Available languages

Taxonomy tags

Info

References in this case

Share

Highlight in text

Go

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

JÁNA MAZÁKA

přednesené dne 3. května 2012(1)

Věc C-115/11

Format Urządzenia i Montaże Przemysłowe Spółka z o.o.

proti

Zakład Ubezpieczeń Społecznych I Oddział w Warszawie

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce
podaná Sąd Apelacyjny – Sąd Pracy i Ubezpieczeń Społecznych w Warszawie (Polsko)]

„Sociální zabezpečení migrujících pracovníků – Určení použitelných právních předpisů – Osoba obvykle zaměstnaná na území dvou nebo více členských států – Výkon práce během po sobě následujících období a na základě po sobě jdoucích pracovních smluv – Potvrzení E 101 – Rozdíl mezi pracovní smlouvou a skutečným výkonem práce“






I –    Úvod

1.        Sąd Apelacyjny w Warszawie (odvolací soud ve Varšavě) (Polsko) podal usnesením ze dne 15. prosince 2010, došlým kanceláři Soudního dvora dne 2. března 2011, žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, která se týká výkladu čl. 14 odst. 2 písm. b) nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství, ve znění vyplývajícím z nařízení Rady (ES) č. 118/97 ze dne 2. prosince 1996(2), ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1992/2006 ze dne 18. prosince 2006(3) (dále jen „nařízení č. 1408/71“ nebo „nařízení“).

2.        Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla podána ve sporu mezi společností Format Urządzenia i Montaże Przemysłowe Sp. z o.o. (dále jen „Format“) a zaměstnancem Wiesławem Kitou, na straně jedné, a Zakład Ubezpieczeń Społecznych I Oddział w Warszawie (správa sociálního zabezpečení, úřad 1, Varšava; dále jen „ZUS“), na straně druhé, ve věci určení právních předpisů použitelných na W. Kitu ve smyslu nařízení č. 1408/71.

3.        Podstatou otázek předkládajícího soudu je, zda lze osobu v takové situaci, jako je situace, v níž se nachází W. Kita, považovat pro účely použití čl. 14 odst. 2 písm. b) nařízení č. 1408/71 za „osob[u] obvykle zaměstnan[ou] na území dvou nebo více členských států“, v jejímž případě lze na základě výjimky použít právní předpisy členského státu bydliště zaměstnané osoby, v projednávané věci polské právní předpisy.

II – Právní rámec

4.        V rozsahu relevantním pro účely projednávané věci článek 13 nařízení č. 1408/71, nadepsaný „Obecná pravidla“, stanoví ohledně určení použitelných právních předpisů následující:

„1.      S výhradou článků 14c a 14f podléhají osoby, na které se vztahuje toto nařízení, pouze právním předpisům jediného členského státu. Tyto právní předpisy se stanoví v souladu s touto hlavou.

2.      S výhradou článků 14 až 17:

a)      osoba zaměstnaná na území jednoho členského státu podléhá právním předpisům uvedeného státu, i když má bydliště na území jiného členského státu nebo i když podnik nebo zaměstnavatel, který ji zaměstnává, má sídlo nebo místo podnikání na území jiného členského státu;

[…]“

5.        Článek 14 odst. 1 a 2 nařízení č. 1408/71, nadepsaný „Zvláštní pravidla pro jiné osoby než námořníky vykonávající závislou činnost“, stanoví v rozsahu, jenž je v projednávané věci relevantní, následující:

„Pravidlo uvedené v čl. 13 odst. 2 písm. a) se použije s výhradou těchto výjimek a zvláštností:

1.      a)      osoba zaměstnaná na území členského státu podnikem, pro nějž obvykle pracuje, která je vyslána tímto podnikem na území jiného členského státu, aby tam pro něj vykonala práci, nadále podléhá právním předpisům prvního členského státu za předpokladu, že očekávané trvání této práce nepřekračuje 12 měsíců a že není vyslána, aby nahradila jinou osobu, které skončila doba jejího vyslání.

1.      b)      jestliže se vzhledem k nepředvídaným okolnostem doba vykonávané práce prodlouží oproti původně očekávané době a její trvání překročí 12 měsíců, nadále se použijí právní předpisy prvního členského státu až do dokončení této práce za předpokladu, že příslušný úřad státu, na jehož území je dotyčná osoba vyslána, nebo subjekt určený uvedeným úřadem k tomu dá souhlas; o tento souhlas je nutno požádat před uplynutím původního dvanáctiměsíčního období. Souhlas však nelze udělit pro období překračující 12 měsíců.

2.      Osoba obvykle zaměstnaná na území dvou nebo více členských států podléhá právním předpisům určeným takto:

a)      osoba patřící mezi zaměstnance, již cestují nebo létají, která je zaměstnancem podniku, jenž na cizí nebo na vlastní účet provozuje mezinárodní přepravu cestujících nebo zboží po železnici, silnici, ve vzduchu nebo po vnitrozemských vodních cestách a má sídlo nebo místo podnikání na území členského státu, podléhá právním předpisům posledně uvedeného státu, s těmito výjimkami:

[…]

b)      osoba jiná než uvedená v písmenu a) podléhá:

i)      právním předpisům členského státu, na jehož území má bydliště, vykonává-li svou činnost částečně na uvedeném území, nebo pracuje-li pro několik podniků nebo zaměstnavatelů, kteří mají sídlo nebo místo podnikání na území různých členských států;

ii)      právním předpisům členského státu, na jehož území má podnik nebo zaměstnavatel, pro které pracuje, sídlo nebo místo podnikání, nemá-li bydliště na území žádného členského státu, kde vykonává svou činnost.“

III – Skutkový stav, řízení a předběžné otázky

6.        Podle předkládacího usnesení je společnost Format, která má sídlo ve Varšavě, subdodavatelskou stavební společností působící na trzích v různých členských státech. V roce 2008 se podílela na 15 až 18 stavebních projektech prováděných současně na pěti nebo šesti trzích. Podstata činnosti společnosti Format spočívala v zaměstnávání pracovníků, kteří byli přijímáni do zaměstnání v Polsku, avšak byli vysíláni za účelem realizace stavebních projektů do různých členských států v závislosti na požadavcích společnosti a povaze práce, která měla být vykonána.

