Available languages

Taxonomy tags

Info

References in this case

Share

Highlight in text

Go

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

PAOLA MENGOZZIHO

přednesené dne 18. října 2007(1)

Věc C-103/06

Philippe Derouin

proti

Union pour le recouvrement des cotisations de sécurité sociale et d’allocations familiales de Paris – Région parisienne (Urssaf)

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná tribunal des affaires de sécurité sociale de Paris (Francie)]

„Sociální zabezpečení migrujících pracovníků – Nařízení (EHS) č. 1408/71 – Články 8, 14a odst. 2, a 14d odst. 1 – Samostatně výdělečně činné osoby – Obecný sociální příspěvek – Příspěvek na úhradu sociálního dluhu – Zohlednění příjmů dosažených v jiném členském státě a zdanitelných v tomto státě na základě smlouvy o zamezení dvojího zdanění“





I –    Úvod

1.        V projednávané věci je Soudní dvůr tázán na výklad nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství, ve znění pozměněném a aktualizovaném nařízením Rady (ES) č. 118/97 ze dne 2. prosince 1996(2), ve znění nařízení Rady (ES) č. 1606/98 ze dne 29. června 1998(3) (dále jen „nařízení č. 1408/71“)(4), a na vztahy mezi tímto nařízením a ustanoveními daňové smlouvy uzavřené v tomto případě mezi Francouzskou republikou a Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska k zamezení dvojího zdanění příjmů dosažených osobou samostatně výdělečně činnou s bydlištěm ve Francii, která je v tomto členském státě rovněž sociálně pojištěná a která vykonává souběžně v obou těchto státech samostatné výdělečné činnosti.

2.        Konkrétněji se jedná o to, zda ustanovení nařízení č. 1408/71 musí být vykládána v tom smyslu, že brání určitému členskému státu, v tomto případě Francouzské republice, aby na základě ustanovení dotčené smlouvy o zamezení dvojího zdanění nevybíral z části příjmů plynoucích z činností uvedené samostatně výdělečně činné osoby příspěvky, které podle judikatury Soudního dvora spadají do oblasti působnosti tohoto nařízení.

II – Právní rámec

A –    Právní úprava Společenství

3.        Podle čl. 2 odst. 1 nařízení č. 1408/71 se toto nařízení „vztahuje na zaměstnané osoby a osoby samostatně výdělečné činné, které podléhají nebo podléhaly právním předpisům jednoho nebo více členských států a které jsou státními příslušníky jednoho z členských států nebo které jsou osobami bez státní příslušnosti nebo uprchlíky s bydlištěm na území jednoho z členských států, jakož i na jejich rodinné příslušníky nebo pozůstalé po nich“.

4.        Článek 13 odst. 1 uvedeného nařízení stanoví, že „[s] výhradou článků 14c a 14f podléhají osoby, na které se vztahuje toto nařízení, pouze právním předpisům jediného členského státu. Tyto právní předpisy se určují v souladu s touto hlavou“.

5.        Podle čl. 13 odst. 2 písm. b) nařízení č. 1408/71 podléhá osoba vykonávající samostatnou výdělečnou činnost na území jednoho členského státu právním předpisům uvedeného státu, i když má bydliště na území jiného členského státu, s výhradou článků 14 až 17 tohoto nařízení.

6.        Článek 14a uvedeného nařízení 1408/71 stanoví, že „[p]ravidlo uvedené v čl. 13 odst. 2 písm. b) se použije s výhradou těchto výjimek a zvláštností:

[…]

2)      Osoba obvykle samostatně výdělečně činná na území dvou nebo více členských států podléhá právním předpisům členského státu, na jehož území má bydliště, vykonává-li nějakou část své činnosti na jeho území.

[…]“

7.        Podle čl. 14d odst. 1 nařízení č. 1408/71 „[o]soba uvedená v […] čl. 14a bodech [odst.] 2, 3 a 4, […] se považuje pro účely použití právních předpisů určených v souladu s těmito ustanoveními za osobu, která vykonává veškerou svou výdělečnou činnost nebo činnosti na území dotyčného členského státu.“

B –    Vnitrostátní právní úprava a smlouva o zamezení dvojího zdanění mezi Francouzskou republikou a Spojeným královstvím

8.        Obecný sociální příspěvek (dále jen „CSG“) byl zaveden finančním zákonem č. 90-1168 ze dne 29. prosince 1990(5), jehož příslušná ustanovení byla kodifikována v článku L. 136-1 a následujících zákona o sociálním zabezpečení.

9.        Podle článku L. 136-1 zákona o sociálním zabezpečení je CSG ukládán z příjmů z výdělečných činností a z příjmů nahrazujících výdělek fyzických osob, které jsou pro účely vyměření daně z příjmu považovány za rezidenty ve Francii a současně spadají, ať již z jakéhokoli důvodu, do francouzského systému povinného zdravotního pojištění. CSG je odváděn i z příjmů z činností osob samostatně výdělečně činných. Podle článku L. 136-5 zákona o sociálním zabezpečení je CSG vybírán z příjmů z výdělečné činnosti orgány příslušnými k výběru příspěvků do obecného systému sociálního zabezpečení podle pravidel a se zárukami a sankcemi, které platí pro ukládání příspěvků do obecného systému pro stejnou skupinu příjmů. Podle článku L 136-8 zákona o sociálním zabezpečení činí sazba CSG ukládaného z příjmů uvedených v článku L. 136-1 tohoto zákona 7,5 % z hrubé částky příjmu(6). Výtěžek z CSG vybíraného z příjmů z výdělečných činností a z příjmů nahrazujících výdělek je podle způsobu rozdělení uvedeného v čl. L. 136-8 IV zákona o sociálním zabezpečení převeden na Caisse nationale des allocations familiales, Fonds de solidarité vieillesse(7), do systému povinného zdravotního pojištění a od 1. července 2004 na Caisse nationale de solidarité pour l’autonomie(8).

10.      Příspěvek na úhradu sociálního dluhu (dále jen „CRDS“) byl zaveden článkem 14-1 nařízení č. 96-50 ze dne 24. ledna 1996 o úhradě sociálního dluhu(9). CRDS je ukládán z uvedených příjmů a za podmínek stanovených v článcích L. 136-2 až L. 136-4 a L. 136-8 III zákona o sociálním zabezpečení. Jeho sazba byla stanovena ve výši 0,5 % ze zdanitelných příjmů a je vybírán z příjmů získaných od 1. února 1996 do 31. ledna 2009. Podle čl. 15-III bodu 1 nařízení č. 96-50 je CRDS rovněž ukládán z příjmů z výdělečných činností a příjmů nahrazujících výdělek pocházejících ze zahraničních zdrojů, které podléhají ve Francii dani z příjmu, přičemž musí být dodrženy daňové smlouvy uzavřené za účelem zamezení dvojímu zdanění. Podle tohoto nařízení je výtěžek CRDS převeden na Caisse d’amortissement de la dette sociale (CADES), jež je subjektem veřejné správy.

11.      Dne 22. května 1968 uzavřely Francouzská republika a Spojené království smlouvu o zamezení dvojího zdanění a zabránění daňovým únikům v oblasti daní z příjmů (dále jen „smlouva o zamezení dvojího zdanění“), která vstoupila v platnost dne 29. října 1969(10).

12.      Podle čl. 1 odst. 1 této smlouvy spadají do její oblasti působnosti, pokud jde o Francouzskou republiku, daně z příjmů fyzických osob, korporační daně, jakož i všechny předběžné platby a zálohy na tyto daně. Odstavec 2 téhož článku stanoví, že uvedená smlouva „se použije rovněž na jakoukoli budoucí stejnou nebo podobnou daň, kterou jeden ze smluvních států nebo vláda některého z území, na které bude stávající smlouva rozšířena [...], doplní nebo nahradí stávající daně. Příslušné orgány smluvních států si sdělí změny provedené ve svých daňových právních předpisech“.

13.      Podle čl. 14 odst. 1 smlouvy o zamezení dvojího zdanění mohou být příjmy, které získala osoba s bydlištěm v některém smluvním státě ze samostatných výdělečných činností, zdaněny pouze v tomto státě, ledaže tato osoba má obvykle v druhém smluvním státě stálou základnu pro výkon svých činností. Pokud má takovou základnu, jsou příjmy zdanitelné v druhém členském státě, ale pouze v rozsahu, v němž jsou přičitatelné uvedené základně. Odstavec 2 tohoto ustanovení definuje jako „samostatné výdělečné činnosti“ všechny činnosti s výjimkou obchodních, průmyslových nebo zemědělských činností, vykonávané osobou, které z této činnosti plynou zisky, nebo která nese z těchto činností ztráty.

14.      Ze spisu vyplývá, že smlouva o zamezení dvojího zdanění bude nahrazena, jakmile bude ratifikována smlouva podepsaná dne 28. ledna 2004 mezi Francouzskou republikou a Spojeným královstvím o zamezení dvojího zdanění a zabránění daňovým únikům v oblasti daní z příjmů a z kapitálových výnosů. Tato smlouva výslovně uvádí, že se vztahuje na CSG a CRDS.

