění zaměstnavatele podléhá ještě dani ze mzdy ve Francii. U dočasné podpory je ovšem výše hrubého příjmu z výdělečné činnosti snížena jak o fiktivní německou daň ze mzdy, tak i o skutečnou francouzskou daň. Toto zhoršení postavení nemůže být ani odůvodněno správním zjednodušením. Zásada volného pohybu zaměstnanců vyjádřená v právu Společenství v článku 39 ES nemůže být z tohoto důvodu omezována.

11.      Spolková republika Německo je toho názoru, že výpočet výše dočasné podpory při odpočtu fiktivní německé daně ze mzdy není v případech takových, jakým je případ G. Meridy, diskriminační. Odvolává se přitom mimo jiné na důvody správního zjednodušení a na to, že dočasná podpora není pokračující výplatou mzdy v případě nezaměstnanosti. Při jednání zástupce německé vlády vyložil, že se jedná spíše o dobrovolnou sociální dávku, kterou Spolková republika Německo poskytuje bývalým zaměstnancům jiných států, která slouží k „tlumení sociálních dopadů procesu restrukturalizace“ v případě nezaměstnanosti a „představuje určitou pomoc ve formě sociální dávky“. Dočasná podpora se prý tudíž počítá pro všechny podporované osoby stejně. Právo Společenství nezakládá nárok na výhodnější zacházení s přeshraničními pracovníky oproti těm, kteří bydlí v tuzemsku. Při jednání dále Spolková republika Německo přednesla, že dočasná podpora je jako taková zásadně zdanitelná rovněž u příjemců s bydlištěm v Německu. Daně, které by případně měly být odvedeny, jsou však při výpočtu dočasné podpory „neutralizovány“ odpovídajícím navýšením dávky. Toto pravidlo platí také pro daně, které mají být z dočasné podpory odvedeny ve Francii.

B –    Závěry

1.      K formulaci předběžné otázky

12.      Postupující soud má pochybnosti o slučitelnosti § 4 bodu 3 písm. b) věty druhé kolektivní smlouvy o sociálním zabezpečení s článkem 39 ES v rozsahu, v němž je v tomto ustanovení kolektivní smlouvy obsaženo „stanovení vyměřovacího základu“ (zjevně je míněno vyměření výše) dočasné podpory – a to i pro příjemce s bydlištěm ve Francii – při odpočtu fiktivní německé daně ze mzdy. Žádá tudíž o výklad článku 39 ES. Plnění z kolektivní smlouvy, jako je dočasná podpora, spadají však rovněž do působnosti zákazu diskriminace stanoveného v čl. 7 odst. 4 nařízení č. 1612/68. Soudní dvůr doposud zkoumal v podobných případech Smlouvu o ES a nařízení č. 1612/68 společně a shledal, že nařízení blíže rozvádí práva migrujících pracovníků plynoucí z článku 39 ES, pokud jde o povinnosti ze služebního poměru a/nebo z kolektivní smlouvy(3).

13.      Navrhuji tudíž předběžnou otázku přeformulovat následovně:

„Je třeba článek 39 ES a čl. 7 odst. 4 nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství vykládat tak, že brání vnitrostátní právní úpravě stanovené v kolektivní smlouvě, podle které se výše sociální dávky takové, jakou je „dočasná podpora“, která je předmětem původního řízení, v případě příjemců  s bydlištěm v jiném členském státě, kteří tam podléhají dani,  vyměřuje tak, že se vychází z dřívějšího příjmu z výdělečné činnosti, přičemž je přihlédnuto k fiktivní tuzemské dani ze mzdy, ačkoliv u jmenovaných příjemců nebyla na základě smlouvy o zamezení dvojího zdanění po dobu trvání pracovního poměru srážena žádná tuzemská daň ze mzdy?“

2.      K výkladu článku 39 ES a čl. 7 odst. 4 nařízení č. 1612/68

a)      K otázce případné diskriminace na základě faktického dvojího zdanění

14.      Gerard Merida a Komise spatřují nepřípustnou diskriminaci v tom, že   při výpočtu dočasné podpory pro příjemce s bydlištěm ve Francii bylo přihlédnuto k fiktivní německé dani ze mzdy, ačkoliv dočasnou podporu je ještě nutno zdanit ve Francii. Toto hledisko zjevně sleduje také předběžná otázka vnitrostátního soudu v rozsahu, v němž se zaměřuje na daňovou povinnost ve Francii.

