EU tax law WEB

Available languages

Taxonomy tags

State Aid

Info

Referral date: 21-04-2008
Show case reference
Opinion date: 02-07-2009
Ruling date: 17-11-2009
AG: Kokott

References in this case

Highlight in text

STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY

JULIANE KOKOTT

přednesené dne 2. července 2009(1)

Věc C-169/08

Presidente del Consiglio dei Ministri

proti

Regione autonoma della Sardegna

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná italským Corte costituzionale)

„Volný pohyb služeb (článek 49 ES) – Státní podpory (článek 87 ES) – Daňové právní předpisy – Autonomní region Sardinie – Regionální poplatek za přistání letadel a zakotvení rekreačních plavidel pro turistické účely – Výběr poplatků pouze od osob s daňovým domicilem mimo region – Ochrana životního prostředí – Ochrana veřejného zdraví – Soudržnost daňového systému – Ostrovní regiony“

I – Úvod

1. Projednávaný případ je prvním případem, ve kterém italský ústavní soudní dvůr Corte costituzionale(2) žádá Soudní dvůr na základě článku 234 ES o rozhodnutí o předběžné otázce.

2. V původním řízení, které je řízením, jehož předmětem je abstraktní přezkum legality právního předpisu, je přezkoumáván regionální poplatek autonomního regionu Sardinie(3), který tam byl každoročně vybírán od roku 2006 do roku 2008 v období od 1. června do 30. září za určitá přistání soukromých letadel a zakotvení rekreačních plavidel. Nicméně povinnosti platit poplatek podléhaly pouze osoby, které nemají svůj daňový domicil na Sardinii; poplatek nebyl vybírán ani za zakotvení plavidel, která jsou po celý rok zakotvena na Sardinii.

3. Italský ústavní soudní dvůr má pochybnosti o slučitelnosti těchto sardinských daňových předpisů s právem Společenství, přesněji řečeno s volným pohybem služeb (článek 49 ES) a zákazem státních podpor (článek 87 ES). Neslučitelnost poplatku s právem Společenství by měla význam také pro řízení, jehož předmětem je přezkum legality právního předpisu u ústavního soudního dvora, neboť právo Společenství je podle italského ústavního práva součástí kritérií přezkumu, která je nutné v tomto řízení uplatnit.

II – Právní rámec

A – Právo Společenství

4. Rámec práva Společenství tohoto případu určují jednak ustanovení Smlouvy o ES týkající se volného pohybu služeb, a jednak ustanovení týkající se státních podpor.

5. Zásada volného pohybu služeb je zakotvena v čl. 49 odst. 1 ES:

„Podle následujících ustanovení jsou zakázána omezení volného pohybu služeb uvnitř Společenství pro státní příslušníky členských států, kteří jsou usazeni v jiném státě Společenství, než se nachází příjemce služeb.“

6. Krom toho čl. 50 odst. 1 ES obsahuje následující definici pojmu:

„Za služby se podle této smlouvy pokládají výkony poskytované zpravidla za úplatu, pokud nejsou upraveny ustanoveními o volném pohybu zboží, kapitálu a osob.“

7. Oddíl Smlouvy o ES, který je věnován státním podporám, je uveden čl. 87 odst. 1 ES. Ten má následující znění:

„Podpory poskytované v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků, které narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, jsou, pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy, neslučitelné se společným trhem, nestanoví-li tato smlouva jinak.“

8. K doplnění je nutné zmínit čl. 88 odst. 3 ES:

„Komise musí být včas informována o záměrech poskytnout nebo upravit podpory, aby mohla podat svá vyjádření. Má-li za to, že takový záměr není s ohledem na článek 87 slučitelný se společným trhem, zahájí neprodleně řízení podle odstavce 2. Dotyčný členský stát neprovede zamýšlená opatření, dokud Komise v tomto řízení nepřijme konečné rozhodnutí.“

B – Vnitrostátní právo

9. Z vnitrostátního práva jsou mimo relevantních ustanovení italské ústavy významná jednak některá ustanovení vnitrostátních právních předpisů, a jednak některá ustanovení právních předpisů přijatých autonomním regionem Sardinie.

1. Italská ústava

10. Italská ústava ve svém čl. 117 prvním pododstavci stanoví:

„Zákonodárná moc je vykonávána státem a regiony v souladu s Ústavou a závazky vyplývajícími z právní úpravy Společenství a mezinárodními závazky.“

2. Vnitrostátní právní předpisy Itálie

11. Článek 743 odst. 1 italského Codice della navigazione(4) vymezuje pojem „letadlo“ následovně:

„Za letadlo je považován každý stroj určený ke vzdušné přepravě osob nebo věcí.“

12. V čl. 1 odst. 2 italského Codice della nautica da diporto(5), přijatém Decreto legislativo(6) č. 171 ze dne 18. července 2005, je pojem „rekreační plavby“ vymezen následovně:

„Pro účely tohoto zákoníku se rekreační plavbou rozumí plavba uskutečňovaná v mořských a vnitrostátních vodách za sportovními a rekreačními účely, a nikoli za účelem zisku.“

13. Článek 2 odst. 1 Codice della nautica da diporto se zabývá obchodním využíváním rekreačních plavidel a definuje jej následovně:

„(1) Rekreační plavidlo je využíváno k obchodním účelům, pokud:

a) je předmětem smluv o nájmu a pronájmu;

b) je využíváno pro profesionální výuku rekreační plavby;

c) je využíváno potápěčskými středisky a středisky podmořského výcviku jako podpůrné plavidlo pro provozovatele podmořského potápění pro sportovní a rekreační účely.

[…]“

3. Regionální právní předpisy autonomního regionu Sardinie

14. Zákon č. 4 regionu Sardinie ze dne 11. května 2006(7) (dále také „regionální zákon č. 4/2006“) obsahuje ve znění novely(8) z roku 2007 následující článek 4:

„(Regionální poplatek za přistání letadel a zakotvení rekreačních plavidel pro turistické účely)

(1) Počínaje rokem 2006 se zavádí regionální poplatek za přistání letadel a zakotvení rekreačních plavidel pro turistické účely.

(2) Poplatek se vybírá:

a) za přistání letadel všeobecného letectva na letištích na území regionu ve smyslu čl. 743 a násl. Codice della navigazione určených pro soukromou osobní dopravu v období od 1. června do 30. září;

b) za zakotvení rekreačních plavidel uvedených v Decreto legislativo č. 171 ze dne 18. července 2005 (Codice della nautica da diporto) nebo v každém případě plavidel užívaných k rekreačním účelům delších než 14 metrů, měřených podle harmonizovaných předpisů EN/ISO/DIS 8666 v souladu čl. 3 písm. b) tohoto Decreto legislativo, v období od 1. června do 30. září včetně, v přístavech, přístavištích a místech pro kotvení lodí nacházejících se na území regionu a kotvištích nacházejících se v teritoriálních vodách podél pobřeží Sardinie.

(3) Poplatníkem je fyzická nebo právnická osoba mající daňový domicil mimo území regionu, která provozuje letadlo ve smyslu […] nebo která provozuje rekreační plavidlo ve smyslu […].

(4) Regionální poplatek podle odst. 2 písm. a) se odvádí z každého přistání, regionální poplatek podle odst. 2 písm. b) se odvádí ročně.

(5) Poplatek je stanoven v následující výši

a) 150 eur za letadla, která jsou vhodná k přepravě až čtyř cestujících,

b) 400 eur za letadla, která jsou vhodná k přepravě pěti až dvanácti cestujících,

c) 1 000 eur za letadla, která jsou vhodná k přepravě více než dvanácti cestujících,

d) 1 000 eur za plavidla o délce od 14 do 15,99 metrů včetně,

e) 2 000 eur za plavidla o délce od 16 do 19,99 metrů včetně,

f) 3 000 eur za plavidla o délce 20 až 23,99 metrů včetně,

g) 5 000 eur za lodě o délce 24 až 29,99 metrů včetně,

h) 10 000 eur za lodě o délce 30 až 60 metrů včetně,

i) 15 000 za lodě o délce přesahující 60 metrů.

Za plachetnice s pomocným motorem a motorové plachetnice je poplatek snížen o 50 %.

6. Od poplatku jsou osvobozeny:

a) plavidla, která zakotví kvůli účasti na sportovních regatách, na setkání historických lodí, monotypů lodí a přehlídek plachetnic, rovněž nezávodních, jejichž konání bylo organizátory předem oznámeno námořnímu úřadu; […]

b) rekreační plavidla, která kotví v přístavních strukturách regionu po celý rok;

c) technické zastávky, omezeně na dobu nezbytnou k jejímu provedení.

[…]

(7) Poplatek se platí:

(a) při přistání, pokud jde o letadla podle odst. 2 písm. a);

(b) do 24 hodin od zakotvení rekreačních plavidel v přístavech, přístavištích, místech pro kotvení lodí a kotvištích nacházejících se podél pobřeží Sardinie;

způsoby, které stanoví […]

[…]“

15. Dále je nutné poukázat na to, že v důsledku novelizace výše citovaných regionálních právních předpisů přijaté v roce 2008 byly do okruhu poplatníků zahrnuty také osoby s daňovým domicilem na Sardinii; v roce 2009 byly poté sporné daňové předpisy zcela zrušeny(9). V tomto řízení je však nadále předmětem přezkumu regionální poplatek ve svém dřívější podobě z roku 2007.

III – Původní řízení

16. U italského ústavního soudního dvora je vedeno řízení, jehož předmětem je abstraktní přezkum legality právních předpisů, k jehož zahájení dal podnět italský ministerský předseda (předseda rady ministrů), přičemž předmětem přezkumu je několik právních předpisů přijatých autonomním regionem Sardinie(10), s cílem nechat přezkoumat jejich slučitelnost s italskou ústavou. Mezi tyto předpisy náleží také článek 4 regionálního zákona č. 4/2006 ve znění jeho změn z roku 2007.

17. V původním řízení se tvrdí, že posledně uvedené ustanovení je v rozporu se závazky vyplývajícími z práva Společenství, kterým podle čl. 117 odst. 1 italské ústavy podléhají italské vnitrostátní právní předpisy. Vytýkáno je zaprvé porušení článku 49 ES, zadruhé porušení článku 81 ES ve spojení s čl. 3 odst. 1 písm. g) ES a článkem 10 ES a zatřetí porušení článku 87 ES.

18. Italský ústavní soudní dvůr se při současném stavu řízení omezuje na přezkum namítaného porušení článku 49 ES a článku 87 ES. Své rozhodnutí o tvrzeném porušení článku 81 ES ve spojení s čl. 3 odst. 1 písm. g) ES a článkem 10 ES chce ponechat závislé na dalším vývoji řízení. Vzhledem k tomu nejsou prozatím v tomto řízení o předběžné otázce posledně uvedené předpisy výslovně předmětem jeho předkládacího usnesení.

IV – Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce a řízení před Soudním dvorem

19. Usnesením č. 103/2008 ze dne 13. února 2008(11), došlým Soudnímu dvoru dne 21. dubna 2008, italský ústavní soudní dvůr přerušil před ním vedené řízení týkající se přezkumu legality právních předpisů a položil Soudnímu dvoru následující čtyři předběžné otázky:

a) Je třeba článek 49 Smlouvy o ES vykládat tak, že brání použití takového ustanovení, jako je článek 4 zákona regionu Sardinie č. 4 ze dne 11. května 2006, ve znění pozměněném čl. 3 odst. 3 zákona regionu Sardinie č. 2 ze dne 29. května 2007, podle kterého regionální poplatek za přistání letadel pro turistické účely zatěžuje pouze podniky, které mají daňový domicil mimo území regionu Sardinie a jež provozují letadla, která využívají k dopravě osob při výkonu všeobecné obchodní letecké dopravy?

b) Představuje článek 4 zákona regionu Sardinie č. 4 ze dne 11. května 2006, ve znění pozměněném čl. 3 odst. 3 zákona regionu Sardinie č. 2 ze dne 29. května 2007, tím, že stanoví, že regionální poplatek za přistání letadel pro turistické účely zatěžuje pouze podniky, které mají daňový domicil mimo území regionu Sardinie a jež provozují letadla, která využívají k dopravě osob při výkonu všeobecné obchodní letecké dopravy, státní podporu ve smyslu článku 87 ES poskytnutou podnikům provozujícím stejnou činnost s daňovým domicilem na území regionu Sardinie?

c) Je třeba článek 49 ES vykládat tak, že brání použití takového ustanovení, jako je článek 4 zákona regionu Sardinie č. 4 z roku 2006, ve znění pozměněném čl. 3 odst. 3 zákona regionu Sardinie č. 2 z roku 2007, podle kterého regionální poplatek za zakotvení rekreačních plavidel pro turistické účely zatěžuje pouze podniky, které mají daňový domicil mimo území regionu Sardinie, jež provozují rekreační plavidla a jejichž podnikatelská činnost spočívá v poskytování těchto plavidel třetím osobám?

d) Představuje článek 4 zákona regionu Sardinie č. 4 z roku 2006, ve znění pozměněném čl. 3 odst. 3 zákona regionu Sardinie č. 2 z roku 2007, tím, že stanoví, že regionální poplatek za zakotvení rekreačních plavidel pro turistické účely zatěžuje pouze podniky, které mají daňový domicil mimo území regionu Sardinie, jež provozují rekreační plavidla a jejichž podnikatelská činnost spočívá v poskytování těchto plavidel třetím osobám, státní podporu ve smyslu článku 87 ES poskytnutou podnikům provozujícím stejnou činnost s daňovým domicilem na území regionu Sardinie?

20. V řízení před Soudním dvorem předložily písemná vyjádření autonomní region Sardinie, nizozemská vláda a Komise Evropských společenství. Poté, co autonomní region Sardinie oproti svému původnímu návrhu odřekl účast a také ostatní zúčastnění nechtěli být vyslechnuti, upustil Soudní dvůr od provedení ústí části řízení.

V – Posouzení

A – Úvodní poznámky

21. Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce představuje posun v judikatuře italského ústavního soudního dvora. Zatímco italský ústavní soudní dvůr dosud odmítal svou povahu soudu ve smyslu článku 234 ES(12), zařazuje se nyní do okruhu vnitrostátních ústavních soudů, které aktivně spolupracují se Soudním dvorem(13).