III – Spor v původním řízení a předběžná otázka

15.      Philippe Derouin má bydliště ve Francii, kde vykonává povolání samostatného advokáta a je zároveň společníkem partnerské advokátní kanceláře (podobné tiché společnosti) Linklaters založené podle anglického práva (dále jen „Linklaters“). Linklaters má své hlavní sídlo ve Spojeném království, zároveň však má kanceláře i v dalších členských státech, mezi nimi i ve Francii.

16.      Philippe Derouin je zapsaný jako advokát u Cour d’appel de Paris (Francie) a zároveň jako registered foreign lawyer u Supreme Court of England and Wales (Spojené království). Své služby advokáta vykonává v rámci činností pařížské kanceláře Linklaters a je odměňován podílem na výnosech dosažených Linklaters.

17.      Philippe Derouin, který má daňový domicil ve Francii, je zdaňován v tomto členském státě a v každém jiném státě, ve kterém je Linklaters usazena, na základě svého podílu na výnosech každé pobočky.

18.      Na P. Derouina se vztahuje systém povinného zdravotního pojištění ve Francii a je zaregistrován u Union pour le recouvrement des cotisations de sécurité sociale et d’allocations familiales de Paris – Région parisienne (dále jen „Urssaf“) jako osoba samostatně výdělečně činná.

19.      Od roku 2000 vypočítala Urssaf příspěvky na rodinné přídavky, jakož i CSG a CRDS, jež měl P. Derouin zaplatit, z příjmů z výdělečné činnosti, které mu plynou z jeho činností vykonávaných v rámci advokátní kanceláře Linklaters ve Francii, jakož i z podílu ze zisků, kterých partnerská advokátní kancelář dosahuje ve Spojeném království.

20.      Philippe Derouin uhradil příspěvky na rodinné přídavky, které byly vypočítány ze všech jeho příjmů z výdělečné činnosti (včetně příjmů pocházejících z Velké Británie). Napadá však placení požadovaných příspěvků CSG a CRDS vypočítaných z jeho britských příjmů z důvodu, že tyto příspěvky nepředstavují příspěvky do systému sociálního zabezpečení, ale musí být považovány za daně. Přitom, jelikož jsou podle P. Derouina příjmy z britského zdroje daněny podle smlouvy o zamezení dvojího zdanění ve Spojeném království, mohou být CSG a CRDS ukládány pouze u příjmů, které mohou být zdaněny ve Francii.

21.      Urssaf naopak tvrdí, že CSG a CRDS mají povahu příspěvků na sociální zabezpečení, že spadají do oblasti působnosti nařízení č. 1408/71, a že tedy musí být vypočítány ze všech příjmů, jak britských, tak francouzských, kterých P. Derouin dosahuje.

22.      Za účelem vyjasnění této otázky požádal tribunal des affaires de sécurité sociale de Paris (Francie) rozhodnutím ze dne 12. dubna 2005 Cour de cassation o stanovisko, zda je třeba CSG a CRDS považovat za daně ve smyslu smlouvy o zamezení dvojího zdanění.

23.      Podle názoru Cour de cassation je „otázku, zda je nařízení č. 1408/71 […] třeba vykládat tak, že brání úpravě v takové smlouvě, jako je smlouva [o zamezení dvojího zdanění], podle níž jsou příjmy dosažené ve Spojeném království pracovníky, kteří mají bydliště ve Francii a jsou zde také sociálně pojištěni, vyloučeny z vyměřovacího základu pro [CSG] a [CRDS] ukládaných ve Francii, třeba předložit Soudnímu dvoru Evropských společenství […]“.

24.      Vzhledem k tomu, že k vyřešení problému, který mu byl předložen, je rozhodná otázka právní povahy CSG a CRDS a že rozhodnutí sporu ve věci v původním řízení závisí na otázce, zda je použití smlouvy o zamezení dvojího zdanění na CSG a CRDS v rozporu s předpisy Společenství, rozhodl Tribunal des affaires de sécurité sociale de Paris přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„[J]e nutné nařízení č. 1408/71 […] vykládat v tom smyslu, že brání tomu, aby taková smlouva, jako je smlouva [o zamezení dvojího zdanění], stanovila, že příjmy dosažené ve Spojeném království pracovníky, kteří mají bydliště ve Francii a jsou v tomto státě pojištěni v rámci systému sociálního zabezpečení, jsou vyloučeny z vyměřovacího základu pro [CSG] a [CRDS], které jsou vybírány ve Francii [?]“

IV – Řízení před Soudním dvorem

25.      Písemná vyjádření podali v souladu s článkem 23 statutu Soudního dvora P. Derouin, Urssaf, francouzská vláda, vláda Spojeného království, jakož i Komise Evropských společenství. Řeči těchto účastníků řízení a zúčastněných byly rovněž vyslechnuty na jednání konaném dne 7. března 2007.

V –    Analýza

A –    Úvodní poznámky

26.      Nařízení č. 1408/71 zavádí systém koordinace vnitrostátních režimů v oblasti sociálního zabezpečení členských států a obsahuje řadu ustanovení, která určují, které vnitrostátní právní předpisy sociálního zabezpečení se mají v konkrétních případech použít. Účelem těchto ustanovení je zajistit, aby osoba, která využila svého práva na volný pohyb, podléhala v zásadě právním předpisům pouze jediného členského státu (zásada „použití právních předpisů jediného státu“)(11), a aby v důsledku toho musela hradit příspěvky na sociální zabezpečení pouze v tom členském státě, jehož právní předpisy jsou použitelné. Systém řešení kolizí právních předpisů v oblasti sociálního zabezpečení, zavedený nařízením č. 1408/71 má zároveň zejména zakázat, aby zaměstnaná osoba, která využila svého práva na volný pohyb, platila ze stejného příjmu dvojí příspěvky(12).

27.      Cíle charakteristické pro dvoustranné smlouvy o zamezení dvojího zdanění příjmů plynoucích z výdělečných činností jsou podobné cílům nařízení č. 1408/71, pokud jde o příspěvky na sociální zabezpečení. Zatímco prvně zmíněné cíle umožňují smluvním členským státům, aby si při nedostatku příslušných opatření ke sjednocení nebo harmonizaci v rámci Společenství rozdělily daňovou pravomoc mezi sebe takovým způsobem, že zamezí nebo zmírní dvojí zdanění stejných příjmů dosažených v jednom nebo ve druhém z těchto států(13), zakazuje nařízení v zásadě, aby osobám, na které se vztahuje, byly uloženy dvojí příspěvky sociálního zabezpečení, které by u stejného příjmu vyplynuly ze současného použití dvou vnitrostátních právních úprav sociálního zabezpečení(14).

28.      Proto by tak bylo možné se domnívat, že se každá z právních norem k vyřešení kolize právních předpisů, které jsou stanoveny v obou těchto typech právních nástrojů, a sice nástroji mezinárodním a nástroji Společenství, použije v oblasti, které se týkají, aniž by mezi nimi existoval vztah nebo, a fortiori, kolizní vztah.

29.      Situace je nicméně komplikována tím, co někteří nazývají „postupnou fiskalizací oblasti sociálního zabezpečení“(15), což je praxe nebo jev, které v jádru spočívají v tom, že vnitrostátní systémy sociálního zabezpečení jsou financovány peněžními příspěvky, které přinejmenším podle vnitrostátního práva vykazují znaky daní, avšak z hlediska práva Společenství mohou spadat do oblasti působnosti nařízení č. 1408/71. V tomto případě, který se, jak uvedu ve svém stanovisku dále, shoduje právě s posuzovaným případem ve věci v původním řízení, vyvstává otázka vztahu mezi nařízením č. 1408/71 a smlouvami o zamezení dvojího zdanění.

30.      Není to zajisté poprvé, co je Soudní dvůr povolán k rozhodnutí v právním sporu, který se týká otázky, zda CSG nebo CRDS jsou daní, nebo příspěvkem do systému sociálního zabezpečení.

31.      Stejně jako ve věcech, ve kterých byly vydány výše uvedené rozsudky Komise v. Francie, ve kterých Soudní dvůr měl za to, že kvalifikace příspěvku podle vnitrostátního práva jako daně nebrání tomu, aby oba dotčené příspěvky mohly spadat do oblasti působnosti nařízení č. 1408/71, jelikož specificky a bezprostředně slouží financování sociálního zabezpečení ve Francii, a vykazují tedy bezprostřední a dostatečně relevantní vazbu na předpisy upravující jednotlivá odvětví sociálního zabezpečení uvedená v článku 4 tohoto nařízení(16), nicméně nejsem, na rozdíl od důvodů předkládacího rozhodnutí, toho názoru, že by předložená věc měla vést Soudní dvůr k tomu, aby rozhodl o otázce právní povahy těchto příspěvků.