15.      K tomu je předně nutno konstatovat, že kolektivní smlouva o sociálním zabezpečení, pakliže má představovat základ případné diskriminace, nebyla reprodukována postupujícím soudem úplně. Spolková republika Německo  teprve při jednání citací příslušné pasáže kolektivní smlouvy – která nebyla popírána –  přednesla, že dočasná podpora je zdanitelná také pro příjemce v Německu, daně jsou ale vráceny a tato vratka může být také nárokována příjemci s bydlištěm ve Francii. Tímto odpadá znevýhodňování příjemců s bydlištěm ve Francii, zjevně předpokládané G. Meridou a Komisí v jejich argumentaci, považované za možné postupujícím soudem, které by vyplývalo z jakéhosi kvazi „dvojího“ zdanění (fiktivního v Německu a skutečného ve Francii).

b)      K otázce případné diskriminace na základě toho, že výše dočasné podpory pro příjemce s bydlištěm ve Francii neodpovídá částce jim vyplácené bývalým zaměstnavatelem

16.      Při výpočtu dočasné podpory se u všech příjemců, tj. nezávisle na bydlišti v Německu, vychází z individuálních hrubých příjmů z výdělečné činnosti, přičemž je přihlédnuto k fiktivní německé dani ze mzdy, kterou by byla povinna odvést srovnatelná osoba s bydlištěm v Německu. Tímto dochází u příjemců s bydlištěm ve Francii ke zhoršení postavení oproti příjemcům s bydlištěm v Německu v rozsahu, v němž výše dočasné podpory u prvně jmenovaných, odlišně od jmenovaných na druhém místě, neodpovídá částce vyplácené bývalým zaměstnavatelem.

17.      Vzniká otázka, zda toto představuje nepřímou diskriminaci, která je zakázána článkem 39 ES a čl. 7 odst. 4 nařízení č. 1612/68.

18.      Článek 39 ES a čl. 7 odst. 4 nařízení č. 1612/68 zakazují nejen diskriminaci na základě státního občanství, ale také všechny skryté formy diskriminace, které použitím jiných rozlišovacích kritérií vedou ke stejnému výsledku(4).  Jak vyplývá z judikatury Soudního dvora, je třeba ustanovení vnitostátního práva, pokud není objektivně odůvodněné a přiměřené s ohledem na sledovaný cíl, považovat za nepřímo diskriminační, pokud může mít svou povahou nepříznivější dopad na migrující pracovníky než na tuzemské pracovníky, a v důsledku toho hrozí nebezpečí, že znevýhodní především migrující pracovníky(5).

19.      Kolektivní smlouva o sociálním zabezpečení nerozlišuje sice podle státního občanství příjemců dočasné podpory, avšak může mít rozdílné dopady podle toho, zda pracovník bydlí v době pobírání dočasné podpory v Německu nebo ve Francii. Bydliště v tuzemsku se však u státních občanů tohoto státu vyskytuje mnohem častěji než u bývalých migrujících pracovníků, takže takové kritérium má tendenci znevýhodňovat bývalé přeshraniční pracovníky(6). Mohlo by se tudíž jednat o případ nepřímé diskriminace.

20.      K nepřímé diskriminaci dochází, pokud jsou použita rozdílná ustanovení práva na srovnatelné situace nebo tatáž ustanovení práva na rozdílné situace a toto nemůže být odůvodněno objektivním rozdílem popřípadě účelem(7). U způsobu výpočtu dočasné podpory by se mohlo jednat o ustanovení práva, u kterého je stejné ustanovení práva použito na rozdílné situace.

21.      Soudní dvůr posuzoval existenci nepřímé diskriminace nejčastěji podle účelu toho kterého sporného opatření(8).

22.      Podle argumentu předneseného Spolkovou republikou Německo při jednání, který je v tomto ohledu přijatelný, není účelem dočasné podpory udržení individuální úrovně příjmu v případě nezaměstnanosti, nýbrž poskytnutí státní sociální dávky nezávislé na pracovním poměru, která slouží k tlumení sociálních dopadů v případě nezaměstnanosti. To vyplývá z toho, že dávka není vynakládána na účet bývalého zaměstnavatele, nýbrž ze strany třetího subjektu, totiž Spolkové republiky Německo, a to z vlastních prostředků a bez protiplnění.

23.      S tímto účelem se zdá být naprosto slučitelné, že se tato sociální dávka pro srovnatelné příjemce s bydlištěm v tuzemsku a s bydlištěm v jiném členském státě vypočítává jednotně, tj. v daném případě při zohlednění fiktivní německé daně ze mzdy.

24.      To vede k tomu, že výše dočasné podpory pro příjemce s bydlištěm ve Francii neodpovídá výši částky vyplácené ze strany bývalého zaměstnavatele. Tato nominálně vyšší částka pro pracovníky s bydlištěm ve Francii byla ovšem toliko přirozeným následkem okolnosti, že jejich příjmy byly po dobu pobírání příjmů z výdělečné činnosti osvobozeny od německé daně ze mzdy na základě příslušné smlouvy o zamezení dvojího zdanění.