22. Projednávaný případ názorně ukazuje, že také v řízeních před vnitrostátními ústavními soudy mohou vyvstat otázky práva Společenství, které jsou relevantní pro rozhodnutí konkrétního sporu týkajícího se ústavního práva. Italská ústava tak ve svém čl. 117 prvním pododstavci výslovně zavazuje zákonodárnou moc k dodržování závazků vyplývajících z práva Společenství. Tím se právo Společenství stává, jak uvádí ústavní soudní dvůr(14) „součástí kritéria ústavnosti“ v řízení týkajícím se abstraktního přezkumu legality právních předpisů, a „konkretizuje“ tak požadavky kladené ústavou na právní předpisy.

23. I bez takového výslovného začlenění může být právo Společenství důležité pro rozhodování o ústavněprávních sporech, například pokud jde v ústavněprávním řízení o to, jaké účinky vyžaduje právní akt Společenství nebo jaký prostor, jenž lze z ústavněprávního hlediska přezkoumat, je ponechán vnitrostátnímu zákonodárci.

24. Konečně také v projednávaném případě je tento prostor vnitrostátního zákonodárce ústředním bodem zájmu: italský ústavní soudní dvůr musí objasnit, zda autonomní region Sardinie překročil při zavedení sporného regionálního poplatku meze prostoru pro uvážení, který mu náleží na základě práva Společenství. Je nutné rozhodnout, zda takové právní předpisy, jako jsou sardinské právní předpisy, podle kterých se vybírá poplatek za určitá přistání letadel a zakotvení rekreačních plavidel pouze od nerezidentů, jsou slučitelné s volným pohybem služeb a právem státních podpor.

25. Tyto otázky se nestaly bezpředmětnými ani úplným zrušením sporného regionálního poplatku, ke kterému došlo v roce 2009. Také pro předešlá období může totiž nadále trvat zájem na objasnění, zda tehdy platný právní stav byl slučitelný s právem Společenství. V neposlední řadě může mít tato otázka význam pro řešení případně zahájených právních sporů mezi jednotlivými plátci poplatku a daňovou správou regionu Sardinie.

B – Otázky týkající se volného pohybu služeb (první a třetí předběžná otázka)

26. Podstatou první a třetí otázky italského ústavního soudního dvora je, zda svoboda poskytování služeb (článek 49 ES) brání regionálním právním předpisům autonomního regionu, podle kterých je poplatek za turistická přistání letadel a zakotvení rekreačních plavidel vybírán pouze od podniků s daňovým domicilem mimo tento region, nikoliv však od podniků s daňovým domicilem v tomto regionu.

1. Stanovení dotčených služeb

27. Takové daňové předpisy, jako jsou sardinské předpisy, lze posuzovat podle předpisů práva Společenství o volném pohybu služeb pouze v rozsahu, v němž se týkají služeb ve smyslu Smlouvy o ES.

28. Pojem „služba“ je definován v čl. 50 odst. 1 ES(15). Podle této definice se jedná o výkony poskytované zpravidla za úplatu(16), pokud nejsou upraveny ustanoveními o volném pohybu zboží, kapitálu a osob.

29. Pro účely objasnění, zda a do jaké míry jsou takové služby dotčeny v projednávaném případě, je třeba rozlišovat mezi přistáváním letadel a kotvením rekreačních plavidel, za která se vybírá regionální poplatek.

a) Přistání letadel a jeho vztah ke svobodě poskytování služeb

30. Co se týče letecké dopravy, vybírá se sardinský regionální poplatek pouze za přistání letadel všeobecného letectva, která jsou určena pro soukromou dopravu osob [čl. 4 odst. 2 písm. a) regionálního zákona č. 4/2006].

31. Z tohoto omezení skutečností zakládajících povinnost k placení poplatku na všeobecnou leteckou dopravu a soukromou dopravu osob podle údajů předkládajícího soudu vyplývá(17), že se sardinské daňové předpisy vztahují zejména na přistání letadel využívaných pro vlastní potřebu, která slouží k bezplatné dopravě a jsou používána pro účely vlastní obchodní činnosti příslušného podniku. Těmto daňovým předpisům krom toho podléhají pouze lety, které nejsou obecně přístupné pro veřejnost(18).

32. V obecném vyjádření se sardinský regionální poplatek týká pouze přistání soukromých letadel („soukromá letadla“ a „firemní letadla“). Dopravní služby, které jsou takovými letadly poskytovány, nemohou být v běžném případě považovány za služby ve smyslu práva Společenství, neboť uživatel za ně neposkytuje provozovateli letadla žádnou úplatu. Ve většině případů je uživatel dokonce totožný s provozovatelem letadla.

33. Na klasickou činnost leteckých společností a cestovních kanceláří, které přepravují osoby na Sardinii v rámci živnostenského podnikání a za úplatu, a poskytují tak služby, se regionální poplatek podle všeho nevztahuje; to nasvědčuje tomu, že skutečnosti zakládající povinnost k placení poplatku se omezují na soukromou – tj. veřejnosti nepřístupnou – dopravu.

34. Z pouhé okolnosti, že vlastní služba vzdušné dopravy nepředstavuje v projednávaném případě službu ve smyslu práva Společenství, však nelze vyvozovat, že takové daňové předpisy, jako jsou sardinské daňové předpisy, by nesouvisely s volným pohybem služeb.

35. Zaprvé, je totiž nutné připomenout, že články 49 ES a 50 ES nezaručují pouze aktivní aspekt svobody poskytování služeb; naopak volný pohyb služeb zahrnuje podle ustálené judikatury také svobodu příjemců služeb odebrat se za účelem jejich využití do jiného členského státu(19). Tento pasivní aspekt svobody poskytování služeb je však pravidelně dotčen v případě, že provozovatel letadla usazený v zahraničí přistává na sardinských letištích. V běžném případě tam totiž využívá řady služeb; kromě využití startovací a přistávací dráhy jsou to např. navigační služby, čerpání paliva a zásobování letadla, jakož i případná technická údržba.

36. Krom toho také osoby, které jsou ze zahraničí na Sardinii dopravovány na palubě soukromých nebo firemních letadel, se tam běžně vydávají, aby takové služby poskytly nebo využily. To se netýká pouze obchodních cestujících, ale také turistů(20). Pohled na oficiální název daňových právních předpisů („Regionální poplatek za přistání letadel […] pro turistické účely“) ukazuje, že se tento poplatek v neposlední řadě týká soukromých letadel, která na Sardinii dopravují turisty.

37. I když tedy nelze dopravu osob na palubě soukromých letadel zahraničních provozovatelů, na které se vztahuje regionální poplatek, považovat jako takovou za službu ve smyslu článků 49 ES a 50 ES, je přesto přistání takových letadel nezbytnou podmínkou pro poskytnutí nebo využití místních služeb jak provozovatelem letadla, tak také dopravovanými osobami. V tomto ohledu mají takové daňové předpisy, jako jsou sardinské daňové předpisy, nezanedbatelný vztah k volnému pohybu služeb(21).

b) Zakotvení rekreačních plavidel a jejich vztah ke svobodě poskytování služeb

38. Co se týče lodní dopravy, vybírá se sardinský regionální poplatek za zakotvení rekreačních plavidel a plavidel využívaných pro rekreační účely, pokud tato plavidla mají délku větší než 14 metrů [čl. 4 odst. 2 písm. b) regionálního zákona č. 4/2006]. Jak uvádí předkládající soud, vztahuje se tento poplatek i na podniky, zejména takové, jejichž činnost spočívá v poskytování rekreačních plavidel nebo plavidel využívaných pro rekreační účely třetím osobám.

39. Například půjčovna lodí může pronajímat rekreační plavidla třetím osobám a škola řízení motorových lodí nebo potápěčská škola pořádat na lodích, které provozuje, za úplatu kurzy(22). Není dále třeba pojednávat o tom, že se u takových činností jedná o služby ve smyslu článku 49 ES a čl. 50 odst. 1 ES(23).

40. Svoboda poskytování služeb se však uplatní pouze v případě, že podnik usazený v zahraničí provozuje takové činnosti na Sardinii. Musí tedy existovat přeshraniční prvek(24). Na čistě vnitrostátní situace se svoboda poskytování služeb neuplatní(25).

41. V projednávaném případě podléhají spornému regionálnímu poplatku podle čl. 4 odst. 3 regionálního zákona č. 4/2006 pouze provozovatelé lodí s daňovým domicilem mimo autonomní region Sardinie. I když se tyto právní předpisy mají v první řadě dotýkat provozovatelů se sídlem v jiných italských regionech, dotýkají se v každém případě také provozovatelů se sídlem v jiných členských státech, jako například provozovatelů se sídlem na nedaleko ležícím francouzském ostrově Korsika(26).

42. Pronajímá-li například podnik usazený na Korsice rekreační plavidla soukromým osobám, které s nimi chtějí zakotvit v přístavech na Sardinii nebo kotvit v pobřežních vodách Sardinie, dochází alespoň k části plnění nikoliv na Korsice, ale na Sardinii; existuje tak služba s přeshraničním prvkem(27).

43. Ještě znatelnější je přeshraniční prvek v případě, kdy cestovní kancelář usazená na Korsice pořádá se svými loděmi výlety z Korsiky na Sardinii nebo škola potápění nebo výuky řízení motorových plavidel usazená na Korsice nabízí na svých lodích kurzy, v průběhu kterých je plánováno zakotvení v přístavech na Sardinii nebo kotvení v pobřežních vodách regionu(28).

44. Nevýznamné v této souvislosti je, z jakých členských států pocházejí zákazníci těchto podniků. Článek 49 ES se totiž použije vždy v případě, že poskytovatel služeb nabízí služby v jiném členském státě, než ve kterém je usazen, a sice nezávisle na místě usazení příjemců těchto služeb(29).

45. Pouze pro úplnost ještě uvádím, že plavidla provozovaná nerezidenty využívají poté, co zakotví na Sardinii, také tamní přístavní zařízení(30) a že osoby přepravované na těchto plavidlech mohou využít zakotvení na Sardinii popřípadě pro turistické pobyty. Dochází přitom, jak již bylo uvedeno, také k využití služeb(31).

46. Jak ukazují všechny tyto příklady, mají tedy takové daňové předpisy, jako jsou sardinské daňové předpisy, také souvislost s volným pohybem služeb v rozsahu, v němž zahrnují zakotvení rekreačních plavidel a plavidel využívaných pro rekreační účely na Sardinii(32).

2. Omezení volného pohybu služeb

47. Okolnost, že takové daňové předpisy, jako jsou sardinské daňové předpisy, rozlišují podle daňového domicilu poplatníka, může na první pohled svádět k tomu, že jejich slučitelnost s volným pohybem služeb je nutné zkoumat z úhlu nepřímé diskriminace na základě státní příslušnosti. Taková diskriminace by ovšem předpokládala, že spornými daňovými předpisy mohou být více dotčeni cizinci než tuzemci(33). V projednávaném případě ale není jisté, že je okruh poplatníků složen převážně z příslušníků jiných členských států. Je nutné totiž uvážit, že mezi nerezidenty, kteří přistávají se svými letadly nebo zakotvují se svými loděmi na Sardinii, se může nacházet také řada fyzických a právnických osob, které mají svůj daňový domicil pouze v jiných regionech Itálie; v nejčastějších případech se přitom bude jednat o italské státní příslušníky. Vzhledem k tomu se jeví existence nepřímé diskriminace na základě státní příslušnosti v projednávaném případě jako spíše nepravděpodobná(34).

48. Podle ustálené judikatury však zásada volného pohybu služeb zahrnuje nejen zákaz diskriminace, ale také zákaz omezení. Proto článek 49 ES vyžaduje nejen odstranění jakékoli diskriminace poskytovatele služeb usazeného v jiném členském státě na základě jeho státní příslušnosti, ale rovněž odstranění jakéhokoli omezení – byť uplatňovaného bez rozdílu jak na tuzemské poskytovatele, tak na poskytovatele z jiných členských států – je-li takové povahy, že může zakazovat činnosti poskytovatele usazeného v jiném členském státě, kde legálně poskytuje obdobné služby, být na překážku těmto činnostem nebo je činit méně atraktivními.(35)

49. Také vnitrostátní daňové opatření, které narušuje výkon svobody poskytování služeb, může být zakázané podle článku 49 ES, ať již by bylo použito státem samým, či místním celkem.(36)

50. Daně a poplatky by však neměly být považovány za omezení volného pohybu služeb pouze z důvodu, že obecně činí poskytování služby nákladnějším(37). V tomto smyslu také Soudní dvůr objasnil, že článek 49 ES nezahrnuje opatření, jejichž jediným účinkem je zvýšení nákladů na dotčené služby a která se vztahují stejným způsobem na poskytování služeb mezi členskými státy jako na vnitrostátní poskytování služeb v určitém členském státě(38).

51. V projednávaném případě tomu tak ovšem není.

52. Takový regionální poplatek, jako je sardinský poplatek, který je vybírán pouze od nerezidentů, představuje pro provozovatele soukromých letadel a rekreačních plavidel s daňovým domicilem mimo Sardinii dodatečný nákladový faktor, kterému nepodléhají soutěžitelé s daňovým domicilem na Sardinii. Pro nerezidenty je tak nákladnější přistávat se svými soukromými letadly a zakotvovat se svými rekreačními plavidly na Sardinii než pro rezidenty. Ze stejného důvodu je poskytování rekreačních plavidel třetím osobám pro provozovatele lodí – nerezidenty ve srovnání s provozovateli – rezidenty rovněž nákladnější, a tudíž obtížnější. Také pro turisty je tak nakonec méně atraktivní zakotvit v sardinských pobřežních vodách nebo přístavech s plavidlem pronajatým mimo Sardinii.