32.      V projednávaném případě totiž postačuje uvést, na což ostatně poukázala při jednání francouzská vláda, že žádný z účastníků řízení, kteří předložili vyjádření Soudnímu dvoru v projednávané věci, vážně nepopírá, v důsledku výše uvedených rozsudků Komise v. Francie, jakož i, pokud jde o CSG, v důsledku novějšího a poněkud nejednoznačného rozsudku Perez Naranjo(17), že CSG a CRDS skutečně spadají do věcné působnosti nařízení č. 1408/71. Každopádně, kdyby CRDS, jak se před Soudním dvorem pokusil doložit P. Derouin, nesplňoval již od roku 2002 kritéria stanovená ve výše uvedených rozsudcích Komise v. Francie, bylo by věcí předkládajícího soudu, aby posoudil, zda případné změny zavedené francouzskou právní úpravou týkající se tohoto příspěvku mohou vést k tomu, že CRDS již nebude specificky a přímo sloužit k financování francouzského systému sociálního zabezpečení, nýbrž naopak bude určen k tomu, aby přispíval k financování obecných výdajů orgánů veřejné moci, což by způsobilo, že nebude spadat do působnosti nařízení č. 1408/71. Samozřejmě, kdyby tomu tak bylo a kdyby CRDS spadal do oblasti působnosti smlouvy o zamezení dvojího zdanění, byla by předběžná otázka zčásti irelevantní. Nicméně předpoklad, na kterém spočívá předběžná otázka, je, že CRDS, stejně jako CSG, spadá nadále do věcné působnosti nařízení č. 1408/71. Pro účely této analýzy je tedy třeba vyjít z tohoto předpokladu.

33.      Krom toho je třeba upřesnit, že Soudní dvůr není tázán – a to správně – na výklad smlouvy o zamezení dvojího zdanění, a konkrétněji na to, zda CSG a CRDS spadají do její působnosti. Soudní dvůr je totiž příslušný pouze k výkladu práva Společenství, i když za účelem podání výkladu tohoto práva, který bude užitečný pro vnitrostátní soud, může vzít případně v úvahu ustanovení smlouvy o zamezení dvojího zdanění, pokud předkládající soud uvede, že tato smlouva je součástí právního rámce použitelného ve věci v původním řízení(18). Aby otázka položená předkládajícím soudem měla v projednávaném případě užitečný účinek, je třeba vyjít z předpokladu, že se na základě čl. 1 odst. 2 smlouvy o zamezení dvojího zdanění vztahují její ustanovení na CSG a CRDS.

34.      Krom toho na rozdíl od věcí, ve kterých byly vydány výše uvedené rozsudky Komise v. Francie, nevznáší projednávaná věc problém kumulativního použití právních předpisů sociálního zabezpečení členského státu bydliště zaměstnaných osob a členského státu zaměstnání uvedených zaměstnaných osob, které zakazuje článek 13 a následující nařízení č. 1408/71, jelikož je totiž v projednávaném případě nesporné, jak uvedl předkládající soud, že P. Derouin podléhá, jako osoba samostatně výdělečně činná s bydlištěm ve Francii a se sociálním pojištěním v tomto členském státě, francouzským právním předpisům sociálního zabezpečení a že, jak potvrdila při jednání vláda Spojeného království, neukládá Spojené království žádný příspěvek na sociální zabezpečení z příjmů dosahovaných P. Derouinem pocházejících z jeho činnosti vykonávané ve Spojeném království.

35.      Jak francouzská vláda a vláda Spojeného království vhodně poznamenaly, nestanovil předkládající soud jasně, podle kterého ustanovení nařízení č. 1408/71 spadá P. Derouin do jeho osobní působnosti. V tomto ohledu předkládající soud zmínil jednak čl. 13 odst. 2 písm. b) uvedeného nařízení, který v rámci zásady použití právních předpisů jediného státu stanoví, že osoba vykonávající samostatnou výdělečnou činnost na území jednoho členského státu podléhá právním předpisům uvedeného státu, ačkoli má bydliště na území jiného členského státu, a jednak článek 14a odst. 2 téhož nařízení, který odchylně od uvedeného čl. 13 odst. 2 písm. b) upřesňuje, že osoba obvykle samostatně výdělečně činná na území dvou nebo více členských států podléhá právním předpisům členského státu, na jehož území má bydliště, vykonává-li nějakou část své činnosti na jeho území.

36.      Zdá se, že váhání předkládajícího soudu lze vysvětlit skutečností, že P. Derouin získává příjmy pocházející ze Spojeného království za svou účast jakožto společník v Linklaters a současně vykonává konkrétně svou samostatnou výdělečnou činnost ve Francii, kde bydlí. Zdá se, že toto váhání vyvolala rovněž argumentace P. Derouina, který se domnívá, že vykonává svou výdělečnou činnost výlučně ve Francii, a tím zároveň, jak se zdá, popírá použitelnost ustanovení nařízení č. 1408/71, jelikož nevyužil práva na volný pohyb, v tomto případě svobody usazování. Při jednání si francouzská vláda také kladla otázku použitelnosti nařízení č. 1408/71 v případě, že by předkládající soud vycházel z toho, že P. Derouin vykonává svou výdělečnou činnost pouze ve Francii a že mu ze Spojeného království pouze plynou příjmy, což by byla situace, která by jej zbavila postavení migrující samostatně výdělečné činné osoby. Pokud by tak tomu mělo být, nevyvstal by již podle této vlády problém slučitelnosti smlouvy o zamezení dvojího zdanění s nařízením č. 1408/71.

37.      Soudnímu dvoru samozřejmě nepřísluší v rámci řízení podle článku 234 ES zjišťovat skutečnosti, ani aplikovat normy práva Společenství na daný případ, a konečně ani posuzovat slučitelnost vnitrostátního práva nebo smlouvy o zamezení dvojího zdanění s právem Společenství. Kdyby však předkládající soud potvrdil faktickou situaci popsanou P. Derouinem a francouzskou vládou, zbavil by tím jistě výklad práva Společenství, který provede Soudní dvůr při odpovědi na položenou předběžnou otázku, užitečného účinku.

38.      Zdá se mi však, že je toto riziko malé ze dvou hlavních důvodů. Jednak předkládající soud již ve svém předkládacím rozhodnutí uvedl, že P. Derouin spadá do osobní působnosti nařízení č. 1408/71, aniž by Soudnímu dvoru příslušelo, aby toto posouzení zpochybnil. A jednak ze spisu vyplývá, že se P. Derouin zamýšlí dovolávat čl. 14 odst. 1 smlouvy o zamezení dvojího zdanění, který v zásadě stanoví použití daňových právních předpisů Spojeného království v případě, kdy osoba s bydlištěm ve Francii má obvykle ve Spojeném království stálou základnu pro výkon své samostatné výdělečné činnosti. Je tedy stěží představitelné domnívat se, že P. Derouin nevykonává samostatnou výdělečnou činnost také ve Spojeném království, tedy ve členském státě, ve kterém je, jak připomínám, zapsán u Supreme Court of England and Wales jakožto registered foreign lawyer. Zdá se mi tedy, že použitelnost čl. 14a odst. 2 nařízení č. 1408/71 na takovou situaci, jako je situace P. Derouina, není zdaleka vyloučena, takže je třeba také z tohoto předpokladu vycházet při odpovědi na otázku předkládajícího soudu.

39.      Debata účastníků řízení a zúčastněných, kteří v tomto řízení předložili vyjádření, se však týká zcela jiné věci. Podstatou otázky je, zda ustanovení nařízení č. 1408/71 musí být vykládána v tom smyslu, že brání tomu, aby členský stát, který je příslušný na základě tohoto nařízení ukládat takové příspěvky, jako jsou CSG a CRDS, z příjmů dosahovaných osobou samostatně výdělečně činnou, která je v tomto členském státě sociálně pojištěna, včetně příjmů uvedené osoby dosažených v jiném členském státě, ve kterém podléhají dani(19), neukládal příspěvky z posledně uvedených příjmů z důvodu, že se na uvedené příspěvky vztahuje smlouva o zamezení dvojího zdanění uzavřená mezi těmito dvěma členskými státy.

40.      Jinak řečeno, otázka spočívá v tom, zda nařízení č. 1408/71 ukládá příslušnému členskému státu, aby zahrnul do vyměřovacího základu pro takové příspěvky, jako jsou CSG a CRDS, příjmy pocházející ze samostatné výdělečné činnosti vykonávané v jiném členském státě osobou samostatně výdělečně činnou, která je v prvně uvedeném členském státě sociálně pojištěna.

B –    K povinnosti zahrnout do vyměřovacího základu pro takové příspěvky, jako jsou CSG a CRDS, všechny příjmy ze samostatných výdělečných činností osoby samostatně výdělečně činné (čl. 14d odst. 1 nařízení č. 1408/71)

41.      Za účelem podání odpovědi na otázku uvedenou v předcházejícím bodě je třeba především připomenout, že systém zavedený nařízením č. 1408/71 je pouze systémem koordinace, který zejména v hlavě II tohoto nařízení (v jejímž rámci se vyskytují články 13 a 14) řeší, jaké právní předpisy se použijí na zaměstnané osoby a osoby samostatně výdělečně činné, které využily za různých okolností práva na volný pohyb(20). Soudní dvůr upřesnil, že v případě neexistence harmonizace na úrovni Společenství je věcí právních předpisů každého dotyčného členského státu určit podmínky práva nebo povinnosti stát se osobou pojištěnou v systému sociálního zabezpečení, jakož i výši příspěvků, které jsou pojištěné osoby povinny odvádět, a příjmy, které se zohledňují při výpočtu těchto příspěvků(21).