7.        Pracovník, který měl být vyslán na jinou stavbu, obdržel cestovní příkaz. Jakmile byla smlouva o výstavbě ukončena a pro příslušného pracovníka nebyla práce, vrátil se zpět do Polska a čekal na přidělení práce, a buď obdržel neplacené volno, nebo byla jeho pracovní smlouva ukončena. To záviselo na objemu práce, který byl v letech 2008 a 2009 menší (krizové roky). Zaměstnanec měl v zásadě vykonávat práci v zemích Evropské unie. Žádný ze zaměstnanců společnosti Format nevykonával v letech 2008 a 2009 práci v Polsku.

8.        Konkrétně v případě W. Kity je bydlištěm ve smyslu definice v čl. 1 písm. h) nařízení č. 1408/71 (jeho obvyklé bydliště) podle předkládajícího soudu Polsko.

9.        W. Kita byl třikrát zaměstnán na plný úvazek společností Format na základě pracovních smluv uzavřených na dobu určitou.

10.      První pracovní smlouva na dobu určitou byla uzavřena na období od 17. července 2006 do 31. ledna 2007 a následně byla prodloužena do 22. prosince 2007. Tato smlouva byla ukončena dne 30. listopadu 2006. V jejím § 2 bodu 2 bylo jako místo výkonu práce uvedeno: provozy a stavby v Polsku a na území Evropské unie (Irsko, Francie, Velká Británie, Německo, Finsko) podle pokynů zaměstnavatele. W. Kita však v rámci této smlouvy pracoval výlučně ve Francii.

11.      ZUS, jakožto příslušný orgán důchodového pojištění, vystavil – pro období od 17. července 2006 do 22. prosince 2007 – potvrzení E 101, jak je stanoveno v čl. 11a nařízení (EHS) č. 574/72(4), jež na základě čl. 14 odst. 2 písm. b) nařízení č. 1408/71 potvrzuje, že na W. Kitu byly použity polské právní předpisy. V důsledku ukončení smlouvy bylo potvrzení následně pozměněno v tom smyslu, že bylo použitelné do 30. listopadu 2006.

12.      Dne 2. ledna 2007 byla mezi společností Format a W. Kitou uzavřena druhá pracovní smlouva na dobu určitou na období od 4. ledna 2007 do 21. prosince 2008. V § 2 bodu 2 této smlouvy bylo jako místo výkonu práce uvedeno: v Polsku a na území Evropské unie (Irsko, Francie, Velká Británie, Německo, Finsko) podle pokynů zaměstnavatele.

13.      V rámci této smlouvy pracoval W. Kita mimo území Polska, a to ve Francii. Smlouva byla ukončena na základě dohody mezi smluvními stranami dne 5. dubna 2008, ale v období od 22. srpna 2007 do 31. prosince 2007 nebyl W. Kita schopen výkonu práce z důvodu nemoci. Dne 8. ledna 2008 proto ZUS změnil potvrzení E 101 vystavené na období, na které se vztahovala tato smlouva, v tom smyslu, že bylo použitelné do 22. srpna 2007.

14.      ZUS – na základě polských právních předpisů a čl. 14 odst. 1 písm. a) a čl. 14 odst. 2 písm. b) nařízení č. 1408/71 – rozhodnutím ze dne 23. července 2008 (dále jen „napadené rozhodnutí“), adresovaným společnosti Format a W. Kitovi, odmítla vystavit potvrzení E 101 týkající se právních předpisů použitelných na W. Kitu nebo na tomto potvrzení potvrdit, že v obdobích od 1. ledna 2008 do 21. prosince 2008 a od 1. ledna 2009 do 31. prosince 2009 spadal do polského systému sociálního zabezpečení. Podle tohoto rozhodnutí nebyl W. Kita osobou obvykle zaměstnanou na území více členských států Evropské unie nebo Evropského hospodářského prostoru, ale byl zaměstnancem vyslaným v závislosti na situaci zaměstnavatele.

15.      Dne 24. července 2008, tedy po vydání napadeného rozhodnutí, byla mezi společností Format a W. Kitou uzavřena třetí pracovní smlouva na dobu určitou. Tato smlouva byla uzavřena na období od 30. července 2008 do 31. prosince 2012 a jako místo výkonu práce bylo uvedeno stejné místo jako ve dvou předcházejících smlouvách. Avšak dodatkem ke smlouvě ze dne 24. července 2008 bylo určeno, že místem výkonu práce ve Finsku je atomová elektrárna v Olkiluoto. Po skončení práce ve Finsku bylo W. Kitovi poskytnuto neplacené volno od 1. listopadu 2008 do 30. září 2009, a tímto byl zproštěn povinnosti výkonu práce za odměnu. Pracovní smlouva byla ukončena dohodou stran dne 16. března 2009.

16.      Společnost Format napadla napadené rozhodnutí u Sąd Okręgowy – Sąd Ubezpieczeń Społecznych w Warszawie (krajský soud – soud sociálního zabezpečení ve Varšavě), který zamítl žalobu rozsudkem ze dne 12. února 2009 z důvodu, že podmínky pro domněnku, že W. Kita byl vyslán podle čl. 14 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1408/71, nebyly splněny, neboť společnost Format nevykonávala své činnosti v zásadě ve státě svého sídla. Sąd Okręgowy též shledal, že W. Kita nebyl „obvykle zaměstnán na území dvou nebo více členských států“, ale že po dobu několika nebo více než deseti měsíců trvale vykonával pracovní činnost na území jediného členského státu (nejprve Francie a poté Finska), takže se na něj použije obecné pravidlo koordinace Společenství, podle kterého se použitelné právní předpisy určují podle zásady místa výkonu práce.