53. Takové daňové předpisy, jako jsou sardinské předpisy, se dotýkají poskytování a využívání služeb spojených s takovými lety a lodní dopravou rozdílně v závislosti na tom, zda má provozovatel letadla, resp. rekreačního plavidla svůj daňový domicil v italském regionu Sardinie nebo mimo Sardinii.(39)

54. Z hlediska práva Společenství nelze proti takovým právním předpisům nic namítat, pokud se dotýkají pouze vnitrostátního pohybu služeb mezi Sardinií a ostatními regiony Itálie, neboť na takové čistě vnitrostátní situace se právo Společenství, jak již bylo uvedeno, nepoužije.(40)

55. Pokud však mají takové daňové předpisy, jako jsou sardinské předpisy, účinky na přeshraniční pohyb služeb – například pohyb služeb mezi Sardinií a francouzským ostrovem Korsika - činí poskytování služeb mezi členskými státy obtížnějším než vnitrostátní poskytování služeb v určitém členském státě, respektive v jeho části, v projednávaném případě v italském regionu Sardinie.(41)

56. I když nemůže takové nerovné zacházení z hlediska daňového práva vést k diskriminaci na základě státní příslušnosti(42), narušuje tak svobodu poskytování služeb(43) zaručenou v článku 49 ES, a je nutné jej tudíž považovat za omezení volného pohybu služeb.

3. K odůvodnění takových daňových předpisů, jako jsou sardinské předpisy

57. Zbývá přezkoumat, zda lze zjištěná omezení volného pohybu služeb odůvodnit, jak důrazně tvrdí autonomní region Sardinie.

58. Volný pohyb služeb může být, pokud neexistují harmonizační opatření práva Společenství, omezen vnitrostátní právní úpravou odůvodněnou důvody uvedenými v čl. 46 odst. 1 ES ve spojení s článkem 55 ES nebo naléhavými důvody obecného zájmu.(44)

59. V projednávaném případě se autonomní region Sardinie odvolává v podstatě na dva důvody: ochranu životního prostředí a ochranu veřejného zdraví.

60. Přezkum, zda při přijímání sporných daňových předpisů byly sledovány tyto a nikoliv jiné cíle(45), nepřísluší Soudnímu dvoru, ale předkládajícímu soudu. Dále předpokládám, že ochrana životního prostředí a veřejného zdraví byly pro regionálního zákonodárce skutečně rozhodujícími důvody.

a) Ochrana životního prostředí

61. Stejně jako je Společenství povinno zahrnout požadavky ochrany životního prostředí při stanovování a provádění svých politik a opatření (viz zejména články 2 ES a 6 ES(46)), přísluší také členským státům sledovat cíle ochrany životního prostředí. V ustálené judikatuře je tudíž ochrana životního prostředí uznána jako naléhavý důvod obecného zájmu, na základě kterého mohou být odůvodněna omezení základních svobod zaručených ve Smlouvě o ES, která byla přijata členskými státy(47).

i) Ochrana životního prostředí jakožto cíl daňových předpisů

62. Autonomní region Sardinie uvádí, že daňové předpisy sporné v projednávaném případě jsou odůvodněny ochranou životního prostředí a že je nutné na ně nahlížet v souvislosti s obecnými snahami tohoto územního samosprávného celku v oblasti ochrany životního prostředí a krajiny, jakož i ochrany kulturních statků.

63. Množství rekreačních plavidel a letadel, která zakotvují nebo přistávají na Sardinii pro turistické účely, vedou podle údajů regionu k nezanedbatelné zátěži pro životní prostředí. Především pobřeží Sardinie, na kterém se koncentruje většina tamního cestovnímu ruchu, je vystaveno této zátěži.

64. Sporný poplatek, který se vybírá za přistání soukromých letadel a zakotvení rekreačních plavidel pro turistické účely, slouží podle údajů regionu k dosažení příjmů, které mu mají umožnit v širší míře provést opatření na ochranu a obnovu přírodních zdrojů dotčených cestovním ruchem, v neposlední řadě ve zvláště znečištěných pobřežních oblastech.

65. Jak mimoto region uvádí, má mít poplatek regulační účinek: jednak má celkově dojít ke snížení zátěže pro pobřežní oblasti. Krom toho má být lépe rozdělen příliv turistů na celý rok, proto je poplatek vybírán pouze v hlavním období cestovního ruchu od 1. června do 30. září, nikoliv však v obdobích, která jsou cestovním ruchem méně dotčena. Tímto způsobem má být přispěno k udržitelnému rozvoji cestovního ruchu v regionu.

66. Region dále zdůrazňuje, že sporné daňové předpisy spočívají na zásadě „znečišťovatel platí“.

67. Spočívají-li daňové předpisy na takových úvahách, sledují tak bezpochyby legitimní cíl ochrany životního prostředí.

ii) Přezkum konkrétní podoby daňových předpisů

68. Odpověď na otázku, zda jsou takové daňové předpisy, jako jsou sardinské daňové předpisy, nakonec v souladu s požadavky volného pohybu služeb (článek 49 ES), však závisí na jejich konkrétní úpravě. Bez ohledu na existenci legitimního cíle, který odpovídá naléhavým důvodům obecného zájmu, odůvodnění omezení základních svobod zaručených Smlouvou o ES totiž předpokládá, že sporné opatření je schopné zaručit uskutečnění jimi sledovaného cíle a že nejde nad rámec toho, co je pro dosažení tohoto cíle nutné.(48)

69. Podle judikatury Soudního dvora jsou vnitrostátní právní předpisy vhodné k zaručení uskutečnění dovolávaného cíle pouze tehdy, pokud opravdu odpovídají snaze dosáhnout tohoto cíle soudržným a systematickým způsobem.(49)

70. S ohledem na takové právní předpisy, jako jsou sardinské předpisy, je problematické, že rozlišují podle daňového domicilu a regionálnímu poplatku podrobují pouze nerezidenty, ale nikoliv rezidenty.

71. Autonomní region Sardinie se domnívá, že takové právní předpisy odpovídají zásadě „znečišťoval platí“. Nerezidenti by jinak mohli využívat přírodní zdroje regionu, aniž by finančně přispívali k jeho zachování a obnově, a chovat se do té míry jako „free rider“ (černí pasažéři).

72. S tímto tvrzením je třeba souhlasit v tom, že podle zásady „znečišťovatel platí“, která je zakotvena také v čl. 174 odst. 2 ES, by měl ten, kdo je zodpovědný za znečištění životního prostředí, odpovídat i za odstranění tohoto znečištění(50). Stejně tak by měl ten, kdo je zodpovědný za spotřebu přírodních zdrojů, přispívat k jejich ochraně a obnově. Z pohledu zásady „znečišťovatel platí“ nelze tedy nic namítat proti tomu, že takové právní předpisy, jako jsou sardinské předpisy, zatěžují provozovatele soukromých letadel a rekreačních plavidel z důvodu přistání nebo zakotvení v regionu poplatkem, který je odůvodněn ochranou životního prostředí.

73. Právní předpisy, které jsou vedeny zásadou „znečišťovatel platí“, však nemohou zatěžovat ekologickým poplatkem pouze provozovatele soukromých letadel a rekreačních plavidel, kteří jsou nerezidenty, a rezidenty naproti tomu nikoliv. V rozsahu, v němž znečištění životního prostředí pochází ze soukromých letadel a rekreačních plavidel přistávajících nebo zakotvujících na Sardinii, nastává nezávisle na původu těchto letadel a plavidel a zejména nesouvisí s daňovým domicilem jejich provozovatelů. Letadla a plavidla nerezidentů přispívají k narušení přírodních zdrojů stejnou měrou jako letadla a plavidla rezidentů.

74. Zásadě „znečišťovatel platí“ by tudíž odpovídalo, kdyby byl každý provozovatel letadla resp. plavidla povolán k odstranění škod na životním prostředí, a sice bez zohlednění jeho daňového domicilu a jeho ostatních daňových zátěží(51). Takové právní předpisy, jako jsou v projednávaném případě sporné sardinské předpisy, ponechávají naproti tomu znečištění životního prostředí, která jsou způsobována letadly a plavidly rezidentů, na bedrech veřejnosti, což je v rozporu se zásadou „znečišťovatel platí“(52).

75. Zvláště názorný je rozdíl mezi požadavky zásady „znečišťovatel platí“ – na které se odvolává autonomní region Sardinie – a skutečnou úpravou v projednávaném případě sporného regionálního zákona, vezme-li se v úvahu daňové zacházení s rekreačními plavidly, která jsou zakotvena v přístavních zařízeních regionu po celý rok. Tato plavidla jsou od regionálního poplatku osvobozena(53), ačkoliv jejich podíl na zavinění vytýkaného znečištění životního prostředí je v běžném případě mnohem vyšší než znečištění srovnatelnými plavidly, která jsou zakotvena mimo Sardinii a v pobřežních vodách a přístavech regionu kotví pouze občasně.

76. Celkově lze říci, že sardinské právní předpisy povolávají některé viníky znečištění životního prostředí – nerezidenty – k financování opatření na ochranu a obnovu přírodních zdrojů, jiné – rezidenty – však nikoliv. Tímto způsobem však není cíl ochrany životního prostředí, který propaguje samotný autonomní region Sardinie, prováděn soudržným a systematickým způsobem.

77. Za těchto okolností nelze takové daňové předpisy, jako jsou sardinské právní předpisy, považovat za způsobilé k dosažení cíle ochrany životního prostředí. Již z tohoto důvodu nejsou slučitelné s požadavky volného pohybu služeb.

78. Nepřesvědčivé je v této souvislosti tvrzení autonomního regionu Sardinie, že se nerezidenti a rezidenti nacházejí v odlišných situacích, takže jejich rozdílné zacházení je s ohledem na regionální poplatek objektivně žádoucí.

79. Soudní dvůr sice několikrát uznal, že odlišné zacházení s nerezidenty a rezidenty ve vztahu k přímým daním může být legitimní(54). To však nelze zevšeobecňovat do té míry, že nerezidenti a rezidenti se vždy nacházejí v odlišných situacích. Naopak rozlišování mezi těmito dvěma skupinami osob je odůvodněné pouze potud, pokud se v něm odrážejí objektivní rozdíly(55). V případech, ve kterých takové rozdíly neexistují, nesmí také daňové právo členských států rozlišovat mezi rezidenty a nerezidenty(56).

80. Proto je vždy nutné konkrétně zkoumat, zda se situace nerezidentů a rezidentů objektivně liší. To je nutné posoudit ve světle cíle a účelu příslušných daňových předpisů.(57)

81. Jak je tvrzeno před Soudním dvorem, sledují takové daňové předpisy, jako jsou sardinské předpisy, cíl ochrany životního prostředí, a sice ochranu a obnovu přírodních zdrojů regionu dotčených cestovním ruchem, především v pobřežních oblastech. S ohledem na tento specifický cíl se provozovatelé soukromých letadel a rekreačních plavidel – rezidenti a provozovatelé soukromých letadel a rekreačních plavidel – nerezidenti nacházejí ve stejné situaci. Jak již totiž bylo uvedeno, znečišťují přistávající soukromá letadla a kotvící rekreační plavidla životní prostředí zcela nezávisle na svém původu a daňovém domicilu jejich provozovatelů.(58)

82. Vzhledem k tomu, že se tedy rezidenti a nerezidenti nacházejí v projednávaném případě s ohledem na cíl ochrany životního prostředí sardinských právních předpisů ve stejné situaci, musí být také přistání soukromých letadel a zakotvení rekreačních plavidel na Sardinii zpoplatněno stejným způsobem.(59)

83. Autonomní region Sardinie namítá, že osoby s daňovým domicilem na Sardinii přispívají již k obecným daňovým příjmům tohoto regionu, zejména jimi odváděnou daní z příjmů a daní z přidané hodnoty z jejich místní spotřeby(60). Tímto způsobem se rezidenti podílejí na financování opatření na ochranu a obnovu přírodních zdrojů. Naproti tomu nerezidenti takto do rozpočtu regionu nepřispívají.

84. Také tento argument není pro mě přesvědčivý.

85. Zatížení takovým regionálním poplatkem, jako je v projednávaném případě sporný poplatek, který je vyžadován pouze od nerezidentů, nelze započíst s domnělými zvýhodněními, která mohou pro nerezidenty vyplynout z jiných druhů zdanění. Podle ustálené judikatury nemůže být totiž znevýhodňující daňové zacházení v rozporu se základní svobodou odůvodněno existencí jiných daňových výhod ani za předpokladu, že takové výhody existují.(61)

86. Něco jiného by mohlo platit nanejvýš v případě, že by bylo jisté, že rezidenti musí za svá soukromá letadla a rekreační plavidla zaplatit srovnatelnou daň nebo poplatek se specifickým cílem ochrany životního prostředí, například v souvislosti s poplatky za místo pro zakotvení za jejich plavidla zakotvená v přístavech Sardinie. K tomu ovšem nebylo před Soudním dvorem v projednávaném případě nic uvedeno. Naopak byl sporný regionální poplatek srovnáván pouze s obecným daňovým zatížením obyvatel Sardinie.

87. K tomu je třeba poznamenat, že sporný regionální poplatek za přistání soukromých letadel a zakotvení rekreačních plavidel neslouží k totožným cílům, jaké mají ostatní daně odváděné sardinskými poplatníky, zejména daň z příjmů a daň z přidané hodnoty. Zatímco regionální poplatek sleduje podle vlastních údajů autonomního regionu Sardinie specificky cíle ochrany životního prostředí a má mít také regulační účinek, slouží posledně jmenované obecně k pokrytí veřejných rozpočtů, a nemají tedy srovnatelný regulační účinek.

88. Rezidenti navíc využívají v daleko větším rozsahu než nerezidenti infrastrukturu svého domovského regionu a mají prospěch z jeho služeb. Je tedy spravedlivé, že rezidenti odpovídajícím způsobem přispívají větší měrou k obecným daňovým příjmům než nerezidenti(62). Takto jsou například zdravotnická a vzdělávací zařízení veřejně přístupná v členském státě nebo regionu převážně využívána rezidenty, naproti tomu nerezidenti je využívají pouze výjimečně.

89. Na základě výše uvedeného nelze rozdílné zacházení s nerezidenty a rezidenty při zpoplatnění jejich přistání soukromých letadel a zakotvení rekreačních plavidel odůvodnit prostým odkazem na příspěvky rezidentů k obecným daňovým příjmům regionu.

90. Omezení volného pohybu služeb, která vyvolávají sardinské daňové předpisy, nemohou být tedy vesměs odůvodněna ochranou životního prostředí.

b) Ochrana veřejného zdraví

91. Vedle ochrany životního prostředí se autonomní region Sardinie odvolává na ochranu veřejného zdraví jako odůvodnění svých sporných daňových předpisů.