42.      Právě na základě této judikatury odmítl Soudní dvůr v citovaném rozsudku Nikula zásadu, podle níž nemůže členský stát provádět srážky pojistného na sociální zabezpečení z důchodů vyplácených jiným členským státem(22). V případě, že instituce členského státu, ve kterém má určitá osoba bydliště, vyplácí této osobě důchod, a instituce téhož členského státu zabezpečuje krytí výdajů na zdravotní pojištění, uvedl Soudní dvůr, že žádné ustanovení nařízení č. 1408/71 nebrání tomuto členskému státu vypočítat výši pojistného na sociální zabezpečení této osobě ze všech jejích příjmů, ať již jí plynou z důchodů vyplácených v členském státě bydliště, nebo z důchodů vyplácených v jiných členských státech(23). Soudní dvůr nicméně obecně připomněl, že je třeba, aby při výkonu této pravomoci dotyčný členský stát dodržoval právo Společenství(24), což v dané věci znamenalo, že systém uplatňovaný členským státem bydliště musí zohlednit pojistné na zdravotní pojištění již uhrazené důchodci v průběhu let, kdy vykonávali výdělečnou činnost v jiném členském státě, než je stát bydliště(25).

43.      Ukládají tedy ustanovení nařízení č. 1408/71 při výpočtu takových příspěvků, jako jsou CSG a CRDS, z veškerých příjmů osoby samostatně výdělečně činné, jako je P. Derouin, členskému státu bydliště to, co v případě popsaném výše nezakazují?

44.      Philippe Derouin a francouzská vláda navrhují, aby tato otázka byla zodpovězena negativně. Domnívají se v podstatě, že osvobození P. Derouina od zaplacení CSG a CRDS podle smlouvy o zamezení dvojího zdanění nezpochybňuje zásady stanovené v nařízení č. 1408/71, k nimž patří zásada použití právních předpisů jediného státu, jelikož se na P. Derouina vztahují francouzské právní předpisy v oblasti sociálního zabezpečení a je nadále příjemcem veškerých dávek, které tyto právní předpisy upravují.

45.      Naproti tomu se Urssaf a Komise domnívají, a odkazují přitom zejména na rozsudek Allard(26), že nařízení č. 1408/71 brání tomu, aby se členský stát vzdal uložení příspěvků, které spadají do jeho oblasti působnosti. Zatímco ve svých písemných vyjádřeních zastávala vláda Spojeného království stejný postoj jako P. Derouin a francouzská vláda, při jednání se připojila k argumentaci Komise a tvrdila zejména, že při výkonu svých daňových pravomocí musí členské státy dodržovat právo Společenství.

46.      Je třeba připomenout, že podle čl. 14d odst. 1 nařízení č. 1408/71 „[o]soba uvedená v čl. […] 14a bodech [odst.] 2 […] se považuje pro účely použití právních předpisů určených v souladu s [tímto ustanovením] za osobu, která vykonává veškerou svou výdělečnou činnost nebo činnosti na území dotyčného členského státu(27)“.

47.      Jak správně uvedli generální advokáti Jacobs a Ruiz-Jarabo Colomer, čl. 14d odst. 1 nařízení č. 1408/71 upravuje složení základu pro výpočet příspěvků do vnitrostátních systémů sociálního zabezpečení u osob, na které se vztahuje, takže příspěvky, které jsou placeny v členském státě, jehož právní předpisy jsou určeny, aby byly použity, se vypočítávají na základě celkového příjmu osoby, kterého dosahuje ve všech dotyčných členských státech(28).

48.      Soudní dvůr potvrdil toto posouzení ve výše uvedeném rozsudku Allard. Pan Allard, který měl bydliště v Belgii a jemuž plynuly příjmy ze samostatných výdělečných činností vykonávaných v tomto členském státě a ve Francii, napadl právní úpravu Belgického království, podle níž měl tento stát možnost stanovit vyměřovací základ pro takzvaný „snižující příspěvek“, který spadal do systému starobních a pozůstalostních důchodů osob samostatně výdělečně činných, ze všech uvedených příjmů, aniž by tento příspěvek zakládal nárok na sociální nebo jinou dávku jako protihodnotu(29).

49.      Belgický soud se na Soudní dvůr obrátil s otázkou, zda článek 13 a následující nařízení č. 1408/71 brání vybírání takového příspěvku, jako je snižující příspěvek, ze všech příjmů osoby z jejích samostatných výdělečných činností vykonávaných v členském státě jejího bydliště a v některém jiném členském státě.

50.      Soudní dvůr připomněl, že situace ve věci v původním řízení spadá do věcné a osobní působnosti nařízení č. 1408/71, a především, že se na p. Allarda vztahují na základě čl. 14a odst. 2 tohoto nařízení belgické právní předpisy v oblasti sociálního zabezpečení(30), a měl s ohledem na čl. 14d odst. 1 uvedeného nařízení za to, že „osoba, která se nachází v situaci popsané v předkládacím rozhodnutí a která vykonává samostatné výdělečné činnosti současně v Belgii a ve Francii, musí podléhat z důvodu své samostatné výdělečné činnosti ve Francii odpovídajícím belgickým právním předpisům za týchž podmínek, jako kdyby vykonávala tuto samostatnou výdělečnou činnost v Belgii“(31). Z toho podle Soudního dvora vyplývá, že při výpočtu takového sociálního příspěvku, jako je snižující příspěvek, který je v Belgii povinen zaplatit J. Allard, „musí být brány v úvahu příjmy ve Francii“(32). Soudní dvůr tedy dospěl k závěru, že „články 13 a následující nařízení č. 1408/71 vyžadují, aby při stanovení takového příspěvku, jako je snižující příspěvek, byly do příjmů z výdělečných činností zahrnuty též příjmy z výdělečné činnosti získané na území členského státu odlišného od státu, jehož sociálně právní předpisy se mají použít“, a to i když zaplacení tohoto příspěvku nezakládá nárok na žádnou sociální nebo jinou dávku jako protihodnotu(33).

51.      Je poněkud zvláštní, že v odůvodnění tohoto rozsudku Soudní dvůr opomenul odkázat na podle mého názoru rozhodnou část věty článku 14d odst. 1 nařízení č. 1408/71, podle níž „pro účely použití právních předpisů určených v souladu s těmito ustanoveními“ se samostatné výdělečné činnosti vykonávané v jiném členském státě považují za činnosti vykonávané v členském státě, který je příslušný na základě tohoto nařízení ukládat příspěvky na sociální zabezpečení(34). Odkaz na tuto část věty by zajistil lepší vazbu mezi body 21 až 23 odůvodnění uvedeného rozsudku, jelikož by bylo zřetelné, že čl. 14d odst. 1 nařízení č. 1408/71 osobám samostatně výdělečně činným zejména zaručuje, že výpočet jejich příspěvků do systému sociálního zabezpečení bude prováděn podle právních předpisů určených v čl. 14a odst. 2 tohoto nařízení.

52.      Nemění to nic na tom, že, jak uvedla Komise, z výkladu čl. 14d odst. 1 nařízení č. 1408/71 provedeného ve výše uvedeném rozsudku Allard zejména vyplývá, že členský stát, jehož právní předpisy sociálního zabezpečení se mají použít podle čl. 14a odst. 2 tohoto nařízení č. 1408/71, musí ukládat příspěvky spadající do působnosti uvedeného nařízení ze všech příjmů osoby samostatně výdělečně činné, které jí plynou ze samostatných výdělečných činností vykonávaných v členském státě, jehož právní předpisy se mají použít, a v jiném členském státě(35). 

53.      Je ostatně třeba doplnit, že v projednávaném případě nezpochybňuje ani P. Derouin, ani francouzská vláda, že na rozdíl od CSG a CRDS jsou rodinné příspěvky, které odvádí P. Derouin, vyměřeny správně z veškerých příjmů, které získal při výkonu svých samostatných výdělečných činností ve Francii a ve Spojeném království. Z hlediska práva Společenství – a tedy nezávisle na kvalifikaci ve francouzském vnitrostátním právu – jelikož CSG a CRDS spadají do oblasti působnosti nařízení č. 1408/71, musí být jejich vyměřovací základ podle čl. 14d odst. 1 tohoto nařízení založen na všech příjmech dosažených P. Derouinem.

54.      Povinnost, která vyplývá z čl. 14d odst. 1 nařízení č. 1408/71, lze, jak se zdá, vysvětlit snahou zajistit v oblasti sociálního zabezpečení co možná nejlépe rovné zacházení s migrujícími pracovníky na jedné straně a všemi pracovníky, kteří vykonávají činnost na území členského státu, na straně druhé.

55.      Pokud se jedná nejprve o rovné zacházení mezi migrujícími pracovníky, Soudní dvůr upřesnil ve výše uvedeném rozsudku Hervein a další, že čl. 14d odst. 1 nařízení č. 1408/71, který se použije rovněž na pracovníka, který vykonává současně zaměstnání a samostatnou výdělečnou činnost na území různých členských států, má podle čl. 14c písm. a) stejného nařízení zabránit tomu, aby „se na část činností tohoto pracovníka nevztahovaly žádné právní předpisy sociálního zabezpečení“(36).