17.      Jak společnost Format, tak W. Kita napadli rozsudek odvoláním u předkládajícího soudu.

18.      V řízení u předkládajícího soudu společnost Format tvrdí, že systém, v jehož rámci její zaměstnanci vykonávají práci, je systém stanovený v čl. 14 odst. 2 písm. b) bodu ii) nařízení č. 1408/71, který nevyžaduje, aby osoba byla během téhož období zaměstnána na území dvou nebo více členských států, neboť neuvádí žádné referenční období ani četnost, se kterou zaměstnanec mění místa výkonu práce nebo překračuje hranice.

19.      Pan W. Kita zastává stejný názor a ve svém odvolání dále tvrdí, že použití pravidla stanoveného v čl. 14 odst. 2 písm. b) bodu ii) nařízení č. 1408/71 je v jeho situaci příhodné, neboť v rámci svého pracovního poměru se společností Format, tj. podle pracovních smluv, které uzavřel pro území šesti členských států, byl již „obvykle zaměstnán na území dvou nebo více členských států“, i když dosud vykonával práci na území pouze dvou členských států (Francie a Finska). Kdyby se navíc měl přemístit na stavbu v Polsku, byl by rovněž použit čl. 14 odst. 2 písm. b) bod i).

20.      Předkládající soud v předkládacím usnesení tvrdí, že v jiné věci týkající se zaměstnance pracujícího pro společnost Format Sąd Najwyższy (nejvyšší soud) rozhodl, že pojem „osoba obvykle zaměstnaná na území dvou nebo více členských států“, obsažený v čl. 14 odst. 2 písm. b) bodu ii) nařízení č. 1408/71, není zcela jasný. Tento pojem by mohl označovat buď (i) zaměstnance, který v rámci jednoho pracovního poměru vykonává ve stejné době (zároveň) práci ve více členských státech, nebo (ii) osobu, která na základě pracovní smlouvy uzavřené s jedním zaměstnavatelem pracuje v po sobě následujících obdobích ve více členských státech. Avšak ve světle cílů nařízení, a zvláště cíle překonání správních nebo technických obtíží, které by mohly vzniknout z uplatnění zásady lex loci laboris v případě zaměstnání na dobu určitou a podpory volného pohybu pracovníků, by podle tohoto soudu bylo důvodné považovat osobu za „obvykle zaměstnanou“ na území více členských států ve smyslu čl. 14 odst. 2 písm. b) bodu ii) nařízení v případě, že tato osoba je v rámci téhož pracovního poměru povinna trvale (obvykle) k výkonu práce v několika jiných členských státech, než je stát, ve kterém má bydliště.

21.      Podle předkládajícího soudu vyvolává tento výklad dvě otázky. Zaprvé není jasné, zda délka po sobě následujících období, během nichž jsou plněny povinnosti v jednotlivých členských státech, a intervalů mezi těmito dobami jsou podstatným faktorem. Při posouzení této otázky nelze opominout znění čl. 14 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1408/71, které ve vztahu k dočasně vyslaným zaměstnancům stanoví časové omezení na 12 měsíců.

22.      Zadruhé vyvstává otázka, zda se čl. 14 odst. 2 písm. b) bod ii) nařízení č. 1408/71 použije v případě, kdy povinnost k trvalému výkonu práce ve více členských státech, stanovená v pracovní smlouvě, zahrnuje plnění povinností v členském státě bydliště zaměstnance, pokud výkon práce v tomto konkrétním státě byl, jak se ovšem zdá, v okamžiku uzavření smlouvy vyloučen. V případě záporné odpovědi na tuto otázku tak vyvstává další otázka, zda lze použít čl. 14 odst. 2 písm. b) bod i) nařízení.

23.      Za těchto okolností se Sąd Apelacyjny rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Znamená okolnost, že do osobní působnosti čl. 14 odst. 2 první věty nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 […] spadá ,osoba obvykle zaměstnaná na území dvou nebo více členských států‘ – ohledně níž je v čl. 14 odst. 2 písm. b) upřesněno, že se jedná o osobu jinou než uvedenou v písmenu a) – v případě osoby, která je zaměstnána na základě pracovního poměru jedním zaměstnavatelem,

a)      že je považována za takovou osobu, pokud vzhledem k povaze zaměstnání vykonává práci ve stejné době (zároveň), což zahrnuje i poměrně krátká období, v různých členských státech, a proto často překračuje hranice států,

      a také

b)      že je považována za takovou osobu i tehdy, pokud je v rámci jednoho pracovního poměru povinna vykonávat práci trvale (obvykle) ve více členských státech, včetně státu, na jehož území má bydliště, nebo v několika jiných členských státech, než je stát jejího bydliště,

      bez ohledu na délku po sobě následujících období, ve kterých plní své závazky v jednotlivých členských státech, a na prodlevách mezi těmito obdobími nebo s časovým omezením?

2)      Lze v případě přijetí výkladu uvedeného výše pod písm. b) použít čl. 14 odst. 2 písm. b) bod. ii) nařízení č. 1408/71 v situaci, ve které se závazek existující v rámci pracovního poměru mezi zaměstnancem a jedním zaměstnavatelem, spočívající v trvalém výkonu práce ve více členských státech, vztahuje na plnění závazků v členském státě, ve kterém má zaměstnanec bydliště, i když taková situace – výkon práce právě v tomto státě – byla, jak se zdá, v době uzavírání pracovního poměru vyloučena, a lze v případě záporné odpovědi použít čl. 14 odst. 2 písm. b) bod i) nařízení č. 1408/71?“

IV – Právní analýza

A –    Úvodní poznámky

24.      Před tím, než přistoupím k analýze, bude vhodné učinit několik úvodních poznámek s cílem vymezit problémy vyplývající z předložených otázek.