25.      Takovéto rozdílné postavení daňových poplatníků s bydlištěm v různých členských státech ve spojení se smlouvou o zamezení dvojího zdanění je podle judikatury Soudního dvora slučitelné s právem Společenství potud, pokud vyplývá v prvé řadě z rozdílných daňových sazeb dotčených členských států, které spadají do příslušnosti členských států(9). Z toho, že rozdílné zacházení, jak se tomu dělo ve věci v původním řízení u aktivních zaměstnanců s bydlištěm v Německu a ve Francii, je slučitelné s právem Společenství, však nemůže být dovozováno, že se to také musí odrazit ve výpočtu sociální dávky nezávislé na zaměstnavateli, která sleduje účel tlumení sociálních dopadů v případě nezaměstnanosti.

26.      Je proto nutné konstatovat, že článek 39 ES a čl. 7 odst. 4 nařízení č. 1612/68 nebrání výpočtu dočasné podpory podle kolektivní smlouvy o sociálním zabezpečení v případě příjemců s bydlištěm ve Francii, pokud se u dočasné podpory jedná o státní sociální dávku nezávislou na zaměstnavateli, jejíž účel spočívá v tlumení sociálních dopadů v případě nezaměstnanosti.

V –    Závěry

27.      V souladu s tím, co je uvedeno výše, je Soudnímu dvoru navrhováno, aby odpověděl na předběžnou otázku takto:

„Článek 39 ES a čl. 7 odst. 4 nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství je třeba vykládat tak, že brání vnitrostátní právní úpravě stanovené v kolektivní smlouvě, podle níž se výše sociální dávky, jakou je ,dočasná podpora‘, která je předmětem původního sporu, v případě příjemců s bydlištěm v jiném členském státě, kteří tam podléhají dani, vyměřuje tak, že se vychází z dřívějšího hrubého příjmu z výdělečné činnosti, přičemž je přihlíženo k fiktivní německé dani ze mzdy, ačkoliv u jmenovaných příjemců po dobu trvání pracovního poměru nebyla na základě smlouvy o zamezení dvojího zdanění srážena žádná tuzemská daň ze mzdy, nebrání tehdy, když daň, která má být odvedena z dočasné podpory v jiném členském státě, je vrácena stejně jako daň, která má být případně odvedena v tuzemsku.“

1 – Původní jazyk: němčina.

2  – Úř. věst. L 257, s. 2; Zvl. vyd. 05/01, s. 15.

3  – Rozsudky ze dne 8. května 1990, Biehl (C-175/88, Recueil, s. I-1779), ze dne 23. února 1994, Scholz (C-419/92, Recueil, s. I-505) a ze dne 15. ledna 1998, Schöning – Kougebetopoulou (C-15/96, Recueil, s. I-47).

4  – Rozsudky Soudního dvora ze dne 12. února 1974, Sotgiu (152/73, Recueil, s. 153, bod 11), ze dne 23. května 1996, O’Flynn (C-237/94, Recueil, s. I-2617, bod 17) a ze dne 27. listopadu 1997, Meints (C-57/96, Recueil, s. I-6689, bod 44).

5  – Rozsudky Soudního dvora ze dne 12. září 1996, Komise v. Belgie (C-278/94, Recueil, s. I-4307) a O’Flynn, citovaný v poznámce pod čarou 4.

6  – Rozsudky Meints, citované výše v poznámce pod čarou 4, a ze dne 24. září 1998, Komise v. Francie (C-35/97, Recueil, s. I-5325).

7  – Viz jenom kupříkladu rozsudky k daňovému zacházení s nerezidenty ze dne 14. února 1995, Schumacker (C-279/93, Receuil, s. I-225), ze dne 11. srpna 1995, Wielockx (C-80/94, Recueil, s. I-2493), ze dne 27. června 1996, Asscher (C-107/94, Recueil, s. I-3089) a ze dne 14. září 1999, Gschwind (C-391/97, Recueil, s. I-5451, bod 21 a násl.), a kromě toho rozsudky Meints (citovaný v poznámce pod čarou 4), bod 45 a O’Flynn (citovaný v poznámce pod čarou 4), bod 20.

8  – Viz například nedávno rozsudek ze dne 23. října 2003, Schönheit a Becker (C-4/02 a C-5/02, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, body 84 a 95).

9  – Rozsudky ze dne 12. května 1998, Gilly (C-336/96, Recueil, s. I-2793) a ze dne 12. prosince 2002, de Groot (C-385/00, Recueil, s. I-11819).