92. Ochrana veřejného zdraví patří mezi naléhavé důvody obecného zájmu, které podle čl. 46 odst. 1 ES ve spojení s článkem 55 ES mohou odůvodnit omezení volného pohybu služeb.(63)

93. Takové právní předpisy, jako jsou sardinské právní předpisy, však sledují podle údajů autonomního regionu Sardinie v první řadě cíle ochrany životního prostředí. Prostřednictvím nich lze sice nepřímo omezit také rizika pro veřejné zdraví, která mohou být spojena se snížením kvality životního prostředí. Bez ohledu na to však nemá odůvodnění veřejného zdraví v projednávaném případě žádný specifický význam, který by mohl jít nad rámec cíle ochrany životního prostředí. Odvolání se na ochranu veřejného zdraví jako odůvodnění nemůže tudíž v projednávaném případě vést k žádnému jinému výsledku než odvolání se na ochranu životního prostředí(64), kterým jsem se již zabývala výše(65).

94. Zejména nelze poukazem na ochranu veřejného zdraví odůvodnit skutečnost, že pouze nerezidenti jsou zatíženi sporným poplatkem za přistání soukromých letadel a zakotvení rekreačních plavidel, zatímco rezidenti tomuto poplatku nepodléhají.

95. Podle čl. 46 odst. 1 ES ve spojení s článkem 55 ES jsou sice v oblasti ochrany veřejného zdraví – jinak než v oblasti ochrany životního prostředí – výslovně dovolena také opatření, která jsou specificky namířena proti cizincům. To však předpokládá, že právě od cizinců pochází nebezpečí pro veřejné zdraví(66). V projednávaném případě je naproti tomu vytýkaná zátěž pro životní prostředí, jakož i případná s ním spojená rizika pro veřejné zdraví, nezávislá na původu soukromých letadel nebo rekreačních plavidel a daňovém domicilu jejich provozovatele; je způsobována jak letadly a plavidly provozovatelů-nerezidentů, tak letadly a plavidly provozovatelů-rezidentů. Odvolání se na ochranu veřejného zdraví tedy neodůvodňuje žádná opatření, která jsou specificky namířena proti provozovatelům letadel a plavidel s daňovým domicilem mimo Sardinii. To platí tím spíše, že se v případě čl. 46 odst. 1 ES jedná o ustanovení o výjimce, které je nutné vykládat restriktivně(67).

96. Omezení volného pohybu služeb, která mohou vyplývat ze sardinských daňových předpisů, tedy nelze odůvodnit ani důvody ochrany veřejného zdraví.

c) Ostatní

97. Pro úplnost se následně budu věnovat ještě některým dalším aspektům, které mohou být v souvislosti s otázkou odůvodnění sardinských daňových předpisů relevantní.

i) Soudržnost daňového systému

98. Autonomní region Sardinie několikrát odkázal za účelem odůvodnění sporných daňových předpisů na soudržnost daňového systému, do kterého se tyto předpisy řadí. Chybějící zpoplatnění nerezidentů za přistání soukromých letadel a zakotvení rekreačních plavidel je v podstatě odůvodněno tím, že rezidenti již odvádějí jiné daně – zejména daň z příjmů a daň z přidané hodnoty – a přispívají tak k rozpočtu regionu.

99. Podle ustálené judikatury může nezbytnost zajištění soudržnosti daňového systému odůvodnit omezení výkonu základních svobod zaručených Smlouvou o ES(68). To platí ovšem pouze v případě, že existuje bezprostřední souvislost mezi dotčenou daňovou výhodou a kompenzací této výhody určitou daňovou zátěží(69), což je nutné posoudit s ohledem na cíl sporných daňových předpisů(70).

100. V projednávaném případě sporný regionální poplatek za přistání soukromých letadel a zakotvení rekreačních plavidel nesleduje, jak již bylo prokázáno(71), stejné cíle jako obecné daně, kterým podléhají rezidenti. Již proto nelze na výhody a nevýhody vyplývající pro poplatníky z daňových předpisů nahlížet jako na dvě strany téže mince. Výhoda, kterou rezidenti čerpají z toho, že nemusí platit žádný regionální poplatek za přistání soukromých letadel a zakotvení rekreačních plavidel, se nerovná zatížení, kterému jsou vystaveni prostřednictvím jiných druhů daní, jako je daň z příjmu a daň z přidané hodnoty.

101. Všechny daně zajisté v konečném výsledku slouží k dosažení příjmů pro veřejné rozpočty. Tato samotná souvislost je však příliš obecná a nepřímá, než aby odůvodnila vyrovnání daňových výhod pro rezidenty v rámci v tomto případě sporného regionálního poplatku a zatížení, kterým podléhají v rámci jiných druhů zdanění.(72)

102. Takové daňové předpisy, jako jsou sardinské předpisy, nemohou být tedy odůvodněny poukazem na soudržnost daňového systému.

ii) Ostrovní povaha Sardinie

103. Jak vyplývá z předkládacího usnesení, odvolával se autonomní region Sardinie před italským ústavním soudním dvorem také na svou ostrovní polohu. Podle autonomního regionu Sardinie existuje nezbytnost vyrovnání vysokých nákladů, které musí nést podniky usazené na Sardinii z důvodu ostrovní povahy regionu, která souvisí s geografickými a hospodářskými zvláštnostmi, prostřednictvím zdanění podniků, které nemají sídlo na Sardinii.

104. Nejpozději od konání mezivládní konference k Amsterodamské smlouvě, jejíž závěrečný akt obsahuje Prohlášení o ostrovních regionech, se na úrovni Společenství uznává, že „ostrovní regiony trpí strukturálním znevýhodněním způsobeným jejich ostrovní povahou, jehož trvání brzdí jejich hospodářský a sociální rozvoj“; toto znevýhodnění musí mít právo Společenství na zřeteli.(73)

105. Takové zohlednění lze provádět v rámci různých politik Společenství, například v rámci regionální politiky, strukturální politiky, politiky hospodářské a sociální soudržnosti (viz k tomu také čl. 158 odst. 2 ES) nebo dopravní politiky. Za účelem vyrovnání znevýhodnění ostrovních regionů lze tak přijmout pozitivní podpůrná opatření. V ostrovních regionech může být také nezbytné přijmout zvláštní opatření proti nepůvodním druhům rostlin a živočichů(74) na ochranu tamní ekologické rovnováhy.

106. Naproti tomu nesmí být ostrovní poloha členského státu nebo regionu zneužívána jako záminka pro (opětovné) zavedení překážek obchodu nebo protekcionistická opatření, která by byla v rozporu se zásadou vnitřního trhu. Touto zásadou se řídí v neposlední řadě také samotné Prohlášení o ostrovních regionech, když formuluje cíl lepšího začlenění ostrovních regionů do vnitřního trhu.

107. Toto začlenění ostrovních regionů do vnitřního trhu má být podle uvedeného prohlášení provedeno „za spravedlivých podmínek“. Zůstává tedy prostor pro opatření za účelem vyrovnání znevýhodnění nebo řešení problémů, které přímo vyplývají z ostrovní polohy regionu nebo členského státu. Taková opatření jsou však spravedlivá pouze v případě, že jsou způsobilá k odstranění příslušného znevýhodnění nebo problému a nejdou nad rámec toho, co je k tomu nezbytné. Taková opatření nesmí také vést k narušení podstaty zásady vnitřního trhu nebo zásady otevřeného tržního hospodářství.(75)

108. V daném případě není zjevné, že právě provozovatelé soukromých letadel a rekreačních plavidel, usazení na Sardinii, by museli trpět specifickými znevýhodněními nebo problémy, které by přímo vyplývaly z ostrovní polohy regionu. Každopádně v této souvislosti nebylo před Soudním dvorem nic uvedeno. Čistě hospodářské důvody, které nesouvisejí přímo s ostrovní polohou regionu, však nemohou odůvodnit žádné omezení svobody zaručené Smlouvou o ES.(76)

109. Celkově tak nelze z ostrovní polohy Sardinie vyvozovat, že omezení volného pohybu služeb vyplývající v tomto případě ze sporných právních předpisů by byla odůvodněná.

iii) Důvody sociální politiky

110. Nakonec poukazuji na to, že nejsou zjevné ani žádné důvody sociální politiky, které by mohly odůvodnit takové právní předpisy, jako jsou sardinské předpisy.

111. Rozlišování mezi nerezidenty a rezidenty může být sice odůvodněné v případě, že členské státy nebo územní samosprávné celky poskytují sociální zvýhodnění. V zásadě totiž odpovídá legitimnímu cíli, aby taková zvýhodnění – pokud na úrovni Společenství neexistuje harmonizační nebo koordinační úprava – byla vyhrazena pouze osobám, které vykazují dostatečnou míru integrace v dotčeném členském státě nebo dotčeném územním samosprávném celku, pro kterou může popřípadě bydliště poskytovat důležitá vodítka.(77)

112. Lze si však pouze obtížně představit, že by vynětí provozovatelů soukromých letadel nebo rekreačních plavidel delších než 14 metrů – zejména majitelů velkých luxusních jachet – z placení takového regionálního poplatku, jako je v tomto případě sporný poplatek, mohlo být odůvodněno důvody sociální politiky.

4. Shrnutí k první a třetí předběžné otázce

113. V souhrnu zbývá konstatovat, že pro omezení volného pohybu služeb vyplývajících z daňových předpisů, které jsou v projednávaném případě sporné, není zjevné žádné odůvodnění.

114. Z toho by neměl být ovšem vyvozován unáhlený závěr, že právo Společenství obecně brání všem právním předpisům, které zatěžují speciálně turisty nebo podniky činné v oblasti cestovního ruchu, například opatřeními ve vztahu k rekreačním objektům a objektům k vedlejšímu bydlení(78), pobytovým taxám nebo poplatkům z cestovního ruchu. Naopak záleží vždy na konkrétní úpravě příslušného opatření, daně nebo poplatku. Takové rozlišování mezi rezidenty a nerezidenty může být odůvodněno potud, pokud je s ohledem na legitimní cíl náležité a nezbytné.

115. Pro projednávaný případ však platí:

Článek 49 ES brání právním předpisům autonomního regionu, podle kterých je ochranou životního prostředí odůvodněný poplatek za přistání letadel a zakotvení rekreačních plavidel pro turistické účely vybírán pouze od podniků s daňovým domicilem mimo tento region, nikoliv však od podniků s daňovým domicilem v tomto regionu.

C – Otázky k pojmu „ podpora“ (druhá a čtvrtá předběžná otázka)

116. Italský ústavní soudní dvůr žádá svou druhou a čtvrtou předběžnou otázkou o objasnění pojmu „státní podpora“ ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES. Předkládající soud by chtěl v podstatě vědět, zda regionální právní předpisy autonomního regionu, podle kterých je poplatek za přistání letadel a zakotvení rekreačních plavidel pro turistické účely vybírán pouze od podniků s daňovým domicilem mimo tento region, představuje státní podporu poskytnutou podnikům se stejnou činností a daňovým domicilem v tomto regionu.

117. Na lodní a leteckou dopravu se použijí obecná ustanovení Smlouvy o ES, včetně práva hospodářské soutěže(79). Takové daňové předpisy, jako jsou sardinské předpisy, které se vztahují speciálně na přistání letadel a zakotvení rekreačních plavidel provozovatelů s daňovým domicilem mimo Sardinii, je nutné posoudit na základě článku 87 ES.

1. Úvodní poznámka k vymezení pravomocí Komise a vnitrostátních soudů v oblasti práva státních podpor

118. Před zaujetím stanoviska ve věci samé k výkladu článku 87 ES je nutné objasnit, jak jsou s ohledem na toto ustanovení rozděleny pravomoci mezi Komisí a vnitrostátními soudy.

119. Podle ustálené judikatury spadá posouzení slučitelnosti podpor nebo režimu podpor se společným trhem do výlučné pravomoci Komise, jejíž činnost je přezkoumatelná soudy Společenství(80). Vnitrostátním soudům však mohou být v oblasti státních podpor předkládány právní spory, v jejichž rámci musí vykládat a používat pojem „podpora“ obsažený v čl. 87 odst. 1 ES(81).

120. Jistě budou takové právní spory v běžném případě vedeny jednotlivci, kteří se dovolávají zákazu provádění státních podpor před jejich schválením Komisí (čl. 88 odst. 3 třetí věta ES). Z toho nelze ovšem vyvozovat, že oprávnění vnitrostátních soudů k výkladu a použití čl. 87 odst. 1 ES se omezuje pouze na řízení o poskytnutí soudní ochrany jednotlivci.(82)

121. Opatření podpory ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES, která jsou provedena v rozporu s povinnostmi vyplývajícími z čl. 88 odst. 3 ES, je totiž nutné obecně považovat za protiprávní(83). Každý vnitrostátní soud, také ústavní soud, je potom podle článku 10 ES povinen učinit v rámci svých pravomocí vše pro účinné provedení zákazu podpory stanoveného v čl. 87 odst. 1 ES, jakož i oznamovací povinnosti a zákazu provádění stanoveného v čl. 88 odst. 3 ES; současně se musí vnitrostátní soudy zdržet všeho, co by mohlo ohrozit dosažení cílů Smlouvy o ES.

122. Všechny vnitrostátní soudy jsou tedy povinny vyvodit z porušení zákazu provádění (čl. 88 odst. 3 třetí věta ES) v souladu se svým příslušným vnitrostátním právem všechny důsledky, včetně konstatování neplatnosti právních aktů provádějících opatření týkající se podpory(84). Také v řízení abstraktního přezkumu legality právních předpisů mohou být vyvozeny takové důsledky, zejména v případě, že protiprávní úprava podpory byla zavedena zákonem.

2. Pojem „podpora“

123. Kvalifikace opatření jako podpory ve smyslu Smlouvy o ES předpokládá, že je splněna jedna ze čtyř kumulativních podmínek, na kterých spočívá čl. 87 odst. 1 ES(85). Musí se zaprvé jednat o státní zásah nebo zásah ze státních prostředků, zadruhé tento zásah musí být způsobilý ovlivnit obchod mezi členskými státy, zatřetí musí zvýhodňovat svého příjemce a začtvrté musí narušovat či hrozit narušením hospodářské soutěže(86).