25.      Podstatou otázek předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda měl být W. Kita během období dotčených ve věci, ve které má předkládající soud rozhodnout, považován – při správném použití nařízení č. 1408/71 a zejména výjimek stanovených v jeho článku 14 – za osobu, na kterou se vztahují polské právní předpisy sociálního zabezpečení, tedy právní předpisy členského státu, ve kterém má bydliště, což by znamenalo, že ZUS měla jakožto příslušný orgán vystavit potvrzení E 101 potvrzující účast na systému sociálního zabezpečení tohoto státu.

26.      V tomto ohledu je třeba nejprve poznamenat, že z předkládacího usnesení vyplývá, že předkládající soud vychází z předpokladu, že se čl. 14 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1408/71 týkající se dočasně vyslaných pracovníků na situaci W. Kity nepoužije z důvodu, že – jak se zdá – společnost Format jakožto společnost, která ho zaměstnává, neprovozuje obvykle významnější činnost v Polsku, členském státě, ve kterém má sídlo, jak to vyžaduje toto ustanovení(5).

27.      V rámci projednávané věci nebudu toto tvrzení zpochybňovat, neboť také na jednání bylo potvrzeno, že během relevantních období společnost Format ve skutečnosti neprováděla žádné stavební práce v Polsku.

28.      Vnitrostátní soud se tudíž ve svých otázkách omezil v podstatě na dotaz, zda taková situace, jako je situace, ve které se nachází W. Kita, může spadat buď pod čl. 14 odst. 2 písm. b) bod i), nebo pod čl. 14 odst. 2 písm. b) bod ii) nařízení č. 1408/71, a použitelnost obou ustanovení je podle první věty čl. 14 odst. 2 tohoto nařízení podmíněna tím, že se jedná o „osobu obvykle zaměstnanou na území dvou nebo více členských států“.

29.      V tomto ohledu je dále nutné poznamenat, že skutkový stav projednávané věci se vyznačuje – jak správně podotkli někteří účastníci řízení a jak se zejména odráží ve znění otázky 2 – odlišností mezi smluvními podmínkami pracovních smluv uzavřených mezi společností Format a W. Kitou na straně jedné a způsobem, kterým byly tyto smlouvy skutečně plněny v praxi na straně druhé, což také vysvětluje určitou nejednoznačnost otázek položených vnitrostátním soudem.

30.      Místo výkonu práce bylo tak v pracovních smlouvách v každém z případů popsáno jako: provozy a stavby v Polsku a na území Evropské unie (Irsko, Francie, Velká Británie, Německo, Finsko) podle pokynů zaměstnavatele.

31.      Jak vyplývá z informací poskytnutých vnitrostátním soudem a účastníky řízení, byla však situace W. Kity ve skutečnosti taková, že po sobě jdoucí pracovní smlouvy na dobu určitou byly uzavřeny s jedním zaměstnavatelem (společností Format), v rámci každé z těchto smluv zaměstnanec trvale vykonával práci po dobu několika měsíců nebo více než 10 měsíců na území jediného členského státu, kterým je podle první sporné smlouvy – jakož i podle ostatních smluv uzavřených na dobu určitou před touto smlouvou – území Francie a podle následující smlouvy území Finska. Je třeba dodat, že podle zjištění vnitrostátního soudu bylo obvyklým bydlištěm W. Kity ve smyslu čl. 1 písm. h) nařízení č. 1408/71 i nadále Polsko, a to dokonce i během období, kdy vykonával práci ve Francii nebo Finsku.

32.      Je též patrné, že v každém případě bylo zaměstnanci po skončení práce poskytnuto neplacené volno a že pracovní smlouva byla následně předčasně ukončena na základě dohody smluvních stran. Mimoto se s tím, že druhá otázka též vychází z tohoto předpokladu, jeví jako nesporné, že W. Kita v rámci těchto smluv ve skutečnosti nevykonával žádnou práci na území Polska, tedy členského státu jeho bydliště.

33.      Podle mého názoru je k tomu, aby bylo možné poskytnout vnitrostátnímu soudu správnou a užitečnou odpověď, nezbytné rozlišovat z pojmového hlediska mezi otázkou výkladu podmínek použitelnosti čl. 14 odst. 2 písm. b) bodu i) a čl. 14 odst. 2 písm. b) bodu ii) nařízení č. 1408/71 a aspektem odlišnosti v projednávané věci mezi pracovními smlouvami a místy výkonu práce „předpokládanými“ v těchto smlouvách – na základě nichž společnost Format požadovala potvrzení E 101 – a způsobem, kterým byly závazky v rámci těchto smluv skutečně v praxi plněny.

34.      Proto se nyní budu s ohledem na situaci W. Kity, jak byla popsána výše, zabývat požadavky výše uvedených ustanovení čl. 14 odst. 2 nařízení č. 1408/71, a poté se budu zabývat rozdíly mezi smluvními podmínkami dotčených smluv a jejich skutečným výkonem. Tento posledně uvedený aspekt se v podstatě zužuje na otázku, jak – nebo spíše na jakém skutkovém a důkazním základě – musí příslušný orgán pro účely vystavení potvrzení E 101 určit, zda jsou v daném případě splněny podmínky použití některé z výjimek podle čl. 14 odst. 2 nařízení.