56.      Souvislosti, kterých se týká toto upřesnění, se samozřejmě liší od souvislostí projednávaného případu. Ve výše uvedeném rozsudku Hervein a další byla totiž Soudnímu dvoru položena otázka platnosti výjimky ze zásady použití právních předpisů jediného státu, uvedené v čl. 14c písm. b) nařízení č. 1408/71 a v příloze VII tohoto nařízení, což je výjimka, která připouští, aby členské státy uvedené v této příloze uplatňovaly současně právní předpisy sociálního zabezpečení dvou členských států, na jejichž území vykonává určitý pracovník současně zaměstnání a samostatnou výdělečnou činnost. Poté, co Soudní dvůr potvrdil platnost výše uvedených ustanovení, zdůraznil snahu zákonodárce Společenství, konkretizovanou v čl. 14d odst. 1 nařízení č. 1408/71, zajistit rovné zacházení s pracovníky uvedenými v čl. 14c písm. a) a b) tohoto nařízení, za tím účelem, aby na rozdíl od osob, na které se pro každou z těchto činností vztahují současně dvě právní úpravy sociálního zabezpečení podle písm. b) uvedeného článku(37), neunikly ty, které podléhají pouze jedné právní úpravě na základě písm. a) stejného článku, u části svých činností jakýmkoli právním předpisům sociálního zabezpečení.

57.      Nedomnívám se však, že výklad čl. 14d odst. 1 nařízení č. 1408/71 ve spojení s čl. 14a odst. 2 tohoto nařízení by se mohl podstatně odlišovat od výkladu ve výše uvedeném rozsudku Hervein a další. Přesněji řečeno, znění čl. 14d odst. 1 uvedeného nařízení je dostatečně jasné k odůvodnění domněnky, že zákonodárce Společenství nezamýšlel ponechat členským státům možnost, aby se mezi sebou dvoustranně dohodly na tom, že se na část činností pracovníka vykonávajícího na jejich území samostatné výdělečné činnosti, nepoužijí žádné právní předpisy v oblasti sociálního zabezpečení.

58.      Je třeba nicméně připustit, že ve věci v původním řízení tomu tak není. Skutečnost, že Francouzská republika neukládá CSG a CRDS u příjmů ze samostatných výdělečných činností P. Derouina dosažených ve Spojeném království, totiž nevede k celkovému osvobození od sociálních příspěvků, které má povinnost z uvedených činností hradit ve Francii, a neznamená tedy, že u těchto činností nebudou použity žádné právní předpisy sociálního zabezpečení, jelikož P. Derouin, jak bylo připomenuto v bodě 53 tohoto stanoviska, hradí nadále v souladu s francouzskými právními předpisy sociálního zabezpečení mimo jiné rodinné příspěvky ze všech svých příjmů pocházejících z jeho samostatných výdělečných činností v obou členských státech.

59.      Dále, podřízením osob samostatně výdělečně činných, které vykonávají samostatnou výdělečnou činnost ve více členských státech, právním předpisům sociálního zabezpečení jediného státu, pro veškeré jejich příjmy, sleduje čl. 14d odst. 1 nařízení č. 1408/71 ve spojení s čl. 14a odst. 2 tohoto nařízení rovněž cíl, kterým je rovné zacházení se všemi pracovníky činnými na území jednoho členského státu, aniž by byly znevýhodněny osoby, které využily svého práva na volný pohyb(38).

60.      Přitom je třeba rovněž připomenout, že povinnost vypočítat příspěvky, které spadají do oblasti působnosti nařízení č. 1408/71, na základě veškerých příjmů ze samostatných výdělečných činností, kterých dosáhl pracovník v situaci, která je popsána v čl. 14a odst. 2 tohoto nařízení, je podle judikatury slučitelná s článkem 43 ES(39).

61.      Philippe Derouin a francouzská vláda však v podstatě tvrdí, že nařízení č. 1408/71 nebrání tomu, aby členský stát, jehož právní předpisy jsou podle tohoto nařízení určeny jako rozhodné, zacházel na základě svých závazků z daňových smluv provedených do vnitrostátního práva výhodněji s pracovníkem, který využil svého práva na volný pohyb, ve srovnání s osobou, která vykonává své veškeré samostatné výdělečné činnosti v tomto členském státě.

62.      Aniž by bylo popíráno tvrzení, že s P. Derouinem je na základě smlouvy o zamezení dvojího zdanění (alespoň z pohledu dostupnosti čistých příjmů plynoucích z výkonu samostatných výdělečných činností) zacházeno výhodněji než s osobou samostatně výdělečně činnou, která vykonává srovnatelné činnosti výlučně ve Francii, se tato analýza zdá být prima facie přesvědčivá. Naráží však na několik překážek, jak bude vysvětleno dále.

C –    K překážkám použití smluvní odchylky z povinnosti stanovené v čl. 14d odst. 1 nařízení č. 1408/71

63.      Jak správně uvedly vláda Spojeného království a Komise, z ustálené judikatury vyplývá, že členské státy mají při výkonu své pravomoci, zejména v oblasti přímých daní, povinnost dodržovat právo Společenství(40). Jak bylo uvedeno v bodě 27 tohoto stanoviska, zůstávají členské státy, pokud jde o zamezení nebo odstranění dvojího zdanění, při neexistenci příslušných opatření ke sjednocení nebo harmonizaci v rámci Společenství, příslušné pro stanovení kritérií pro zdanění příjmů, aby odstranily – případně prostřednictvím smlouvy – dvojí zdanění. Jak jsem měl již příležitost uvést(41), současná judikatura Soudního dvora činí rozdíl mezi, na jedné straně, rozdělením daňové pravomoci mezi členské státy a, na straně druhé, výkonem daňové pravomoci členskými státy, včetně případu, kdy tento výkon vyplývá z předchozího dvoustranného či jednostranného rozdělení jejich daňové pravomoci, kdy jsou členské státy povinny dodržovat normy Společenství(42).

64.      Je tedy nesporné, že při výkonu své daňové pravomoci nebo v projednávaném případě v rámci svého rozhodnutí nevyměřovat CSG a CRDS z příjmů P. Derouina plynoucích z činností ve Spojeném království na základě smlouvy o zamezení dvojího zdanění musí Francouzská republika dodržovat právo Společenství.

65.      V tomto ohledu se P. Derouin a francouzská vláda domnívají, že pojem „určené právní předpisy“, který se nachází v čl. 14d odst. 1 nařízení č. 1408/71, zahrnuje všechny právní předpisy příslušného členského státu, případně včetně, jako je tomu v projednávaném případě, smlouvy o zamezení dvojího zdanění, která je součástí francouzského vnitrostátního práva. V důsledku toho Francouzská republika pouze použije své vlastní právní předpisy podle mechanismu řešení kolizí právních norem sociálního zabezpečení, upraveného příslušnými ustanoveními nařízení č. 1408/71.

66.      Tento názor je nepřesvědčivý, jelikož ztrácí ze zřetele to, že se nařízení č. 1408/71 omezuje na určení právních předpisů v oblasti sociálního zabezpečení použitelných na zaměstnané osoby a osoby samostatně výdělečně činné v Evropském společenství, které se nacházejí v dané přeshraniční situaci, a nezahrnuje tedy veškeré vnitrostátní právní předpisy, jejichž součástí je zejména vnitrostátní pracovní právo nebo daňové předpisy. Přitom v souladu s čl. 14d odst. 1 nařízení č. 1408/71, a jak se také domnívala Urssaf, musí určené právní předpisy v oblasti sociálního zabezpečení, které provádějí toto ustanovení, stanovit vyměřovací základ příspěvků, které spadají do oblasti působnosti uvedeného nařízení, ze všech příjmů dosahovaných ze samostatných výdělečných činností osoby samostatně výdělečně činné, která se nachází v situaci upravené v čl. 14a odst. 2 tohoto stejného nařízení.

67.      I  kdybychom přijali tezi, kterou zastává ostatně správně Komise, podle níž spadají dotčená ustanovení smlouvy o zamezení dvojího zdanění do věcné působnosti nařízení č. 1408/71, nevyplývalo by z toho ještě, že jsou tato ustanovení zahrnuta v pojmu „určených právních předpisů“, uvedeném v čl. 14d odst. 1 tohoto nařízení.

68.      Podle čl. 1 písm. j) nařízení č. 1408/71, který pro účely použití tohoto nařízení určuje pojem „právní předpisy“, označuje tento pojem „pro každý členský stát právní a správní předpisy a jiná ustanovení a všechna ostatní prováděcí opatření, současná i budoucí, týkající se odvětví a systémů sociálního zabezpečení uvedených v čl. 4 odst. 1 a 2, nebo zvláštních nepříspěvkových dávek uvedených v čl. 4 odst. 2a“. Tato definice tedy nezmiňuje mezinárodní úmluvy uzavřené v oblasti sociálního zabezpečení(43) nebo, a fortiori, ustanovení jiných mezinárodních úmluv, které mohou případě spadat do věcné působnosti nařízení č. 1408/71.

69.      Naopak, jak výstižně uvedly Urssaf a Komise, úmluvy o sociálním zabezpečení uzavřené mezi dvěma nebo více členskými státy a ustanovení jakékoli úmluvy, která, ačkoli úmluva neupravuje formálně oblast sociálního zabezpečení, spadají do oblasti působnosti nařízení č. 1408/71, jsou předmětem zvláštních ustanovení tohoto nařízení, a to článků 6 až 8.

70.      Jak víme, článek 6 nařízení č. 1408/71 zakotvuje zásadu, podle které toto nařízení nahrazuje zejména jakoukoli úmluvu o sociálním zabezpečení zavazující výhradně dva členské státy. Tato zásada by se měla podle mého názoru vztahovat také na ustanovení jiných dvoustranných smluv, která spadají do oblasti působnosti tohoto nařízení. Odlišný výklad by umožnil členským státům obejít zásadu zakotvenou v uvedeném článku 6 tím, že by jim povolil pouze na základě využití taxonomického postupu vyloučit z oblasti působnosti tohoto nařízení smluvní ustanovení, na která se vztahuje.