124. Také daňové předpisy spadají pod pojem „podpora“, pokud splňují tato čtyři kritéria(87). Následně bude tudíž nutné zkoumat, zda je nutné takové daňové předpisy, jako jsou sardinské předpisy, považovat za podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES.

a) Kritérium zvýhodnění včetně selektivity

125. Zvláštní pozornost si v projednávaném případě zaslouží třetí kritérium. Je nutné se zabývat tím, zda skutečnost, že sporným regionálním poplatkem jsou zatíženi pouze nerezidenti za jejich přistání nebo zakotvení na Sardinii, vede ke zvýhodnění podniků – rezidentů.

126. Pojem „podpora“ zahrnuje nejen pozitivní plnění, jako jsou dotace, půjčky nebo účasti na kapitálu podniků, ale rovněž různé formy zásahů, které snižují zatížení, jež obvykle zatěžují rozpočet podniku, a které tak, aniž by byly dotacemi v užším slova smyslu, mají tutéž povahu a stejné účinky.(88)

127. Z toho vyplývá, že opatření, kterým veřejné orgány poskytují určitým podnikům osvobození od daně, které sice není spojeno s převodem státních prostředků, ale staví příjemce do lepší finanční situace oproti ostatním poplatníkům, je státní podporou ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES.(89)

128. V této souvislosti je nepodstatné, jaká technika úpravy byla použita(90). Daňové zvýhodnění tak může spočívat v tom, že zákonodárce výslovně osvobodil některé hospodářské subjekty od dotčené daně, které by jinak podléhaly(91). Stejně tak dobře však může daňové zvýhodnění vyplývat také z toho, že daňové předpisy jsou upraveny asymetricky již ve vztahu ke vzniku daňové povinnosti, resp. své působnosti(92), takže na některé podniky se jako na její poplatníky vztahuje, na jiné však nikoliv. K posledně uvedenému došlo v projednávaném případě: sardinské právní předpisy jsou upraveny tak, že nerezidenti podléhají poplatku za přistání soukromých letadel a zakotvení rekreačních plavidel, rezidenti naproti tomu nikoliv.

129. Vzhledem k tomu, že podniky – rezidenti nepodléhají spornému regionálnímu poplatku, mají na rozdíl od svých soutěžitelů usazených mimo Sardinii prospěch z nákladového zvýhodnění. Na to poukazuje také italský ústavní soudní dvůr.

130. Článek 87 odst. 1 ES se na takové zvýhodnění vztahuje pouze v případě, že představuje „zvýhod[nění] určit[ých] podnik[ů] nebo určit[ých] odvětví výroby“. Jinými slovy se musí jednat o selektivní výhodu.(93)

131. Tato selektivita může být také regionální povahy.

132. Regionální selektivitu nelze sice předpokládat již proto, že dotčené opatření bylo přijato takovým územním samosprávným celkem, jako je region Sardinie, a platí tudíž pouze na části území členského státu. Pokud totiž tento územní samosprávný celek disponuje dostatečnou autonomií vůči státu, ke kterému náleží, představuje tak samotné území, na kterém vykonává svou pravomoc, referenční rámec pro posouzení případné selektivity podpory(94). Stejně tak nelze ovšem obráceně předpokládat, že by zvýhodnění, která územní samosprávný celek poskytuje určitým podnikům v rámci své pravomoci, postrádala od počátku selektivitu, a tudíž povahu podpory(95).

133. Za účelem posouzení selektivity opatření je naopak vždy nutné konkrétně zkoumat, zda zvýhodňuje určité podniky vůči ostatním podnikům, které se nacházejí s ohledem na cíl sledovaný dotyčnými právními předpisy ve srovnatelné skutkové a právní situaci(96). Případné rozlišování mezi podniky v rámci daňových předpisů může přitom být v neposlední řadě odůvodněno povahou nebo vnitřní strukturou těchto předpisů(97).

134. Nakonec tak ve vztahu k právu státních podpor vyvstávají stejné otázky jako ve vztahu k základním svobodám a neexistuje žádný důvod, aby byly v rámci práva státních podpor zodpovězeny jiným způsobem než v rámci základních svobod. Naopak je třeba za účelem vyloučení rozporů ve výkladu práva základních svobod a práva státních podpor v obou případech použít stejná kritéria.

135. Proto se budu níže držet svých úvah k volnému pohybu služeb v rámci první a třetí předběžné otázky.

136. Jak již bylo vysvětleno, sledují daňové předpisy sporné v projednávaném případě podle vlastních údajů autonomního regionu Sardinie cíl ochrany životního prostředí: slouží ochraně a obnově přírodních zdrojů Sardinie znečistěných cestovním ruchem, zejména v pobřežních oblastech(98).

137. S ohledem na tento specifický cíl se provozovatelé soukromých letadel a rekreačních plavidel – rezidenti a provozovatelé soukromých letadel a rekreačních plavidel – nerezidenti nacházejí ve stejné situaci, neboť soukromá letadla a rekreační plavidla, která přistávají nebo zakotvují na Sardinii, znečišťují životní prostředí nezávisle na svém původu a daňovém domicilu jejich provozovatelů(99).

138. Rozlišování mezi podniky – rezidenty a podniky – nerezidenty, prováděné sardinským regionálním zákonodárcem, nelze s ohledem na povinnost platit poplatek za přistání soukromých letadel nebo zakotvení rekreačních plavidel odůvodnit ochranou životního prostředí(100). Stejně tak je nelze odůvodnit, jak již bylo uvedeno, povahou a vnitřní strukturou daňových předpisů(101).

139. Takové daňové předpisy, jako jsou sardinské předpisy, tak naplňují kritérium – selektivního – zvýhodnění ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES.

140. Skutečnost, že takovými daňovými předpisy jsou sledovány cíle politiky ochrany životního prostředí a regionální politiky, nebrání jejich kvalifikaci jako podpory ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES a nevyjímá je od počátku z kontroly podpor stanovené ve Smlouvě o ES(102). Článek 87 odst. 1 totiž nerozlišuje podle důvodů nebo cílů státních zásahů, ale definuje je podle jejich účinků(103).

141. Hlediska politiky ochrany životního prostředí a regionální politiky mohou být hodnocena nanejvýše v rámci čl. 87 odst. 3 ES při přezkumu slučitelnosti takových daňových přepisů, jako jsou sardinské předpisy, se společným trhem(104), přičemž také v daném případě je nutné dbát soudržnosti s ostatními oblastmi práva, zejména se základními zásadami Smlouvy o ES, jako je volný pohyb služeb.(105) K tomuto přezkumu je ovšem oprávněna pouze Komise, která přitom podléhá přezkumu soudy Společenství(106).

b) Ostatní kritéria pojmu „podpora“ ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES

142. Dále se ještě budu krátce zabývat ostatními kritérii pojmu „podpora“ ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES.

i) Státní opatření a opatření financovaná ze státních prostředků

143. Státní opatření a opatření financované ze státních prostředků nemusí být nutně přijato příslušným členským státem jako ústřední mocí; toto opatření může stejně tak pocházet od orgánu působícího pouze na části území státu. Také opatření územních samosprávných celků mohou podle ustálené judikatury představovat podpory ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES.(107)

144. Jak již bylo uvedeno, nemusí osoby zvýhodněné opatřením – v projednávaném případě podniky s daňovým domicilem na Sardinii – nezbytně obdržet peněžitou částku z majetku státu respektive územního samosprávného celku(108). Již jakákoliv finanční zátěž pro stát nebo územní samosprávný celek, kterou lze připsat opatření, postačuje pro domněnku o financování státem nebo ze státních prostředků(109).

145. Tím, že autonomní region Sardinii zatěžuje poplatkem pouze nerezidenty, nikoliv však rezidenty, vzdává se nepřímo svých příjmů. Jeho příjmy z uvedeného poplatku by totiž byly nutně vyšší, pokud by region zpoplatnil všechna přistání soukromých letadel a zakotvení rekreačních plavidel bez výjimky. Vzdání se příjmů z poplatku spojené s omezením povinnosti k placení poplatku na nerezidenty postačuje pro domněnku o financování státem, resp. ze státních prostředků ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES(110).

ii) Způsobilost ovlivnit obchod mezi členskými státy

146. Dále spadá opatření do působnosti čl. 87 odst. 1 ES pouze v případě, že je způsobilé ovlivnit obchod mezi členskými státy. Za tímto účelem není nutné prokázat skutečný dopad podpory na obchod mezi členskými státy, ale pouze přezkoumat, zda může podpora tento obchod ovlivnit(111). I podpora, která dosahuje poměrně nízké výše, a podpora, ze které mají prospěch poměrně malé podniky, může vést k takovému ovlivnění obchodu(112).

147. S ohledem na daňové předpisy je ovlivnění obchodu mezi členskými státy nutné předpokládat vždy, když osoby zvýhodněné daňovými předpisy vykonávají hospodářskou činnost, která je předmětem přeshraničního obchodu, nebo jestliže nelze vyloučit, že jsou v soutěžním vztahu s hospodářskými subjekty usazenými v jiných členských státech.(113)

148. V souvislosti s přezkumem první a třetí předběžné otázky jsem již objasnila, že takové daňové předpisy, jako jsou sardinské předpisy, mají účinky omezení volného pohybu služeb (článek 49 ES), a to v neposlední řadě s ohledem na podniky usazené na nedaleko ležícím francouzském ostrově Korsika.(114) Takové právní předpisy jsou tedy způsobilé ovlivnit obchod mezi členskými státy ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES.

iii) Nebezpečí narušení hospodářské soutěže

149. Nakonec opatření spadá do působnosti čl. 87 odst. 1 ES pouze v případě, že narušuje hospodářskou soutěž nebo ji může narušit. Přitom není nutné prokázat skutečné narušení hospodářské soutěže, ale pouze přezkoumat, zda je opatření způsobilé narušit hospodářskou soutěž.(115)

150. Opatření, která směřují k osvobození podniku od nákladů, které by obvykle musel vynaložit v rámci svého běžného hospodaření nebo běžných činností, v zásadě narušují podmínky hospodářské soutěže(116). Hospodářská analýza skutečného stavu na dotčeném trhu a účinky sporného opatření na ceny není v daném případě nutná(117).

151. Takové daňové předpisy, jako jsou sardinské předpisy, neukládají podnikům – rezidentům povinnost platit poplatek za přistání soukromých letadel a zakotvení rekreačních plavidel pro turistické účely. Podniky usazené na Sardinii nemusí tedy v rámci běžné hospodářské činnosti nést nákladový faktor, kterému podléhají všechny ostatní podniky, které mají daňový domicil mimo Sardinii, při přistávání soukromých letadel a kotvení rekreačních plavidel.

152. Vzhledem k výši regionálního poplatku – v případě letadel může dosahovat výše až 1 000 eur za přistání a v případě rekreačních plavidel až 15 000 eur za rok(118) – se nejeví nákladové zvýhodnění rezidentů vůči podnikům – nerezidentům jako právě zanedbatelné. Pro nerezidenty tak bude obtížnější než pro rezidenty využívat svá soukromá letadla a rekreační plavidla k poskytování nebo využívání služeb na Sardinii(119).

153. Jak jsem již uvedla v souvislosti s první a třetí otázkou, nelze toto nákladové zvýhodnění podniků – rezidentů prohlásit také s odkazem na obecnou daňovou zátěž za zanedbatelné.(120)

154. Celkově jsou tedy takové daňové předpisy, jako jsou sardinské předpisy, způsobilé narušit hospodářskou soutěž ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES.

3. Shrnutí k druhé a čtvrté předběžné otázce

155. V souhrnu tak zbývá konstatovat:

Takové regionální právní předpisy, jako jsou právní předpisy autonomního regionu Sardinie, podle kterých se vybírá poplatek za přistání letadel a rekreačních plavidel pro turistické účely pouze od podniků s daňovým domicilem mimo tento region, představují podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES poskytnutou podnikům se stejnou činností a daňovým domicilem v tomto regionu.

VI – Závěry

156. S ohledem na předchozí úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby odpověděl na otázky předložené italským ústavním soudním dvorem následovně:

„1) Článek 49 ES brání právním předpisům autonomního regionu, podle kterých je vybírán poplatek, který je v podstatě odůvodněn ochranou životního prostředí, za přistání letadel a zakotvení rekreačních plavidel pouze od podniků s daňovým domicilem mimo tento region, nikoliv však od podniků s daňovým domicilem v tomto regionu.

2) Takové regionální právní předpisy, jako jsou právní předpisy autonomního regionu Sardinie, podle kterých se vybírá poplatek za přistání letadel a zakotvení rekreačních plavidel pro turistické účely pouze od podniků s daňovým domicilem mimo tento region, přestavují podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES poskytnutou podnikům se stejnou činností a daňovým domicilem v tomto regionu.“

1 – Původní jazyk: němčina.

2 – Dále jen také „předkládající soud“.

3 – Regione autonoma della Sardegna.

4 – Zákoník o letecké a lodní dopravě.

5 – Zákoník o rekreační plavbě.

6 – Nařízení s mocí zákona nebo legislativní nařízení.

7 – Disposizioni varie in materia di entrate, riqualificazione della spesa, politiche sociali e di sviluppo (o různých ustanoveních v oblasti příjmů, rekvalifikace výdajů, sociální politiky a politiky rozvoje).

8 – Změny vyplývají z čl. 3 odst. 3 zákona č. 2 regionu Sardinie ze dne 29. května 2007, „Disposizioni per la formazione del bilancio annuale e pluriennale della Regione – Legge finanziaria 2007“ (ustanovení pro tvorbu ročního a víceletého rozpočtu regionu – finanční zákon 2007). Změny byly přijaty podle předkládacího usnesení „s účinností ke dni 31. května 2007“ (článek 37 posledně jmenovaného zákona).