B –    Hlavní argumenty účastníků řízení

35.      K projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce předložila písemná vyjádření společnost Format a ZUS, a rovněž polská, belgická a německá vláda a Komise. S výjimkou německé vlády byli uvedení účastníci řízení také zastoupeni na jednání konaném dne 29. února 2012.

36.      Společnost Format tvrdí, že čl. 14 odst. 2 nařízení č. 1408/71 se vztahuje též na osobu, která je v rámci jednoho pracovního poměru povinná k trvalému výkonu práce v několika členských státech, nezávisle na délce po sobě následujících období, během nichž jsou povinnosti vykonávány v dotčených členských státech, a délce intervalů mezi těmito obdobími, a v podstatě navrhuje zodpovědět předložené otázky kladně. Ostatní účastníci řízení – jejichž tvrzení jsem rovněž podrobně neshrnul – navrhují různé definice pojmu „osoba obvykle zaměstnaná na území dvou nebo více členských států“, použitého v tomto ustanovení, a převážná většina z nich argumentuje ve prospěch restriktivnějšího výkladu čl. 14 odst. 2 písm. b) bodu ii) nařízení, než je výklad navrhovaný společností Format.

C –    Posouzení

37.      Na úvod je třeba připomenout, že ustanovení hlavy II nařízení č. 1408/71, jejíž součástí je čl. 14 odst. 2, tvoří podle ustálené judikatury Soudního dvora úplný a jednotný systém kolizních norem, jejichž cílem je zajistit, aby pracovníci pohybující se v rámci Společenství podléhali systému sociálního zabezpečení pouze jediného členského státu, aby se tak zabránilo souběhu použitelných vnitrostátních právních předpisů a komplikacím, které by z něj mohly vyplynout. Tato zásada je konkrétně vyjádřena v čl. 13 odst. 1 nařízení č. 1408/71, který stanoví, že osoby, na něž se toto nařízení vztahuje, podléhají pouze právním předpisům jediného členského státu(6).

38.      V této souvislosti čl. 14 odst. 2 nařízení č. 1408/71 stanoví výjimky z pravidla stanoveného v čl. 13 odst. 2 písm. a) nařízení, podle kterého osoba zaměstnaná na území jednoho členského státu podléhá právním předpisům uvedeného členského státu (pravidlo lex loci laboris)(7).

39.      Jak vyplývá z první věty čl. 14 odst. 2 nařízení č. 1408/71, vztahují se tyto výjimky na osoby, které jsou „obvykle zaměstnány na území dvou nebo více členských států“.

40.      V tomto ohledu čl. 14 odst. 2 písm. b) nařízení č. 1408/71, který se použije na takové osoby [jiné než osoby patřící mezi zaměstnance, již cestují nebo létají, které jsou zaměstnanci podniku ve smyslu čl. 14 odst. 2 písm. a)], zaprvé v čl. 14 odst. 2 písm. b) bodu i) stanoví, že právní předpisy členského státu bydliště se použijí v případě, že dotčená osoba vykonává svou činnost částečně na území tohoto členského státu(8).

41.      V této souvislosti je však nutné poznamenat – jak zdůraznila belgická vláda – že je zřejmé, že W. Kita tyto podmínky nesplňuje, neboť, jak bylo zjištěno, během relevantního období nevykonával žádnou činnost na území Polska, členského státu svého bydliště. Zastávám tudíž názor – avšak konečné posouzení této otázky přísluší vnitrostátnímu soudu, stejně jako určení hodnoty, kterou je nutné v tomto kontextu přisuzovat znění pracovní smlouvy, jak bude uvedeno níže – že již pouze z tohoto důvodu je třeba vyloučit použitelnost čl. 14 odst. 2 písm. b) bodu i) nařízení č. 1408/71 na okolnosti projednávané věci.

42.      Článek 14 odst. 2 písm. b) bod ii) nařízení mimoto stanoví, že osoba podléhá právním předpisům sociálního zabezpečení členského státu, na jehož území má podnik nebo zaměstnavatel, pro něž pracuje, sídlo nebo místo podnikání, nemá-li bydliště na území žádného členského státu, kde vykonává svou činnost.

43.      I když podle informací obsažených v předkládacím usnesení vše nasvědčuje tomu, že W. Kita posledně uvedenou podmínku splňuje, použitelnost čl. 14 odst. 2 písm. b) bodu ii) nařízení č. 1408/71 na jeho situaci závisí – jako je tomu v případě čl. 14 odst. 2 písm. b) bodu i) – na tom, zda jej lze považovat za „osobu obvykle zaměstnanou na území dvou nebo více členských států“.

44.      Platí, že nařízení neposkytuje žádnou podrobnější definici tohoto pojmu, ovšem alespoň na začátek lze obecně uvést, že zjevně označuje pracovní činnost, která není omezena na území jednoho a téhož členského státu, ale která se obvykle a běžně vztahuje – tj. zpravidla spíše než pouze výjimečně nebo dočasně – na území několika členských států(9).

45.      Některé příklady druhu pracovní činnosti uváděné v první větě čl. 14 odst. 2 uvádí samotné nařízení a judikatura Soudního dvora.

46.      Proto, jak vyplývá z čl. 14 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1408/71, je třeba osoby patřící mezi zaměstnance, již cestují nebo létají, které jsou zaměstnanci podniku, jenž provozuje mezinárodní přepravu, nahlížet v zásadě jako na osoby, které jsou obvykle zaměstnány na území více členských států.

47.      Mimoto Soudní dvůr například uznal, že se čl. 14 odst. 2 písm. b) bod i) nařízení č. 1408/71 vztahuje na situaci pracovníka, který má bydliště v jednom členském státě a je zaměstnán výlučně podnikem se sídlem v jiném členském státě, který v rámci pracovního poměru pravidelně – několik hodin týdně a po dobu neomezenou na 12 měsíců – vykonává svou činnost v prvně uvedeném členském státě(10).