71.      Zásadní nahrazení dvoustranných úmluv uzavřených mezi členskými státy nařízením č. 1408/71 však podléhá několika výjimkám, mezi nimiž zmíním pouze ty, které mají zjevnou souvislost s projednávanou věcí.

72.      Nejprve je třeba připomenout, že Soudní dvůr omezil na základě ustanovení Smlouvy o ES použití pravidla upraveného v článku 6 nařízení č. 1408/71 na situace, za kterých se nemohou dotyční pracovníci domáhat nabytých práv k tomu, aby byla zachována příznivější ustanovení obsažená v úmluvě zavazující dva členské státy, která byla uzavřena před vstupem v platnost tohoto nařízení nebo před přistoupením některého z dotčených členských států ke Společenství, a pokud dotyční pracovníci k jednomu z těchto dvou časových okamžiků využili svého práva na volný pohyb(44).

73.      Naopak zásada stanovená v článku 6 nařízení č. 1408/71 zůstává nedotčena a je nadále v souladu s ustanoveními Smlouvy, pokud pracovníci využili svého práva na volný pohyb po vstupu tohoto nařízení v platnost, a to buď v době, kdy již byla dvoustranná úmluva o sociálním zabezpečení nahrazena uvedeným nařízením, včetně případu, kdy by bylo použití této úmluvy pro pojištěné příznivější(45).

74.      Podle této dichotomie, která by podle mého názoru neměla být zpochybněna, by se P. Derouin nemohl dovolat ustanovení smlouvy o zamezení dvojího zdanění, která spadají do působnosti nařízení č. 1408/71, jelikož je nesporné, že využil své svobody usazování po vstupu v platnost tohoto nařízení, což je potvrzeno tím, jak již bylo upřesněno na jednání, že příspěvky, jejichž uhrazení požaduje Urssaf ve věci v původním řízení, se týkají různých časových období mezi léty 2000 a 2005.

75.      Dále, jak poznamenala Komise při jednání, v projednávané věci by mohl být použit článek 8 nařízení č. 1408/71, který, jak je známo, ve svém odstavci 1 připouští odchylně od článku 6 stejného nařízení, že dva nebo více členských států mohou podle potřeby mezi sebou uzavřít „úmluvy založené na zásadách a v duchu tohoto nařízení“(46).

76.      I  když se totiž čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1408/71 týká pouze „nových“ úmluv, tedy takových úmluv, které byly uzavřeny po vstupu v platnost tohoto nařízení(47), nezdá se mi nerozumné umožnit rozšířit tuto možnost udělenou členským státům na mezinárodní úmluvy, které, ačkoli byly uzavřeny v jiné oblasti, než je oblast sociálního zabezpečení, a před vstupem v platnost uvedeného nařízení, obsahují ustanovení, která kvůli jejich novému charakteru nebo změnám, které doznaly v rámci smluvních vztahů členských států, spadají do oblasti působnosti tohoto nařízení. Nicméně tato ustanovení musí být vždy založená, jak uvedla Komise při jednání, na zásadách a duchu nařízení č. 1408/71. Musí také splňovat formální požadavky stanovené v čl. 8 odst. 2 tohoto nařízení, který ohledně dotyčných úmluv ukládá členským státům oznamovací povinnost v souladu s čl. 97 odst. 1 téhož nařízení(48).

77.      Je nicméně nepochybné, že ustanovení smlouvy o zamezení dvojího zdanění, která spadají do oblasti působnosti nařízení č. 1408/71, nebyla oznámena, a to ani po vydání výše uvedených rozsudků Komise v. Francie, ve kterých měl, pro připomenutí, Soudní dvůr za to, že CSG a CRDS navzdory jejich daňovému charakteru, který jim přisuzuje francouzské vnitrostátní právo, spadají do oblasti působnosti tohoto nařízení.

78.      Zdá se tedy, že nařízení č. 1408/71 brání tomu, aby se Francouzská republika na základě ustanovení smlouvy o zamezení dvojího zdanění, která spadají do oblasti působnosti tohoto nařízení, vzdala odchylně od ustanovení čl. 14d odst. 1 uvedeného nařízení toho, že bude stanovovat vyměřovací základ CSG a CRDS z části příjmů dosahovaných P. Derouinem z jeho samostatných výdělečných činností vykonávaných ve Spojeném království.

79.      Takové řešení nevystavuje podle mého názoru členský stát, jehož právní předpisy jsou určeny podle nařízení č. 1408/71, riziku, že by porušoval Smlouvu z důvodu, že vnitrostátní opatření, která provádějí povinnost uvedenou v čl. 14d odst. 1 tohoto nařízení, narušují využívání svobod volného pohybu upravených touto Smlouvou.

80.      Jak totiž upřesnil Soudní dvůr, Smlouva nezaručuje pracovníkovi, že rozšíření jeho činností do více než jednoho členského státu bude mít v oblasti sociálního zabezpečení neutrální účinek. Vzhledem k rozdílům v právních předpisech členských států v oblasti sociálního zabezpečení může být takové rozšíření pro tohoto pracovníka, v závislosti na konkrétním případu, více či méně výhodné či nevýhodné. Vnitrostátní právní předpisy sociálního zabezpečení jsou tak i přesto, že je jejich použití méně výhodné, v souladu s ustanoveními článků 39 ES a 43 ES, jestliže a) neznevýhodňují dotyčného pracovníka vzhledem k pracovníkům, kteří vykonávají veškeré své činnosti ve členském státě, kde se tyto předpisy použijí, nebo vzhledem k takovým pracovníkům, kteří v něm byli již dříve povinni příspěvky odvádět, a jestliže b) nevedou pouze k odvádění příspěvků na sociální pojištění bez nároku na protiplnění(49).

81.      V projednávaném případě by přitom příslušné francouzské orgány při plnění povinnosti podle čl. 14d odst. 1 nařízení č. 1408/71 ve vztahu k veškerým příjmům P. Derouina neznevýhodnily posledně uvedeného vzhledem k samostatně výdělečným osobám, které vykonávají všechny své činnosti na francouzském území a musí hradit příspěvky, které spadají do oblasti působnosti nařízení č. 1408/71, ze všech příjmů z těchto výdělečných činností. Krom toho skutečnost, že P. Derouinovi by byly ukládány CSG a CRDS z části jeho příjmů pocházejících z britského zdroje, by také nevedla pouze k odvádění těchto příspěvků bez nároku na protiplnění. I když totiž zaplacení obou těchto příspěvků nezakládá nárok na protiplnění, které je bezprostřední a které lze označit jako sociální dávky(50), nemění to nic na tom, že v souladu se zásadou solidarity, na které tyto dávky spočívají, pokrývají CSG a CRDS finanční potřeby a závazky francouzského systému sociálního zabezpečení, které by jinak musely být vyrovnány pravděpodobně buď zvýšením příspěvků na sociální zabezpečení, nebo snížením nebo omezením poskytování dávek sociálního zabezpečení(51).

82.      Připustit jiné řešení, než které je uvedeno v bodě 78 tohoto stanoviska, zahrnuje podle mého názoru v takové situaci, jako je situace v původním řízení, skutečné riziko zásahu do rovného zacházení, upraveného v čl. 14d odst. 1 nařízení č. 1408/71 „pro účely použití určených právních předpisů [sociálního zabezpečení]“, mezi všemi osobami samostatně výdělečně činnými, které vykonávají svou činnost na území dotyčného členského státu. Kromě odchylek, které jsou výslovně upraveny v nařízení č. 1408/71, se nezdá, že zákonodárce Společenství takový zásah zamýšlel. Jak bylo uvedeno v bodech 79 až 81 tohoto stanoviska, nezdá se, že by jej vyžadoval ani článek 43 ES.

83.      Tolerování takové odchylky by krom toho vedlo k tomu, že by výklad článku 14d odst. 1 závisel na zvláštnostech jednotlivých případů projednávaných Soudním dvorem, a vyžadovalo by, aby Soudní dvůr stanovil podmínky, za kterých by byla tato odchylka připuštěna, a případně upřesnil tyto podmínky v průběhu rozhodování o věcech, které mu budou předloženy.

84.      Kromě právních překážek, které již byly vyloženy výše, se mi nezdá vhodné se ubírat tímto směrem.

85.      Pokud se však Soudní dvůr rozhodne, že nebude vycházet z analýzy uvedené v tomto stanovisku, bylo by podle mého názoru vhodné omezit rozsah odchylky z povinnosti podle čl. 14d odst. 1, která vyplývá z úmluvy, na situace, ve kterých nejsou dotčeny zásady a duch tohoto nařízení. Takovou odchylku by tedy bylo třeba připustit konkrétně tehdy, pokud zaprvé zůstává zachována zásada použití právních předpisů jediného státu, zadruhé, pokud odchylka nevylučuje z použití určených právních předpisů sociálního zabezpečení osoby, na které se tyto předpisy vztahují(52), a zatřetí, pokud tato odchylka nezbavuje dotyčného pracovníka ochrany v oblasti sociálního zabezpečení(53) nebo nesnižuje ochranu, která by mu normálně příslušela podle určených právních předpisů. Bylo by podle mě rovněž důležité, aby taková odchylka upravená ve smlouvě splňovala z důvodu právní jistoty a transparentnosti formální požadavky na oznámení stanovené v čl. 8 odst. 2 nařízení č. 1408/71.