9 – Změny vyplývají z čl. 2 odst. 15 zákona č. 3 regionu Sardinie ze dne 5. března 2008, „Disposizioni per la formazione del bilancio annuale e pluriennale della Regione – Legge finanziaria 2008“ (ustanovení pro tvorbu ročního a víceletého rozpočtu regionu – finanční zákon 2008). K úplnému zrušení poté došlo prostřednictvím čl. 2 odst. 15 zákona č. 1 regionu Sardinie ze dne 14. května 2009 „Disposizioni per la formazione del bilancio annuale e pluriennale della Regione – Legge finanziaria 2009“ (ustanovení pro tvorbu ročního a víceletého rozpočtu regionu – finanční zákon 2009).

10 – Řízení spočívá na dvou návrzích na přezkum legality právních předpisů č. 91/2006 a č. 36/2007, které byly ústavním soudním dvorem nejprve spojeny. Mezitím byl vydán rozsudek ústavního soudního dvora č. 102/2008 ze dne 13. dubna 2008, kterým bylo rozhodnuto o návrhu č. 91/2006 a části návrhu č. 36/2007. Část návrhu č. 36/2007 relevantní v tomto řízení byla v témže rozsudku opětovně od zbývající části řízení oddělena.

11 – Úplné znění tohoto usnesení je dostupné v italském jazyce na internetových stránkách italského ústavního soudního dvora na adrese www.cortecostituzionale.it (naposledy navštívené dne 28. dubna 2009).

12 – Viz Corte costituzionale (Itálie), usnesení č. 536 ze dne 15. a 29. prosince 1995, zveřejněné v IlForo Italiano 1996, I, 783. Tato praxe italského ústavního soudního dvora byla kritizována; viz zejména Tizzano, A., „Ancora sui rapporti tra Corti europee: principi comunitari e c.d. controlimiti costituzionali“, Il Diritto dell’Unione Europea 3/2007, s. 734 (742 a násl.); týž autor, „Corto e Corte di guistizia“, Il Foro Italiano 2006, s. 348 (352).

13 – Dosud již vnitrostátní ústavní soudy předložily Soudnímu dvoru v řadě věcí žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se práva Společenství: na žádost rakouského ústavního soudního dvora byly vydány rozsudky ze dne 8. listopadu 2001, Adria-Wien Pipeline a Wietersdorfer & Peggauer Zementwerke („Adria-Wien Pipeline“, C-143/99, Recueil, s. I-8365); ze dne 8. května 2003, Wählergruppe Gemeinsam (C-171/01, Recueil, s. I-4301), a ze dne 20. května 2003, Österreichischer Rundfunk a další (C-465/00, C-138/01 a C-139/01, Recueil, s. I-4989). Na žádost belgického ústavního soudního dvora (dříve rozhodčí soud) byl vydán rozsudek ze dne 16. května 1998, Fédération belge des chambres syndicales de médecins (C-93/97, Recueil, s. I-4837), usnesení ze dne 1. října 2004, Clerens (C-480/03, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí), jakož i rozsudky ze dne 26. června 2007, Ordre des barreaux francophones et germanophone a další (C-305/05, Sb. rozh. s. I-5305), a ze dne 1. dubna 2008, Gouvernement de la Communauté française a Gouvernement wallon (C-212/06, Sb. rozh. s. I-1683); dosud nerozhodnuté jsou věci Bressol a další (C-73/08) a Base a další (C-389/08). Naposledy vydal Soudní dvůr na žádost litevského ústavního soudu (Lietuvos Respublikos Konstitucinis Teismas) rozsudek ze dne 9. října 2008, Sabataukas a další (C-239/07, Sb. rozh. s. I-7523).

14 – Ústavní soudní dvůr odkazuje v této souvislosti na svou judikaturu vyplývající z rozsudků č. 7/2004, č. 166/2004, č. 406/2005, č. 129/2006 a č. 348/2007.

15 – Za účelem poskytnutí užitečné odpovědi předkládajícímu soudu na jeho předběžné otázky se může Soudní dvůr zabývat také ustanoveními práva Společenství, která nejsou uvedena v předkládacím rozhodnutí (rozsudky ze dne 12. prosince 1990, SARPP, C-241/89, Recueil, s. I-4695, bod 8, a ze dne 29. ledna 2008, Promusicae, C-275/06, Sb. rozh. s. I-271, bod 42). Pouze pokud ze spisů vyplývá, že předkládající soud vědomě odmítl požádat Soudní dvůr o výklad ustanovení práva Společenství, Soudní dvůr se dotyčným ustanovením také nezabývá (rozsudek ze dne 5. října 1988, Alsatel, 247/86, Recueil, s. 5987, body 7 a 8). V projednávaném případě však není zjevné, že italský ústavní soudní dvůr chtěl z předmětu své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vědomě vyloučit článek 50 ES. Naopak předkládající soud má za cíl – jako také ostatně navrhovatel v řízení o přezkumu legality právních předpisů – rozsáhlý přezkum sardinských daňových právních přepisů podle kritérií volného pohybu služeb. To vyžaduje posouzení nejen článku 49 ES, ale také článku 50 ES, který prvně jmenované ustanovení doplňuje a objasňuje.

16 – Viz také rozsudky ze dne 22. května 2003, Freskot (C-355/00, Recueil, s. I-5263, bod 54), a ze dne 18. prosince 2007, Jundt (C-281/06, Sb. rozh. s. I-12231, bod 28).

17 – Je nutné připomenout, že Soudní dvůr musí vycházet ve vztahu ke skutkovému a právnímu rámci, ve kterém jsou předběžné otázky zasazeny, ze zjištění předkládajícího soudu. Soudnímu dvoru nepřísluší, aby se v rámci řízení o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyjadřoval k výkladu vnitrostátních ustanovení, ani aby posuzoval, zda jejich výklad, který poskytuje předkládající soud, je správný (ustálená judikatura, viz rozsudky ze dne 29. dubna 2004, Orfanopoulos a Oliveri, C-482/01 a C-493/01, Recueil, s. I-5257, bod 42, a ze dne 14. února 2008, Dynamic Medien, C-244/06, Sb. rozh. s. I-505, bod 19).

18 – To zdůrazňuje předkládající soud prostřednictvím svého odkazu na ustanovení práva Společenství, které definuje pojem „letecká doprava pro vlastní potřebu“ podle čl. 2 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 95/93 ze dne 18. ledna 1993 o společných pravidlech pro přidělování letištních časů na letištích Společenství (Úř. věst. L 14, s. 1; Zvl. vyd. 07/02, s. 3), ve znění nařízení (ES) č. 793/2004 (Úř. věst. L 138, s. 50; Zvl. vyd. 07/08, s. 171). Podle něj se leteckou dopravou pro vlastní potřebu rozumí „úsek všeobecného letectví, který se vztahuje na provozování nebo užívání letadel pro přepravu cestujících nebo zboží jako pomocné činnosti podnikání, přičemž jde o provoz letadel, který není obecně považován za přístupný pro veřejnost […]“ (zvýraznění provedeno autorkou tohoto stanoviska).

19 – Rozsudky ze dne 31. ledna 1984, Luisi a Carbone (286/82 a 26/83, Recueil, s. 377, body 10 a 16); ze dne 13. července 2004, Komise v. Francie (C-262/02, Sb. rozh. s. I-6569, bod 22), a Bacardi France (C-429/02, Sb. rozh. s. I-6613, bod 31), jakož i ze dne 11. září 2007, Schwarz a Gootjes-Schwarz (C-76/05, Sb. rozh. s. I-6849, bod 36).

20 – Turisté spadají podle ustálené judikatury do působnosti (pasivní) svobody poskytování služeb, viz rozsudky Luisi a Carbone (citovaný v poznámce pod čarou 19, bod 16); ze dne 2. února 1989, Cowan (186/87, Recueil, s. 195, bod 15); ze dne 24. listopadu 1998, Bickel a Franz (C-274/96, Recueil, s. I-7637, bod 15 ve spojení s bodem 4), a ze dne 16. ledna 2003, Komise v. Itálie (C-388/01, Recueil, s. I-721, bod 12).

21 – Vzhledem k tomu, že dotčené služby nejsou žádnými dopravními službami, nebrání čl. 51 odst. 1 ES použití článků 49 ES a 50 ES. Beztak však platí zásada volného pohybu služeb také v oblasti letecké dopravy [rozsudky ze dne 26. června 2001, Komise v. Portugalsko, C-70/99, Recueil, s. I-4845, body 21 a 22, a ze dne 6. února 2003, Stylianakis, C-92/01, Recueil, s. I-1291, body 23 až 25, pokaždé s odkazem na nařízení Rady (EHS) č. 2408/92 ze dne 23. července 1992 o přístupu leteckých dopravců Společenství na letecké trasy uvnitř Společenství (Úř. věst. L 240, s. 8; Zvl. vyd. 07/01, s. 420)].

22 – Viz podrobně příklady využívání rekreačních plavidel k obchodním účelům, uvedené v čl. 2 odst. 1 des Codice della nautica da diporto (uvedeného v bodě 13 tohoto stanoviska).

23 – Ke kvalifikaci leasingu jako služby viz rozsudek ze dne 26. října 1999, Eurowings Luftverkehr (C-294/97, Recueil, s. I-7447, bod 33), ke kvalifikaci leasingu dopravního prostředku jako služby viz rozsudek ze dne 21. března 2002, Cura Anlagen (C-451/99, Recueil, s. I-3193, bod 18); k zacházení s plachetnicí využívanou pro sportovní účely jako s dopravním prostředkem viz rozsudek ze dne 15. března 1989, Hamann (51/88, Recueil, s. 767, body 16 a 17).

24 – Rozsudky ze dne 26. dubna 1988, Bond van Adverteerders a další (352/85, Recueil, s. 2085, body 13 a 15); ze dne 11. ledna 2007, ITC (C-208/05, Sb. rozh. s. I-181, bod 56), a ze dne 31. ledna 2008, Centro Europa 7 (C-380/05, Sb. rozh. s. I-349, bod 65).

25 – Rozsudky ze dne 18. března 1980, Debauve a další (52/79, Recueil, s. 833, bod 9), a ze dne 23. dubna 1991, Höfner a Elser (C-41/90, Recueil, s. I-1979, bod 37); v témže smyslu, ve vztahu k volnému pohybu osob, rozsudek Gouvernement de la Communauté française a Gouvernement wallon (citovaný v poznámce pod čarou 13, viz zejména bod 33).

26 – Podobně byl vylíčen skutkový stav ve věci Gouvernement de la Communauté française a Gouvernement wallon (rozsudek citovaný v poznámce pod čarou 13, viz zejména body 41 a 42), ve které belgický územní samosprávný celek ve svých právních předpisech upravujících pojištění pro případ odkázanosti na péči třetí osobou rozlišoval mezi rezidenty a nerezidenty.

27 – Podobně tomu bylo ve věci ITC (rozsudek citovaný v poznámce pod čarou 24, bod 56 a násl.), jejímž předmětem bylo zprostředkovávání zahraničních pracovních míst německými podniky německým zákazníkům.

28 – Viz k tomu také rozsudek ze dne 5. října 1994, Komise v. Francie (C-381/93, Recueil, s. I-5145, bod 15): „Služby v lodní dopravě mezi členskými státy jsou často poskytovány nejen příjemcům usazeným v jiném členském státě, než kterém je usazen poskytovatel služby, ale přirozeně jsou alespoň částečně nabízeny také v jiném členském státě, než ve kterém je usazen poskytovatel služby.“ (neoficiální překlad)

29 – Rozsudek ze dne 5. června 1997, SETTG (C-398/95, Recueil, s. I-3091, bod 8).

30 – Totéž platí pro přístaviště, resp. místa pro kotvení lodí a kotviště uvedená v čl. 4 odst. 2 písm. b) regionálního zákona č. 4/2006.

31 – Viz úvahy uvedené výše v bodech 35 a 36 tohoto stanoviska k letadlům.

32 – Také v rozsahu, v němž by měly dotčené služby představovat dopravní služby v oblasti námořní dopravy, by se na ně použila zásada volného pohybu služeb [viz čl. 51 odst. 1 ES a čl. 80 odst. 2 ES ve spojení s čl. 1 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 4055/86 ze dne 22. prosince 1986 o uplatňování zásady volného pohybu služeb v námořní dopravě mezi členskými státy a mezi členskými státy a třetími zeměmi (Úř. věst. L 378, s. 1; Zvl. vyd. 06/01, s. 174)]; viz také rozsudky Komise v. Francie (citovaný v poznámce pod čarou 28, bod 13); ze dne 13. června 2002, Sea-Land Service a další (C-430/99 a C-431/99, Recueil, s. I-5235, body 30 až 32); ze dne 14. listopadu 2002, Geha Naftiliaki a další (C-435/00, Recueil, s. I-10615, bod 20), a ze dne 11. ledna 2007, Komise v. Řecko (C-269/05, Sb. rozh. s. I-4, zveřejněné shrnutí, body 19 až 21).

33 – V tomto smyslu například rozsudek ze dne 12. června 2003, Gerritse (C-234/01, Recueil, s. I-5933, bod 28); viz také rozsudky ze dne 14. února 1995, Schumacker (C-279/93, Recueil, s. I-225, body 28 a 29); ze dne 23. ledna 1997, Pastoors a Trans-Cap (C-29/95, Recueil, s. I-285, body 17 a 18); ze dne 29. dubna 1999, Ciola (C-224/97, Recueil, s. I-2517, bod 14), a ze dne 18. ledna 2007, Celozzi (C-332/05, Sb. rozh. s. I-563, bod 26).

34 – Podobně rozsudek Komise v. Portugalsko (citovaný v poznámce pod čarou 21, body 26 a 27). Také ve věci Gouvernement de la Communauté française a Gouvernement wallon (rozsudek citovaný v poznámce pod čarou 13, body 45 až 54), nebyly právní předpisy belgického územního samosprávného celku, které rozlišovaly podle bydliště, chápány jako nepřímá diskriminace na základě státní příslušnosti, ale byly zkoumány z hlediska omezení různých základních svobod.

35 – Rozsudky ze dne 19. ledna 2006, Komise v. Německo (C-244/04, Sb. rozh. s. I-885, bod 31); ze dne 18. července 2007, Komise v. Německo (C-490/04, Sb. rozh. s. I-6095, bod 63), a ze dne 28. dubna 2009, Komise v. Itálie (C-518/06, Sb. rozh. s. I-3491, bod 62); viz kromě toho rozsudek ze dne 25. července 1991, Säger (C-76/90, Recueil, s. I-4221, bod 12), jakož i rozsudky Komise v. Francie (citovaný v poznámce pod čarou 19, bod 22) a Bacardi France (citovaný v poznámce pod čarou 19, bod 31).