48.      Tyto věci se týkají situací, kdy osoba v rámci pracovního poměru v zásadě vykonává práci více či méně zároveň nebo souběžně v několika, tj. alespoň ve dvou členských státech.

49.      Podle mého názoru je však též možné, že pojem obvyklého zaměstnání na území více členských států se vztahuje na takovou situaci, jako je ta, na kterou odkazuje vnitrostátní soud, která se vyznačuje po sobě jdoucím nebo střídavým plněním pracovních úkolů nebo projektů ve více než jednom členském státě.

50.      V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že cílem výjimek stanovených v čl. 14 odst. 2 písm. b) nařízení č. 1408/71 – jako je tomu v případě ostatních výjimek z pravidla členského státu výkonu práce, stanovených v článcích 14 až 17 nařízení – je odstranit překážky, které by mohly bránit volnému pohybu pracovníků, podpořit hospodářský průnik a zabránit administrativním komplikacím, zejména pokud jde o pracovníky a podniky(11).

51.      Takové překážky a komplikace mohou jasně vyvstat i v případě pracovníka, který nevykonává práci ve smyslu použitém výše zároveň na území více členských států, ale spočívá v plnění pracovních úkolů v různých členských státech během po sobě následujících obdobích nebo střídavě.

52.      Jiným příkladem je v tomto kontextu a v této souvislosti také skutečnost – i když se týká nového nařízení (ES) č. 883/2004(12), které se v projednávané věci ratione temporis nepoužije – že podle čl. 14 odst. 5 nařízení (ES) č. 987/2009(13) osobou, která „jako zaměstnanec obvykle pracuje ve dvou nebo více členských státech“, je jak osoba, která vykonává činnost zároveň, tak i osoba, která tyto činnosti vykonává nepřetržitě střídavě mezi dvěma nebo více členskými státy.

53.      V tomto ohledu je třeba poznamenat, že podle tohoto ustanovení se posledně uvedený případ uplatňuje bez ohledu na četnost a pravidelnost střídání.

54.      Rovněž se jeví jako obtížné vyvozovat z čl. 14 odst. 2 nařízení č. 1408/71, vzhledem k neexistenci jakéhokoliv ustanovení v tomto smyslu, konkrétní četnost střídání nebo konkrétní dobu trvání, kterou nesmí doba pracovní činnosti v jednom z dotčených členských států pro účely uplatnění tohoto ustanovení překročit, jak navrhovalo zejména několik účastníků řízení na jednání.

55.      Jak ostatně poznamenal předkládající soud a Komise, nelze opomíjet skutečnost, že zákonodárce pro účely výjimky stanovené v čl. 14 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1408/71 zjevně považoval vyslání pracovníka do jiného členského státu na období v délce až 12 měsíců za „dočasné“ a „krátkodobé“, což tedy odůvodňuje výjimku z pravidla členského státu výkonu práce, která je motivována podporou hospodářského průniku a zabráněním administrativním komplikacím(14).

56.      Rovněž je zřejmě přípustné, aby osoba vykonávající činnosti v různých členských státech během po sobě následujících obdobích výkonu práce byla kvalifikována jako „osoba obvykle zaměstnaná na území dvou nebo více členských států“, pokud trvání doby nepřetržitého výkonu práce v jednom členském státě dosahuje, avšak nepřekračuje, dobu až 12 měsíců.

57.      Je zde ovšem ještě další aspekt, kterým se zabývali také někteří účastníci řízení, jejž s ohledem na skutkový stav v projednávané věci považuji za více rozhodující. Otázku, zda je osoba „obvykle“ zaměstnaná na území více členských států – tj. zda je pracovní činnost osoby ve skutečnosti charakterizována po sobě následujícím, střídavým výkonem práce v různých členských státech – lze zodpovědět pouze ve vztahu k referenčnímu rámci, kterým je podle mého názoru pracovní poměr upravený v pracovní smlouvě.

58.      Mám za to, že situace zaměstnání upravená v první větě čl. 14 odst. 2 nařízení č. 1408/71 neodpovídá situaci, kdy je například v určitém roce osoba zaměstnána v členském státě A a v následujícím roce je na základě jiné pracovní smlouvy zaměstnána v členském státě B, ale spíše pracovnímu poměru trvalé a nepřetržité povahy, který je rozšířen současně nebo během po sobě následujících období na území několika členských států(15).

59.      Je tedy zřejmé, že naopak v případě, kdy osoba vykonává práci v rámci jedné pracovní smlouvy a během období, na které se vztahuje tento pracovní poměr, pouze v jednom členském státě, nelze ji považovat za osobu, která je obvykle zaměstnána na území dvou nebo více členských států. Je třeba dodat, že toto pravidlo by se mělo uplatnit i v případě, že v rámci následující samostatné pracovní smlouvy uzavřené se stejným zaměstnavatel může být osoba zaměstnána na území jiného členského státu, než je stát uvedený v první pracovní smlouvě(16).

60.      Ve světle všech výše uvedených úvah navrhuji, aby Soudní dvůr v první části odpovědi, kterou je třeba poskytnout předkládajícímu soudu, rozhodl, že pojem „osoba obvykle zaměstnaná na území dvou nebo více členských států“, použitý v první větě čl. 14 odst. 2 nařízení č. 1408/71, je třeba vykládat v tom smyslu, že se vztahuje i na osobu, která v rámci jedné a téže pracovní smlouvy uzavřené s jedním zaměstnavatelem a během období, na které se tato smlouva vztahuje, neplní pracovní úkoly zároveň nebo souběžně, ale plní je během po sobě následujících období na území alespoň dvou členských států, a období nepřetržitého výkonu práce v každém členském státě nesmí překročit délku 12 měsíců.