86.      Domnívám se však, že čl. 14d odst. 1 nařízení č. 1408/71 musí být vykládán v tom smyslu, že vyžaduje, aby vyměřovací základ takových příspěvků, jako je CSG a CRDS, ukládaných z příjmů z činností a příjmů nahrazujících výdělek, které spadají do oblasti působnosti tohoto nařízení, byl stanoven tak, že do příjmů z výdělečných činností osoby samostatně výdělečně činné budou zahrnuty příjmy získané na území jiného členského státu, než je členský stát, jehož právní předpisy sociálního zabezpečení se použijí, včetně případu, kdy dotyčné členské státy, v tomto případě Francouzská republika a Spojené království, jsou vázány ustanoveními smlouvy o zamezení dvojího zdanění v oblasti daní z příjmů, aniž by byly splněny podmínky stanovené v článku 8 nařízení č. 1408/71.

VI – Závěry

87.      S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na otázku položenou tribunal des affaires sociales de Paris odpověděl následovně:

„Článek 14d odst. 1 nařízení Rady (EHS) ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství ve znění pozměněném a aktualizovaném nařízením Rady (ES) č. 118/97 ze dne 2. prosince 1996, ve znění nařízení Rady (ES) č. 1606/98 ze dne 29. června 1998, musí být vykládán v tom smyslu, že vyžaduje, aby vyměřovací základ takových příspěvků, jako jsou francouzský obecný sociální příspěvek a příspěvek na úhradu sociálního dluhu, ukládaných z příjmů z činností a příjmů nahrazujících výdělek, které spadají do oblasti působnosti tohoto nařízení, byl stanoven tak, že do příjmů z výdělečných činností osoby samostatně výdělečně činné budou zahrnuty příjmy získané na území jiného členského státu, než je členský stát, jehož právní předpisy sociálního zabezpečení se použijí, včetně případu, kdy jsou dotyčné členské státy vázány ustanoveními takové smlouvy o zamezení dvojího zdanění v oblasti daní z příjmů, jako je smlouva ze dne 22. května 1968 o zamezení dvojího zdanění a zabránění daňovým únikům v oblasti daní z příjmů, uzavřená mezi Francouzskou republikou a Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska, aniž by byly splněny podmínky stanovené v článku 8 nařízení č. 1408/71.“

1 – Původní jazyk: francouzština.

2 – Úř. věst. L 28, s. 1; Zvl. vyd. 05/03, s. 3.

3 – Úř. věst. L 209, s. 1; Zvl. vyd. 05/03, s. 308.

4 – Je třeba poznamenat, že nařízení č. 1408/71 bylo (formálně) nahrazeno nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (Úř. věst. L 166, s. 1, oprava Úř. věst. L 200, s. 1), které vstoupilo v platnost 20. května 2004. Jeho článek 91 však stanoví, že se použije až ode dne vstupu v platnost prováděcího nařízení, které bylo v době přednesení tohoto stanoviska stále předmětem interinstitucionálního legislativního procesu na základě návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, který byl schválen Komisí dne 31. ledna 2006 ([KOM] 2006, 16 konečné). Na skutkový stav ve věci v původním řízení se tedy použije výlučně nařízení č. 1408/71.

5 – JORF, 30. 12. 1990, s. 16367.

6 – Dávky v nezaměstnanosti podléhají nicméně v současnosti sazbě ve výši 6,2 % a starobní a invalidní důchody sazbě 6,6 %.

7 – Podle čl. L. 135-1 zákona o sociálním zabezpečení odpovídá tento fond, který byl zřízen jako subjekt veřejné správy, za dávky důchodového pojištění nepříspěvkového charakteru spadající do systému vnitrostátní solidarity.

8 – Podle ustanovení zákona č. 2004-626 ze dne 30. června 2004 o solidaritě pro nezávislost starých a zdravotně postižených osob (loi n° 2004-626 du 30 juin 2004 relative à la solidarité pour l’autonomie des personnes âgées et des personnes handicapées (JORF, 1. 7. 2004, s. 11944). La Caisse nationale de solidarité pour l’autonomie, subjekt veřejné správy, odpovídá za příspěvky na financování podpory při ztrátě nezávislosti starých a zdravotně postižených osob.

9 – JORF, 25. 1. 1996, s. 1226.

10 – JORF, 25. 11. 1969. Znění této smlouvy lze nalézt na internetové adrese: http://www2.impots.gouv.fr/conventions_fiscales/ru68.htm

11 – Viz zejména rozsudek ze dne 9. března 2006, Piatkowski (C-493/07, Sb. rozh. s. I-2369, bod 21).

12 – Viz zejména rozsudky ze dne 5. května 1977, Perenboom (102/76, Recueil, s. 815, bod 13) ze dne 29. června 1994, Aldewereld (C 60/93, Recueil, s. I-2991, bod 26), a ze dne 8. března 2001, Komise v. Německo (C 68/99, Recueil, s. I-1865, bod 25).

13 – Z ustálené judikatury vyplývá, že kromě některých aktů Společenství, které nejsou v naší věci rozhodné [směrnice Rady 90/435/EHS ze dne 23. července 1990 o společném systému zdanění mateřských a dceřiných společností z různých členských států (Úř. věst. L 225, s. 6; Zvl. vyd. 09/01, s. 147); úmluva 90/436/EHS ze dne 23. července 1990 o zamezení dvojího zdanění v souvislosti s úpravou zisků sdružených podniků (Úř. věst. L 225, s. 10), a směrnice Rady 2003/48/ES ze dne 3. června 2003 o zdanění příjmů z úspor v podobě úrokových plateb (Úř. věst. L 157, s. 38; Zvl. vyd. 09/01, s. 369)], zůstávají totiž členské státy příslušné v oblasti přímých daní, zejména pokud jde o odstranění nebo zamezení dvojího zdanění prostřednictvím smluv [viz zejména rozsudky ze dne 12. května 1998, Gilly (C-336/96, Recueil, s. I-2793, body 24 a 30), jakož i ze dne 12. prosince 2006, Test Claimants in Class IV of the ACT Group Litigation (C- 374/04, Sb. rozh. s. I-11673, bod 52)].

14 – Viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Piatkowski, body 24, 27 a 28.

15 – Podle vyjádření francouzské vlády, které bylo převzato do odůvodnění rozsudků ze dne 15. února 2000, Komise v. Francie (C-34/98, Recueil, s. I-995, bod 25) (CRDS), a Komise v. Francie (C-169/98, Recueil, s. I-1049, bod 23) (CSG).

16 – Výše uvedené rozsudky Komise v. Francie (C-34/98, body 34 až 36) a Komise v. Francie (C-169/98, body 32 až 34).

17 – Rozsudek ze dne 16. ledna 2007 (C-265/05, Sb. rozh. s. I-347). V tomto rozsudku byl Soudní dvůr dotazován, zda doplňkový příspěvek, jenž doplňuje hlavní dávku ve stáří a je vyplácen pouze osobám, které mají bydliště ve Francii a dosáhly minimálního věku, a jenž je uveden v příloze IIa nařízení č. 1408/71, musí být považován za „zvláštní nepříspěvkovou dávku“ ve smyslu čl. 4 odst. 2a tohoto nařízení, kterou nemůže požadovat osoba, která nemá ve Francii bydliště, nebo jej naopak takto kvalifikovat nelze, přičemž v tomto případě musí být poskytnut osobám, které splňují podmínky věku v souladu s čl. 19. odst. 1 uvedeného nařízení č. 1408/71 bez ohledu na to, ve kterém členském státě mají bydliště (podle pravidla zvaného „přenositelnost dávek do zahraničí“). K posouzení příspěvkového nebo nepříspěvkového charakteru této dávky Soudní dvůr posoudil na základě své judikatury skutečný způsob financování této dávky, tedy zda je tato dávka financována přímo, či nepřímo z příspěvků do systému sociálního zabezpečení, nebo z veřejných zdrojů. Jelikož je dotčená dávka financována z Fonds de solidarité vieillesse, což je příjemce, jak jsme již viděli, výtěžku z CSG ukládaného z výdělečných příjmů a z příjmů nahrazujících výdělek, jednalo se, jak uvedl Soudní dvůr v bodě 40 uvedeného rozsudku, o to „určit“, zda má být CSG považován za příspěvek na sociální zabezpečení, nebo za součást veřejných prostředků, která nevykazuje znaky takového příspěvku. Soudní dvůr nejprve připomněl podstatu odůvodnění výše uvedených rozsudků Komise v. Francie, a vzhledem k řadě úvah odůvodněných zejména tím, že příspěvek ve stáří není financován výlučně z CSG, ale z příspěvků, jejichž daňová povaha nebyla sporná, dospěl v bodě 52 stejného rozsudku k závěru, že „ i za předpokladu, že se na část [CSG] ukládaného z výdělečných příjmů a příjmů nahrazujících výdělek musí nahlížet spíše jako na příspěvek než na financování pocházející z veřejných prostředků, se nejeví, že souvislost mezi uvedeným příspěvkem a doplňkovým příspěvkem je dostatečně zřetelná, aby mohl být doplňkový příspěvek posuzován jako příspěvková dávka“ (kurziva provedena autorem tohoto stanoviska). Ve světle tohoto posledního bodu je obtížné dospět k definitivnímu závěru ohledně kvalifikace CSG jakožto příspěvku na sociální zabezpečení. Tento rozsudek naproti tomu potvrzuje, že CSG spadá do věcné působnosti nařízení č. 1408/71.