36 – Rozsudky ze dne 29. listopadu 2001, De Coster (C-17/00, Recueil, s. I-9445, body 26 a 27), a ze dne 17. února 2005, Viacom Outdoor (C-134/03, Sb. rozh. s. I-1167, bod 36); obdobně rozsudek ze dne 3. října 2006, FKP Scorpio Konzertproduktionen (C-290/04, Sb. rozh. s. I-9461, body 46 a 47).

37 – Něco jiného může ovšem platit v případě, že daň nebo poplatek jsou tak vysoké, že se fakticky rovnají zákazu činnosti; viz k tomu k doplnění také moje stanovisko ze dne 28. října 2004 ve věci Viacom Outdoor (citované v poznámce pod čarou 36, bod 63).

38 – Rozsudek ze dne 8. září 2005, Mobistar a Belgacom Mobile („Mobistar“, C-544/03 a C-545/03, Sb. rozh. s. I-7723, bod 31). Viz k doplnění také moje stanovisko ve věci Viacom Outdoor (citované v poznámce pod čarou 36, body 58 až 67).

39 – V tomto prvku nerovného zacházení s přeshraničními a vnitrostátními situacemi se projednávaný případ odlišuje od věcí Viacom Outdoor (rozsudek citovaný v poznámce pod čarou 36, zejména bod 37) a Mobistar (rozsudek citovaný v poznámce pod čarou 38, zejména body 32 a 33).

40 – Viz výše bod 40 tohoto stanoviska, jakož i judikatura uvedená v poznámkách pod čarou 24 a 25.

41 – K podobným situacím v souvislosti s ostatními základními svobodami viz rozsudky Gouvernement de la Communauté française a Gouvernement wallon (citovaný v poznámce pod čarou 13, viz zejména body 41 a 42), a ze dne 9. září 2004, Carbonati Apuani (C-72/03, Sb. rozh. s. I-8027, zejména bod 26); také v těchto případech Soudní dvůr posuzoval vnitrostátní právní předpisy, jejichž působnost se omezovala na část území daného členského státu, podle základních svobod vnitřního trhu.

42 – Viz výše bod 47 tohoto stanoviska.

43 – Rozsudky Mobistar (citovaný v poznámce pod čarou 38, bod 30) a Schwarz a Gootjes-Schwarz (citovaný v poznámce pod čarou 19, bod 67); v témže smyslu rozsudky Komise v. Francie (citovaný v poznámce pod čarou 28, bod 17); ze dne 28. dubna 1998, Kohll (C-158/96, Recueil, s. I-1931, bod 33), De Coster (citovaný v poznámce pod čarou 36, bod 30); ze dne 16. května 2006, Watts (C-372/04, Sb. rozh. s. I-4325, bod 94); Centro Europa 7 (citovaný v poznámce pod čarou 24, bod 65), a ze dne 11. června 2009, X (C-155/08, Sb. rozh. s. I-0000, bod 32).

44 – Rozsudky Komise v. Francie (citovaný v poznámce pod čarou 19, bod 23) a Bacardi France (citovaný v poznámce pod čarou 19, bod 32); k odůvodnění z naléhavých důvodů obecného zájmu viz krom toho rozsudky Säger (citovaný v poznámce pod čarou 35, bod 15), SETTG (citovaný v poznámce pod čarou 29, bod 21), a ze dne 18. prosince 2007, Laval un Partneri (C-341/05, Sb. rozh. s. I-11767, bod 114); v témže smyslu již rozsudek ze dne 3. prosince 1974, Van Binsbergen (33/74, Recueil, s. 1299, bod 12).

45 – V každém případě obsahuje znění zákona teprve od jeho novely v roce 2008 – která není předmětem projednávaného případu – odkaz na životní prostředí; tenkrát byl pozměněn oficiální název článku 4 regionálního zákona č. 4/2006 následovně: „Tassa reionale per la tutela e la sostenibilità ambientale“ (regionální poplatek na ochranu a trvale udržitelný rozvoj životního prostředí; viz k tomu čl. 2 odst. 15 písm. c) zákona č. 3/2008 autonomního regionu Sardinie). V médiích byl naproti tomu pro sporné daňové předpisy vytvořen pojem „daň z luxusu“ (viz například článek A. Pinny v Corriere della Sera ze dne 2. června 2006, který má následují název: „Sardegna, tassa del lusso. Gates non prenota“).

46 – Odpovídající formulace se nachází také v článku 37 Listiny základních práv Evropské unie.

47 – Viz například rozsudky ze dne 20. září 1988, Komise v. Dánsko (302/86, Recueil, s. 4607, bod 9); ze dne 9. července 1992, Komise v. Belgie (C-2/90, Recueil, s. I-4431, body 32 až 36); ze dne 14. prosince 2004, Komise v. Německo (C-463/01, Sb. rozh. s. I-11705, bod 75), a Radlberger Getränkegesellschaft a další (C-309/02, Sb. rozh. s. I-11763, bod 75), jakož i ze dne 15. listopadu 2005, Komise v. Rakousko (C-320/03, Sb. rozh. s. I-9871, bod 70), a ze dne 11. prosince 2008, Komise v. Rakousko (C-524/07, Sb. rozh. s. I-187, zveřejněné shrnutí, bod 57).

48 – Ustálená judikatura, viz rozsudek ze dne 30. ledna 2007, Komise v. Dánsko (C-150/04, Sb. rozh. s. I-1163, bod 46), Gouvernement de la Communauté française a Gouvernement wallon (citovaný v poznámce pod čarou 13, bod 55), a ze dne 5. března 2009, UTECA (C-222/07, Sb. rozh. s. I-1407, bod 25); speciálně ke svobodě poskytování služeb viz dále rozsudky Säger (citovaný v poznámce pod čarou 35, bod 15), Komise v. Francie (citovaný v poznámce pod čarou 19, bod 24), Bacardi France (citovaný v poznámce pod čarou 19, bod 33) a Laval un Partneri (citovaný v poznámce pod čarou 44, bod 101).

49 – Rozsudky ze dne 17. července 2008, Corporación Dermoestética (C-500/06, Sb. rozh. s. I-5785, body 39 a 40); ze dne 10. března 2009, Hartlauer (C-169/07, Sb. rozh. s. I-1721, bod 55), jakož i ze dne 19. května 2009, Komise v. Itálie (C-531/06, Sb. rozh. s. I-4103, bod 66) a Apothekerkammer des Saarlandes a další (C-171/07 a C-172/07, Sb. rozh. s. I-4171, bod 42).

50 – Viz k tomu moje stanovisko ze dne 23. dubna 2009 ve věci Futura Immobiliare a další (C-254/08, Sb. rozh. s. I-0000, bod 30).

51 – V témže smyslu moje stanovisko ve věci Futura Immobiliare a další (citované v poznámce pod čarou 50, bod 66), ve kterém jsem uvedla, že by bylo neslučitelné se zásadou „znečišťovatel platí“, pokud by byly určité skupiny osvobozeny od nákladů, které jsou spojené s jimi zaviněným znečištěním životního prostředí, z důvodu sociální potřebnosti nebo nižší výkonnosti.

52 – Viz k tomu moje stanovisko ve věci Futura Immobiliare a další (citované v poznámce pod čarou 50, bod 32), jakož i stanovisko generálního advokáta Jacobse ze dne 30. dubna 2002 ve věci GEMO (C-126/01, Recueil, s. I-13769, bod 66).

53 – Článek 4 odst. 6 písm. b) regionálního zákona č. 4/2006.

54 – Rozsudky Schumacker (citovaný v poznámce pod čarou 33, body 30 až 34), Gerritse (citovaný v poznámce pod čarou 33, body 43 a 44); ze dne 1. července 2004, Wallentin (C-169/03, Sb. rozh. s. I-6443, body 15 a 16); ze dne 6. července 2006, Conijn (C-346/04, Sb. rozh. s. I-6137, bod 16); ze dne 14. prosince 2006, Denkavit International a Denkavit France (C-170/05, Sb. rozh. s. I-11949, body 23 a 24); ze dne 18. července 2007, Lakebrink a Peters-Lakebrink (C-182/06, Sb. rozh. s. I-6705, body 28 a 29), a ze dne 22. prosince 2008, Truck Center (C-282/07, Sb. rozh. s. I-10767, body 38 a 39).

55 – Takové rozdíly uvedl Soudní dvůr například v rozsudcích Schumacker (citovaný v poznámce pod čarou 33, body 32 a 33) a Truck Center (citovaný v poznámce pod čarou 54, body 40 až 50); viz krom toho rozsudek ze dne 19. ledna 2006, Bouanich (C-265/04, Sb. rozh. s. I-923, bod 39).

56 – Rozsudky Gerritse (citovaný v poznámce pod čarou 33, body 27 a 53), Wallentin (citovaný v poznámce pod čarou 54, body 17 až 20), Bouanich (citovaný v poznámce pod čarou 55, body 40 a 41), Conijn (citovaný v poznámce pod čarou 54, body 20 a 24), Denkavit Internationaal a Denkavit France (citovaný v poznámce pod čarou 54, bod 25) a Lakebrink a Peters-Lakebrink (citovaný v poznámce pod čarou 54, bod 30 až 35).

57 – V tomto smyslu rozsudky ze dne 27. října 1971, Rheinmühlen Düsseldorf (6/71, Recueil, s. 823, bod 14), a ze dne 16. prosince 2008, Arcelor Atlantique a Lorraine a další (C-127/07, Sb. rozh. s. I-9895, bod 26).

58 – Viz výše k tomu bod 73 tohoto stanoviska.

59 – Tím se projednávaný případ odlišuje například od věci Komise v. Belgie (rozsudek citovaný v poznámce pod čarou 47, body 34 až 36), v níž se tuzemské a zahraniční výrobky objektivně odlišovaly s ohledem na určité, také na úrovni Společenství uznané, zásady ochrany životního prostředí.

60 – Ze spisu vyplývá, že většina příjmů z daně z příjmů a daně z přidané hodnoty vybraných na Sardinii přísluší tomuto autonomnímu regionu. Zvláštní statut pro region Sardinie (Statuto speciale della Regione Sardegna) podle článku 8 ústavního zákona č. 3 ze dne 26. února 1948, ve znění zákona č. 296 ze dne 27. prosince 2006, tak stanoví, že mimo jiné sedm desetin daně z příjmů sardinských poplatníků a devět desetin daně z přidané hodnoty, která připadá na spotřebu v regionu, plyne do rozpočtu regionu.

61 – Rozsudky ze dne 28. ledna 1986, Komise v. Francie (270/83, Recueil, s. 273, bod 21); ze dne 12. prosince 2002, de Groot (C-385/00, Recueil, s. I-11819, bod 97), a Lakebrink a Peters-Lakebrink (citovaný v poznámce pod čarou 54, bod 24); podobná úvaha je vyjádřena také v rozsudku Carbonati Apuani (citovaném v poznámce pod čarou 41, bod 34).

62 – Určitým způsobem přispívají k obecným daňovým příjmům ostatně také nerezidenti, a sice prostřednictvím daně z přidané hodnoty z místní spotřeby; to také region přiznal v řízení před Soudním dvorem.

63 – Rozsudek Corporación Dermoestética (citovaný v poznámce pod čarou 49, bod 37); viz také rozsudek Hartlauer (citovaný v poznámce pod čarou 49, bod 46).

64 – Viz rozsudek Komise v. Rakousko (citovaný v poznámce pod čarou 47, bod 56).

65 – Viz body 61 až 90 tohoto stanoviska.

66 – Takové nebezpečí by muselo být posouzeno podle podobných kritérii jako ohrožení veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku (viz k tomu ustálená judikatura, jak je mimo jiné vyjádřena v rozsudku Orfanopoulos a Oliveri, citovaném v poznámce pod čarou 17, bod 66).

67 – Rozsudky Komise v. Německo (citovaný v poznámce pod čarou 35, bod 86) a Laval un Partneri (citovaný v poznámce pod čarou 44, bod 117).

68 – Ustálená judikatura od vydání rozsudků ze dne 28. ledna 1992, Komise v. Belgie (C-300/90, Recueil, s. I-305, body 14 až 21) a Bachmann (C-204/90, Recueil, s. I-249, body 21 až 28); viz z bližší doby rozsudky ze dne 13. března 2007, Test Claimants in the Thin Cap Group Litigation (C-524/04, Sb. rozh. s. I-2107, bod 68), Jundt (citovaný v poznámce pod čarou 16, bod 67); ze dne 23. října 2008, Krankenheim Ruhesitz am Wannsee-Seniorenheimstatt (C-157/07, Sb. rozh. s. I-8061, bod 43), a ze dne 27. listopadu 2008, Papillon (C-418/07, Sb. rozh. s. I-8947, bod 43).

69 – Rozsudky ze dne 28. října 1999, Vestergaard (C-55/98, Recueil, s. I-7641, bod 24), Komise v. Itálie (citovaný v poznámce pod čarou 20, body 23 a 24), ze dne 7. září 2004, Manninen (C-319/02, Sb. rozh. s. I-7477, bod 42), Komise v. Dánsko (citovaný v poznámce pod čarou 48, bod 70), Test Claimants in the Thin Cap Group Litigation (citovaný v poznámce pod čarou 68, bod 68) a Jundt (citovaný v poznámce pod čarou 16, bod 68).

70 – Rozsudek Manninen (citovaný v poznámce pod čarou 69, bod 43), a ze dne 18. června 2009, Aberdeen Property Fininvest Alpha (C-303/07, Sb. rozh. s. I-0000, bod 72), ve stejném smyslu již předtím rozsudek ze dne 11. března 2004, de Lasteyrie du Saillant (C-9/02, Recueil, s. I-2409, bod 67).

71 – Viz k tomu výše bod 88 tohoto stanoviska.

72 – Ke kritériu příliš obecné a nepřímé souvislosti viz rozsudky Jundt (citovaný v poznámce pod čarou 16, bod 70) a Eurowings Luftverkehr (citovaný v poznámce pod čarou 23, bod 42); podobně také rozsudek Komise v. Itálie (citovaný v poznámce pod čarou 20, bod 24).