61.      V otázce týkající se vystavení potvrzení E 101 možného rozdílu mezi smluvními podmínkami dotčené pracovní smlouvy a skutečnou situací pracovníka, na kterého se vztahuje tato smlouva, je dále především zřejmé, že při posouzení otázky, zda se na osobu vztahuje zvláštní ustanovení čl. 14 odst. 2 nařízení č. 1408/71, musí příslušný orgán postupovat správně, tj. prohlásí, že právní předpisy sociálního zabezpečení členského státu bydliště se použijí i nadále během stanoveného období, pouze v případě, že dotčený pracovník skutečně a opravdu splňuje příslušné podmínky nařízení.

62.      V tomto ohledu a pro tyto účely zásada loajální spolupráce, stanovená v čl. 4 odst. 3 SFEU (dříve článek 10 ES), podle judikatury Soudního dvora vyžaduje, aby orgán, který vystavuje potvrzení, správně posoudil skutečnosti relevantní pro uplatnění pravidel pro určení použitelných právních předpisů sociálního zabezpečení, a tudíž zaručil správnost informací uvedených v potvrzení E 101(17).

63.      V tomto ohledu je však třeba připomenout, že potvrzení E 101 je zpravidla vystaveno – a posouzení skutkového stavu se tudíž provádí – před začátkem období, na které se vztahuje, a že v podstatě zakládá domněnku týkající se použitelných právních předpisů(18). Potvrzení je tak vystaveno příslušným orgánem na základě očekávaného zaměstnání dotčeného pracovníka, které tudíž musí vycházet především z pracovní smlouvy popisující povahu zaměstnání.

64.      Pokud je však na základě jiných relevantních poznatků a nepřímých důkazů zřejmé, že se zaměstnání pracovníka fakticky podstatně liší od zaměstnání popsaného v jeho pracovní smlouvě, výše uvedená povinnost správného použití nařízení č. 1408/71 znamená, že je povinností příslušného orgánu, aby své závěry bez ohledu na znění této smlouvy založil na skutečné situaci pracovníka, a popřípadě odmítl vystavit potvrzení E 101. Také v případě, že skutkové okolnosti, na kterých je založeno potvrzení, se později ukáží jako značně nesprávné, může příslušný orgán – nebo v soudních řízeních příslušný soud – v případě potřeby rozhodnout o odnětí potvrzení nebo jej prohlásit za neplatné(19).

65.      Při posuzování skutkového stavu za účelem určení právních předpisů sociálního zabezpečení použitelných na vystavení potvrzení E 101 může orgán, který potvrzení vystavuje, zohlednit kromě znění pracovní smlouvy takové faktory, jako je způsob, kterým byly podobné smlouvy tohoto druhu, uzavřené mezi zaměstnavatelem a dotčeným pracovníkem, předtím provedeny v praxi, nebo obecněji charakteristické znaky činností prováděných dotčeným podnikem(20), pokud tyto faktory mohou ozřejmit skutečnou povahu dotčené pracovní činnosti, nebo případně naznačovat zneužívání.

66.      Z toho rovněž vyplývá, že vyjde-li na základě tohoto posouzení najevo, že navzdory znění předložené pracovní smlouvy je okamžitě jasné, že dotčený zaměstnanec nesplňuje některou z podmínek pro použití určitého ustanovení nařízení č. 1408/71 – jako je podmínka, na kterou odkazuje vnitrostátní soud ve své druhé otázce, že pro účely použití čl. 14 odst. 2 písm. b) bodu i) nařízení musí být pracovní činnost vykonávána v členském státě, ve kterém má zaměstnanec bydliště – nelze toto ustanovení použít.

67.      Ve světle výše uvedeného navrhuji, aby Soudní dvůr ve druhé části odpovědi, kterou je třeba poskytnout předkládajícímu soudu, rozhodl, že, aby bylo možné pro účely vystavení potvrzení E 101 určit, zda se na situaci osoby vztahuje čl. 14 odst. 2 písm. b) bod i) nebo čl. 14 odst. 2 písm. b) bod ii) nařízení č. 1408/71, je třeba provést správné posouzení skutkových okolností relevantních pro použití těchto pravidel s cílem zajistit, aby situace dotčeného pracovníka skutečně splňovala příslušné podmínky podle těchto pravidel. Toto posouzení je třeba provést především na základě pracovní smlouvy, ale lze rovněž zohlednit jiné relevantní faktory, jako je způsob, jakým byly podobné smlouvy, uzavřené mezi podnikem a dotčenou osobou, provedeny dříve v praxi, a obecněji charakteristické znaky činností prováděných dotčeným podnikem. Jestliže tedy vyjde jasně najevo, že situace dotyčné osoby navzdory znění pracovní smlouvy fakticky nesplňuje některou podmínku stanovenou ustanovením nařízení č. 1408/71 – jako je pravidlo obsažené v čl. 14 odst. 2 písm. b) bodu i) nebo v čl. 14 odst. 2 písm. b) bodu ii) – nelze toto ustanovení použít.