18 – Viz v tomto smyslu rozsudky ze dne 19. ledna 2006, Bouanich (C-265/04, Sb. rozh. s. I-923, bod 51 a citovaná judikatura), jakož i ze dne 14. prosince 2006, Denkavit Internationaal a Denkavit France (C-170/05, Sb. rozh. s. I-11949, bod 45 a citovaná judikatura). Viz rovněž body 46 a 47 stanoviska, které jsem přednesl dne 29. března 2007 ve věci Columbus Container Services (C-298/05), která je v současnosti projednávána před Soudním dvorem.

19 – Francouzská vláda totiž nepopírá, že je na základě objektivních kritérií příslušná ukládat takové příspěvky, jakož i veškeré příspěvky na sociální zabezpečení z příjmů P. Derouina pocházejících ze Spojeného království. Tento přístup se zdá být za okolností sporu v původním řízení správný. Viz rovněž v situaci, kdy členský stát vybírá příspěvky na sociální zabezpečení ze všech příjmů osoby, která má v tomto státě bydliště a je zde sociálně pojištěna, které pocházejí z důchodů vyplácených jak v tomto, tak i v jiném členském státě, rozsudek ze dne 18. července 2006, Nikula (C-50/05, Sb. rozh. s. I-7029, bod 31).

20 – Viz v tomto smyslu zejména rozsudky ze dne 19. března 2002, Hervein a další (C-393/99 a C-394/99, Recueil, s. I-2829, bod 52), a výše uvedený rozsudek Piatkowski (bod 20).

21 – Výše uvedený rozsudek Piatkowski, bod 32 a citovaná judikatura.

22 – Bod 26.

23 – Tamtéž, bod 31.

24 – Tamtéž, bod 24. Viz rovněž výše uvedený rozsudek Piatkowski (bod 33).

25 – Výše uvedený rozsudek Nikula, bod 33. Viz rovněž v tomto smyslu rozsudek ze dne 15. června 2000, Sehrer (C-302/98, Recueil, s. I-4585, bod 36).

26 – Rozsudek ze dne 26. května 2005 (C-249/04, Sb. rozh. s. I-4535).

27 – Kurziva provedena autorem tohoto stanoviska.

28 – Viz bod 68 stanoviska generálního advokáta Ruiz-Jarabo Colomera předneseného dne 30. dubna 1998 ve věci Terhoeve (rozsudek ze dne 26. ledna 1999, C-18/95, Recueil, s. I-345); bod 41 jeho stanoviska předneseného dne 8. února 2000 ve věci, ve které byl vydán výše uvedený rozsudek Sehrer; bod 24 jeho stanoviska předneseného dne 24. října 2000 ve věci, ve které byl vydán výše uvedený rozsudek Komise v. Německo (C-68/99, Recueil, s. I-1865), jakož i bod 55 stanoviska generálního advokáta Jacobse předneseného dne 5. dubna 2001 ve spojených věcech C-393/99 a C-394/99, v nichž byl vydán výše uvedený rozsudek Hervein a další. Viz rovněž bod 20 stanoviska generálního advokáta Gulmanna předneseného dne 2. února 1994 ve věci Van Poucke (rozsudek ze dne 24. března 1994, C-71/93, Recueil, s. I-1101).

29 – Jak vyplývá z bodu 15 uvedeného rozsudku, povaha tohoto příspěvku, podobně jako CSG a CRDS v projednávané věci, se zdála být sporná, jelikož se vnitrostátní soud domníval, že takový příspěvek se jeví spíše jako „druh krizové daně“ než sociální příspěvek patřící do oblasti věcné působnosti nařízení č. 1408/71.

30 – Výše uvedený rozsudek Allard, body 18 a 20.

31 – Tamtéž, body 21 a 22.

32 – Tamtéž, bod 23; kurziva provedena autorem tohoto stanoviska.

33 – Tamtéž, bod 24; kurziva provedena autorem tohoto stanoviska.

34 – Je třeba poznamenat, že bod 24 výše uvedeného rozsudku Van Poucke, na který odkazuje bod 21 výše uvedeného rozsudku Allard, nicméně na část věty, jejíž opomenutí je zde kritizováno, odkazuje.

35 – Chtěl bych pro všechny případy poukázat na to, že tento výklad byl převzat do čl. 13 odst. 5 nařízení č. 883/2004, podle něhož se s osobami vykonávajícími výdělečné činnosti ve dvou nebo více členských státech zachází, jako by vykonávaly veškerou svou činnost jako zaměstnanci nebo osoby samostatně výdělečně činné a pobíraly veškerý svůj příjem v členském státě, jehož právní předpisy jsou určeny podle odst. 1 až 4 uvedeného článku 13.

36 – Bod 60; kurziva provedena autorem tohoto stanoviska.

37 – Toto poslední upřesnění vychází z výše uvedeného rozsudku Piatkowski (body 27 až 29). Jelikož nařízení č. 1408/71 zakazuje v případech uvedených v jeho příloze VII uložení dvojích příspěvků ze stejného příjmu, podléhá pojištěná osoba, pokud jde o zaměstnání, právním předpisům členského státu, ve kterém toto zaměstnání vykonává, a pokud jde o samostatně výdělečnou činnost, právním předpisům členského státu, ve kterém vykonává tuto činnost.

38 – Viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Allard, bod 31.

39 – Tamtéž, body 28 až 32 a bod 2 výroku.

40 – Viz zejména rozsudky ze dne 14. února 1995, Schumacker (C-279/93, Recueil, s. I-225, bod 21); ze dne 16. července 1998, ICI (C-264/96, Recueil, s. I-4695, bod 19); ze dne 6. června 2000, Verkooijen (C-35/98, Recueil, s. I-4071, bod 32), a ze dne 15. ledna 2002, Gottardo (C-55/00, Recueil, s. I-413, bod 32).

41 – Bod 84 mého stanoviska ve výše uvedené věci Columbus Container Services.

42 – Viz zejména rozsudky ze dne 12. prosince 2002, De Groot (C-385/00, Recueil, s. I-11819, body 93 a 94), jakož i ze dne 3. října 2006, FKP Scorpio Konzertproduktionen (C- 290/04, Sb. rozh. s. I-9461, bod 55).

43 – Rozsudek ze dne 2. srpna 1993, Grana-Novoa (C-23/92, Recueil, s. I-4505, bod 15).

44 – Viz zejména rozsudky ze dne 7. února 1991, Rönfeldt (C-227/89, Recueil, s. I-323, body 27 až 29); ze dne 5. února 2002, Kaske (C-277/99, Recueil, s. I-1261, body 27 a 28), jakož i ze dne 24. září 2002, Martínez Domínguez a další (C-471/99, Recueil, s. I-7835, body 28 až 30).

45 – Rozsudek ze dne 9. listopadu 1995, Thévenon (C-475/93, Recueil, s. I-3813, body 26 a 28). V této věci byla dotčená dvoustranná úmluva uzavřena v roce 1950. Viz rovněž rozsudky ze dne 9. října 1997, Naranjo Arjona a další (C-31/96 až C-33/96, Recueil, s. I-5501, bod 26), a ze dne 17. prosince 1998, Grajera Rodríguez (C-153/97, Recueil, s. I-8645, bod 28). Upřesňuji, že celá tato judikatura byla v podstatě převzata do čl. 8 odst. 1 nařízení č. 883/2004.

46 – Poznamenávám, že nařízení č. 883/2004 přebírá tuto odchylku do svého čl. 8 odst. 2.

47 – Výše uvedený rozsudek Grana-Novoa (bod 22), a ze dne 28. dubna 1994, Hoorn (C-305/92, Recueil, s. I-1525, bod 19).

48 – Je třeba poznamenat, že taková oznamovací povinnost je stanovena také v čl. 9 odst. 1 nařízení č. 883/2004.

49 – Viz v tomto smyslu výše uvedené rozsudky Hervein a další (bod 51) a Piatkowski (bod 34).

50 – Výše uvedené rozsudky Komise v. Francie (C-34/98, bod 39) a Komise v. Francie (C-169/98, bod 37).

51 – Viz body 9 a 26 stanoviska generálního advokáta La Pergoly ve věcech C-34/98 a C-169/98, ve kterých byly vydány výše uvedené rozsudky Komise v. Francie, jakož i výše uvedený rozsudek Komise v. Francie (C-169/98, bod 36).

52 – Viz rozsudek ze dne 3. května 1990, Kits van Heijningen (C-2/89, Recueil, s. I-1755, bod 20).

53 – Viz výše uvedený rozsudek Kits van Heijningen (bod 12); rozsudky ze dne 11. června 1998, Kuusijärvi (C-275/96, Recueil, s. I-3419, bod 28), a ze dne 7. července 2005, Van Pommeren-Bourgondiën (C-227/03, Sb. rozh. s. I-6101, bod 34).