73 – Prohlášení č. 30 k závěrečnému aktu Amsterodamské smlouvy (Úř. věst. C 340, s. 136).

74 – V případě nepůvodních druhů rostlin a živočichů se jedná o živočišné a rostlinné druhy, které byly – vědomě nebo nevědomě, přímo nebo nepřímo – zavlečeny lidmi do oblastí, ve kterých se přirozeně nevyskytují.

75 – Podle čl. 4 odst. 1 ES a článku 98 ES mají členské státy a Společenství směřovat svou hospodářskou politiku podle zásady otevřeného tržního hospodářství; viz k tomu také rozsudek ze dne 9. prosince 2003, CIF (C-198/01, Recueil, s. I-8055, bod 47).

76 – Viz rozsudky ze dne 6. června 2000, Verkooijen (C-35/98, Recueil, s. I-4071, bod 48), a Komise v. Itálie (citovaný v poznámce pod čarou 20, bod 22), jakož i speciálně ke svobodě poskytování služeb rozsudky SETTG (citovaný v poznámce pod čarou 29, bod 23) a Kohll (citovaný v poznámce pod čarou 43, bod 41).

77 – Viz k tomu například rozsudky ze dne 15. března 2005, Bidar (C-209/03, Sb. rozh. s. I-2119, body 56 a 57, jakož i 59 a 60); ze dne 18. července 2007, Geven (C-213/05, Sb. rozh. s. I-6347, body 29 a 30); ze dne 23. října 2007, Morgan a Bucher (C-11/06 a C-12/06, Sb. rozh. s. I-9161, bod 43), a ze dne 22. května 2008, Nerkowska (C-499/06, Sb. rozh. s. I-3993, body 37 až 39); viz dále moje stanovisko ze dne 30. března 2006 ve věci Tas-Hagen a Tas (C-192/05, Sb. rozh. s. I-10451, body 60 až 63) a stanovisko generálního advokáta Mazáka ze dne 30. dubna 2009 ve věci Gottvald (C-103/08, Sb. rozh. s. I-0000, body 58 až 72).

78 – K omezení zřizování objektů k vedlejšímu bydlení viz rozsudek ze dne 1. prosince 2005, Burtscher (C-213/04, Sb. rozh. s. I-10309, zejména bod 46).

79 – Rozsudky ze dne 4. dubna 1974, Komise v. Francie (167/73, Recueil, s. 359, body 24 až 32), a ze dne 30. dubna 1986, Asjes a další (209/84 až 213/84, Recueil, s. 1425, body 44 a 45).

80 – Rozsudky ze dne 22. března 1977, Steinike & Weinlig (78/76, Recueil, s. 595, bod 9); ze dne 21. listopadu 1991, Fédération nationale du commerce extérieur des produits alimentaires a Syndicat national des négociants et transformateurs de saumon („Saumon“, C-354/90, Recueil, s. I-5505, bod 14); ze dne 5. října 2006, Transalpin Ölleitung in Österreich (C-368/04, Sb. rozh. s. I-9957, bod 38); ze dne 18. července 2007, Lucchini (C-119/05, Sb. rozh. s. I-6199, body 51, 52 a 62), a ze dne 22. prosince 2008, Régie Networks (C-333/07, Sb. rozh. s. I-10807, bod 94 poslední část věty a bod 125).

81 – Viz k tomu rozsudky uvedené v poznámce pod čarou 80 Steinike & Weinlig (bod 14), Saumon (bod 10) a Lucchini (bod 50).

82 – Soudní dvůr proto popisuje příslušnost vnitrostátních soudů široce a používá například v rozsudku Lucchini (citovaném v poznámce pod čarou 80, bod 50 první věta) výraz „zejména“.

83 – Rozsudky Saumon (citovaný v poznámce pod čarou 80, bod 17), ze dne 27. října 2005, Distribution Casino France a další (C-266/04 až C-270/04, C-276/04 a C-321/04 až C-325/04, Sb. rozh. s. I-9481, bod 30); ze dne 7. září 2006, Laboratoires Boiron (C-526/04, Sb. rozh. s. I-7529, bod 29), a Transalpine Ölleitung in Österreich (citovaný v poznámce pod čarou 80, bod 40); viz také definice protiprávní podpory v čl. 1 písm. f) nařízení č. 659/1999 ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 93 Smlouvy o ES (Úř. věst. L 83, s. 1; Zvl. vyd. 08/01, s. 339).

84 – Rozsudek ze dne 12. února 2008, Centre d’exportation du livre français (C-199/06, Sb. rozh. s. I-469, body 40 a 41).

85 – Rozsudky ze dne 24. července 2003, Altmark Trans a Regierungspräsidium Magdeburg („Altmark Trans“ C-280/00, Recueil, s. I-7747, bod 74); ze dne 23. března 2006, Enirisorse (C-237/04, Sb. rozh. s. I-2843, bod 38), UTECA (citovaný v poznámce pod čarou 48, bod 42), a ze dne 2. dubna 2009, Bouygues a další v. Komise (C-431/07 P, Sb. rozh. s. I-2665, bod 101); ve stejném smyslu již rozsudek ze dne 21. března 1990, Belgie v. Komise („Tubemeuse“, C-142/87, Recueil, s. I-959, bod 25).

86 – Rozsudky Altmark Trans (citovaný v poznámce pod čarou 85, bod 75), Enirisorse (citovaný v poznámce pod čarou 85, bod 39), UTECA (citovaný v poznámce pod čarou 48, bod 42) a Bouygues a další v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 85, bod 102), ve stejném smyslu, i když s malými odlišnostmi ve formulaci, rozsudek ze dne 15. června 2006, Air Liquide Industries Belgium (C-393/04 a C-41/05, Sb. rozh. s. I-5293, bod 28).

87 – Již v rozsudku ze dne 2. července 1974, Itálie v. Komise (173/73, Recueil, s. 709, bod 28) je objasněno, že opatření není vyloučeno z působnosti článku 87 ES (tehdy článek 92 Smlouvy o EHS) pouze proto, že je případně daňové povahy; viz krom toho například rozsudky ze dne 19. září 2000, Německo v. Komise (C-156/98, Recueil, s. I-6857, bod 26); ze dne 3. března 2005, Heiser (C-172/03, Sb. rozh. s. I-1627, body 27 až 58); ze dne 22. června 2006, Belgie a Forum 187 v. Komise C-182/03 a C-217/03, Sb. rozh. s. I-5479, bod 86), a ze dne 22. prosince 2008, British Aggregates v. Komise (C-487/06 P, Sb. rozh. s. I-10505, zejména bod 92).

88 – Rozsudky Německo v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 87, bod 25), Belgie a Forum 187 v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 87, bod 86), a ze dne 7. září 2006, Laboratoires Boiron (citovaný v poznámce pod čarou 83, body 33 až 35), ve stejném smyslu již rozsudek ze dne 15. března 1994, Banco Exterior de España (C-387/92, Recueil, s. I-877, bod 13).

89 – Rozsudky Banco Exterior de España (citovaný v poznámce pod čarou 88, bod 14) a Belgie a Forum 187 v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 87, bod 87); ve stejném smyslu již rozsudek Německo v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 87, bod 26).

90 – Rozsudek British Aggregates v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 87, bod 89 poslední věta).

91 – Rozsudky Banco Exterior de España (citovaný v poznámce pod čarou 88, bod 14), ze dne 19. května 1999, Itálie v. Komise (C-6/97, Recueil, s. I-2981, bod 16), ze dne 17. června 1999, Belgie v. Komise („Maribel“, C-75/97, Recueil, s. I-3671, body 23 a 24), a Belgie a Forum 187 v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 87, bod 87).

92 – Rozsudky ze dne 22. listopadu 2001, Ferring (C-53/00, Recueil, s. I-9067, bod 20), Laboratoires Boiron (citovaný v poznámce pod čarou 83, bod 34) a British Aggregates v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 87, bod 89).

93 – Rozsudky ze dne 15. prosince 2005, Itálie v. Komise (C-66/02, Sb. rozh. s. I-10901, bod 94); ze dne 6. září 2006, Portugalsko v. Komise (C-88/03, Sb. rozh. s. I-7115, bod 52), a British Aggregates v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 87, bod 82).

94 – Rozsudky Portugalsko v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 93, body 57 a 58, jakož i 60 a 61), a ze dne 11. září 2008, UGT-Rioja a další (C-428/06 až C-434/06, Sb. rozh. s. I-6747, zejména body 47 a 48).

95 – Rozsudek Portugalsko v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 93, body 55, 60 a 62); ve stejném smyslu již rozsudek Soudního dvora ze dne 14. října 1987, Německo v. Komise (248/84, Recueil, s. 4013, bod 17).

96 – Rozsudky Adria-Wien Pipeline (citovaný v poznámce pod čarou 13, bod 41), Portugalsko v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 93, bod 54), UGT-Rioja a další (citovaný v poznámce pod čarou 94, bod 46) a British Aggregates v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 87, bod 82).

97 – Rozsudek Portugalsko v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 93, bod 52); ve stejném smyslu ustálená judikatura od rozsudku Itálie v. Komise (citovaného v poznámce pod čarou 87, bod 33), např. rozsudky Adria-Wien Pipeline (citovaný v poznámce pod čarou 13, bod 42), Ferring (citovaný v poznámce pod čarou 92, bod 17); ze dne 14. dubna 2005, AEM a AEM Torino (C-128/03 a C-129/03, Sb. rozh. s. I-2861, bod 39); ze dne 15. prosince 2005, Unicredito Italiano (C-148/04, Sb. rozh. s. I-11137, bod 51), a ze dne 10. ledna 2006, Cassa di Risparmio di Firenze a další (C-222/04, Sb. rozh. s. I-289, body 137 a 138).

98 – Viz výše body 62 až 67 tohoto stanoviska.

99 – Viz výše body 73 a 81 tohoto stanoviska.

100 – Viz výše body 71 až 77 tohoto stanoviska; v témže smyslu rozsudek Adria-Wien Pipeline (citovaný v poznámce pod čarou 13, bod 52).

101 – Viz k tomu výše, zejména body 78 až 90 a 98 až 102 tohoto stanoviska.

102 – Rozsudek British Aggregates v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 87, body 84 a 86); ve stejném smyslu ve vztahu k opatřením odůvodněným sociální politikou rozsudky ze dne 26. září 1996, Francie v. Komise (C-241/94, Recueil, s. I-4551, bod 21), ze dne 29. dubna 1999, Španělsko v. Komise (C-342/96, Recueil, s. I-2459, bod 23), a Maribel (citovaný v poznámce pod čarou 91, bod 25).

103 – Rozsudky ze dne 29. února 1996, Belgie v. Komise (C-56/93, Recueil, s. I-723, bod 79), Francie v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 102, bod 20), Maribel (citovaný v poznámce pod čarou 91, bod 25) a British Aggregates v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 87, body 85, 87 a 89).

104 – Rozsudek British Aggregates v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 87, bod 92).

105 – Viz k tomu moje stanovisko ze dne 26. června 2008 ve věci Régie Networks (citované v poznámce pod čarou 80, body 97 a 117).

106 – Viz k tomu judikatura uvedená v poznámce pod čarou 80.

107 – Rozsudky Německo v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 95, bod 17) a Portugalsko v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 93, bod 55).

108 – Viz k tomu výše bod 126 tohoto stanoviska a judikatura citovaná v poznámce pod čarou 88.

109 – V tomto smyslu rozsudky ze dne 17. března 1993, Sloman Neptun (C-72/91 a C-73/91, Recueil, s. I-887, bod 21); ze dne 1. prosince 1998, Ecotrade (C-200/97, Recueil, s. I-7907, bod 35); ze dne 17. června 1999, Piaggio (C-295/97, Recueil, s. I-3735, bod 35), a ze dne 15. července 2004, Pearle a další (C-345/02, Sb. rozh. s. I-7139, bod 36).

110 – Ke vzdání se daňových příjmů jako financování ze státních prostředků viz rozsudek Německo v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 87, body 26 a 28); viz v témže smyslu rozsudky Banco Exterior de España (citovaný v poznámce pod čarou 88, bod 14), Itálie v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 91, bod 16) a Belgie a Forum 187 v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 87, bod 87).

111 – Rozsudky Itálie v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 93, bod 111), Cassa di Risparmio di Firenze (citovaný v poznámce pod čarou 97, bod 140), a ze dne 30. dubna 2009, Komise v. Itálie a WAM (C-494/06 P, Sb. rozh. s. I-3639, bod 50).

112 – Rozsudky Tubemeuse (citovaný v poznámce pod čarou 85, bod 43), Altmark Trans (citovaný v poznámce pod čarou 85, bod 81), Heiser (citovaný v poznámce pod čarou 87, body 32 a 33) a Air Liquide Industries Belgium (citovaný v poznámce pod čarou 86, bod 36).

113 – Rozsudek Komise v. Itálie a WAM (citovaný v poznámce pod čarou 111, bod 51); ve stejném smyslu rozsudky Heiser (citovaný v poznámce pod čarou 87, bod 35) a Portugalsko v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 93, bod 91).

114 – Viz výše body 48 až 53 a – speciálně k přeshraničními prvku – body 40 až 45 tohoto stanoviska.

115 – Viz k tomu judikatura uvedená výše v poznámce pod čarou 111.

116 – Rozsudky Německo v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 87, bod 30), Heiser (citovaný v poznámce pod čarou 87, bod 55) a Komise v. Itálie a WAM (citovaný v poznámce pod čarou 111, bod 54).

117 – Rozsudek Komise v. Itálie a WAM (citovaný v poznámce pod čarou 111, bod 58).

118 – Viz k tomu konkrétně čl. 4 odst. 5 ve spojení s odstavcem 4 regionálního zákona č. 4/2006, uvedený v bodě 14 tohoto stanoviska.

119 – Viz k doplnění výše, body 52 a 53 tohoto stanoviska.

120 – Viz výše body 83 až 89 a 98 až 102 tohoto stanoviska.

Ruling
Topics
References in this case
Info

Available languages

Taxonomy tags

Info

References in this case

Share

Highlight in text

EU tax law WEB Presidente del Consiglio dei Ministri - C-169/08