V –    Závěry

68.      Z výše uvedených důvodů navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na otázky položené Sąd Apelacyjny takto:

–      pojem „osoba obvykle zaměstnaná na území dvou nebo více členských států“, použitý v první větě čl. 14 odst. 2 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství, ve znění vyplývajícím z nařízení Rady (ES) č. 118/97 ze dne 2. prosince 1996, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1992/2006 ze dne 18. prosince 2006 (dále jen „nařízení č. 1408/71“), je třeba vykládat v tom smyslu, že se vztahuje i na osobu, která – v rámci jedné a téže pracovní smlouvy uzavřené s jedním zaměstnavatelem a během období, na které se tato smlouva vztahuje – neplní pracovní úkoly zároveň nebo souběžně, ale plní je během po sobě následujících období na území alespoň dvou členských států, a období nepřetržitého výkonu práce v každém členském státě nesmí překročit délku 12 měsíců;

–      aby bylo možné pro účely vystavení potvrzení E 101 určit, zda se na situaci osoby vztahuje čl. 14 odst. 2 písm. b) bod i) nebo čl. 14 odst. 2 písm. b) bod ii) nařízení č. 1408/71, je třeba provést správné posouzení skutkových okolností relevantních pro použití těchto pravidel s cílem zajistit, aby situace dotčeného pracovníka skutečně splňovala příslušné podmínky podle těchto pravidel. Toto posouzení je třeba provést především na základě pracovní smlouvy, ale rovněž lze zohlednit jiné relevantní faktory, jako je způsob, jakým byly podobné smlouvy, uzavřené mezi podnikem a dotčenou osobou, provedeny dříve v praxi, a obecněji charakteristické znaky činností prováděných dotčeným podnikem. Vyjde-li tedy jasně najevo, že navzdory znění pracovní smlouvy situace osoby fakticky nesplňuje některou podmínku stanovenou ustanovením nařízení č. 1408/71 – jako je pravidlo obsažené v čl. 14 odst. 2 písm. b) bodu i) nebo v čl. 14 odst. 2 písm. b) bodu ii) – nelze toto ustanovení použít.

1 –      Původní jazyk: angličtina.

2 –      Úř. věst. L 28, s. 1; Zvl. vyd. 05/03, s. 3.

3 –      Úř. věst. L 392, s. 1.

4 –      Nařízení Rady (EHS) č. 574/72 ze dne 21. března 1972, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (EHS) č. 1408/71 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství (Úř. věst. L 74, s. 1; Zvl. vyd. 05/01, s. 83), ve znění použitelném v době relevantní z hlediska skutečností.

5 –      V tomto smyslu viz zejména rozsudek ze dne 10. února 2000, FTS (C-202/97, Recueil, s. I-883, bod 45).

6 –      Viz mimo jiné rozsudky ze dne 20. května 2008, Bosman (C-352/06, Sb. rozh. s. I-3827, bod 16); FTS, citovaný v poznámce pod čarou 5, bod 20; ze dne 16. února 1995, Calle Grenzshop Andresen (C-425/93, Recueil, s. I-269, bod 9); ze dne 13. března 1997, Huijbrechts (C-131/95, Recueil, s. I-1409, bod 17), a ze dne 11. června 1998, Kuusijärvi (C-275/96, Recueil, s. I-3419, bod 28).

7 –      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. listopadu 2000, Plum (C-404/98, Recueil, s. I-9379, body 14 a 15).

8 –      Druhý případ upravený tímto ustanovením – pokud osoba náleží k několika podnikům nebo zaměstnavatelům – není v projednávané věci relevantní.

9 –      Je nutné poznamenat, že v rámci výkladu jiných ustanovení článku 14 nařízení č. 1408/71, jako je zejména čl. 14 písm. a) bod 1 a čl. 14 odst. 1 písm. b), Soudní dvůr stavěl v některých věcech do protikladu výraz „obvykle“ a „dočasně“ nebo považoval výraz „obvykle“ za synonymum výrazu „běžně“, viz například rozsudky Plum, citovaný v poznámce pod čarou 7, body 20 a 21; a FTS, citovaný v poznámce pod čarou 5, body 22 a 23; a rozsudek ze dne 30. března 2000, Banks a další (C-178/97, Recueil, s. I-2005, bod 25).

10 –      Viz rozsudek Calle Grenzshop Adresen, citovaný v poznámce pod čarou 6, bod 15.

11 –      V tomto smyslu viz mimo jiné rozsudky Plum, citovaný v poznámce pod čarou 7, body 19 a 20; FTS, citovaný v poznámce pod čarou 5, odstavce 28 a 29; ze dne 17. prosince 1970, Manpower (35/70, Recueil, s. 1251, bod 10).

12 –      Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (Úř. věst. L 166, s. 1; Zvl. vyd. 05/05, s. 72).

13 –      Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009 ze dne 16. září 2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (Úř. věst. L 284, s. 1; Zvl. vyd. 05/05, s. 72).

14 –      V tomto smyslu viz mimo jiné rozsudek Plum, citovaný v poznámce pod čarou 7, body 19 a 20; viz též rozsudek Calle Grenzshop Adresen, citovaný v poznámce pod čarou 6, body 9 až 11.

15 –      Viz v tomto ohledu rozsudek ze dne 12. července 1973, Hakenberg (13/73, Recueil, s. 935, bod 19).

16 –      Jak správně v tomto smyslu zdůraznila belgická vláda, považovat takové po sobě jdoucí a samostatné smluvní vztahy, jako jsou vztahy dotčené v projednávané věci, pro účely použití čl. 14 odst. 2 písm. b) nařízení č. 1408/71, za jeden nepřetržitý pracovní poměr, by ve skutečnosti znamenalo určit a posteriori, že pracovní poměr zahrnuje střídání a po sobě následující změny, což by se ve skutečnosti jevilo jako umělé a mohlo by vést ke zneužívání a obcházení právních předpisů.

17 –      Viz rozsudky Banks a další, citovaný v poznámce pod čarou 9, bod 38; a FTS, citovaný v poznámce pod čarou 5, bod 38.

18 –      Viz v tomto kontextu rozsudek Banks a další, citovaný v poznámce pod čarou 9, bod 43.

19 –      Viz rozsudky FTS, citovaný v poznámce pod čarou 5, bod 55, a Banks a další, citovaný v poznámce pod čarou 9, bod 43.

20 –      V tomto ohledu viz rozsudek FTS, citovaný v poznámce pod čarou 5, body 42 a 43.