Available languages

Taxonomy tags

Info

References in this case

Share

Highlight in text

Go

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (druhého senátu)

28. června 2012(*)

„Volný pohyb pracovníků – Článek 45 SFEU – Nařízení (EHS) č. 1612/68 – Článek 7 odstavec 4 – Zásada zákazu diskriminace – Dorovnávací částka mzdy vyplácená pracovníkům pracujícím v režimu částečného pracovního úvazku před odchodem do starobního důchodu – Příhraniční pracovníci podléhající dani z příjmu v členském státě svého bydliště – Fiktivní zohlednění daně ze mzdy členského státu zaměstnání“

Ve věci C-172/11,

jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Arbeitsgericht Ludwigshafen am Rhein (Německo) ze dne 4. dubna 2011, došlým Soudnímu dvoru dne 11. dubna 2011, v řízení

Georges Erny

proti

Daimler AG – Werk Wörth,

SOUDNÍ DVŮR (druhý senát),

ve složení J. N. Cunha Rodrigues (zpravodaj), předseda senátu, U. Lõhmus, A. Rosas, A. Arabadžev a C. G. Fernlund, soudci,

generální advokát: J. Mazák,

vedoucí soudní kanceláře: A. Impellizzeri, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 28. března 2012,

s ohledem na vyjádření předložená:

–        za G. Ernyho G. Turekem, Rechtsanwalt,

–        za Daimler AG – Werk Wörth U. Baeckem a N. Kramerem, Rechtsanwälte,

–        za Evropskou komisi G. Rozetem a S. Grünheid, jako zmocněnci,

s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska,

vydává tento

Rozsudek

1        Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 45 SFEU a čl. 7 odst. 4 nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (Úř. věst. L 257, s. 2; Zvl. vyd. 05/01, s. 15).

2        Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi G. Ernym, francouzským státním příslušníkem s bydlištěm ve Francii a pracujícím v Německu, a jeho zaměstnavatelem, společností Daimler AG – Werk Wörth (dále jen „Daimler“), jehož předmětem je výpočet dorovnávací částky mzdy (dále jen „dorovnávací částka“), na kterou má G. Erny nárok v rámci režimu tzv. „částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku“.

 Právní rámec

 Unijní právo

3        Článek 7 nařízení č. 1612/68 stanovil:

„1.      S pracovníkem, který je státním příslušníkem členského státu, nesmí být na území jiného členského státu z důvodu jeho státní příslušnosti zacházeno jinak než s tuzemskými pracovníky, jde-li o podmínky zaměstnávání a pracovní podmínky, zejména z oblasti odměňování, propouštění a návratu k povolání nebo opětného zaměstnání, pokud se stal nezaměstnaným.

[…]

4.      Jakékoli ustanovení v kolektivní nebo individuální smlouvě nebo v jiném kolektivním ujednání, týkající se přístupu k zaměstnání, zaměstnání, odměňování a jiných pracovních podmínek nebo podmínek skončení pracovního poměru, je od počátku neplatné, pokud stanoví nebo povoluje diskriminační podmínky vůči pracovníkům, kteří jsou státními příslušníky jiných členských států.“

4        Nařízení č. 1612/68 bylo zrušeno a s účinností od 16. června 2011 nahrazeno nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 492/2011 ze dne 5. dubna 2011 o volném pohybu pracovníků uvnitř Unie (Úř. věst. L 141, s. 1).

 Vnitrostátní právo

 Zákon o částečném pracovním úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku

5        Ustanovení § 1 zákona o částečném pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku (Altersteilzeitgesetz) stanoví:

„1.      Částečný pracovní úvazek zaměstnance v předdůchodovém věku má starším pracovníkům umožnit postupný přechod z pracovního života do starobního důchodu.

2.      Bundesanstalt für Arbeit (spolkový úřad práce) podporuje prostřednictvím plnění podle tohoto zákona zaměstnávání starších pracovníků na částečný pracovní úvazek, kteří jakmile dosáhnou 55 let, sníží nejpozději od 31. prosince 2009 svoji pracovní dobu, čímž umožní zaměstnání jiného pracovníka, který by byl jinak nezaměstnaný.“

6        Ustanovení § 3 odst. 1 bodu 1 písm. a) uvedeného zákona ve znění platném do 30. června 2004 stanovilo:

„Nárok na plnění podle § 4 [vyplácení dorovnávacích částek do zákonné výše spolkovým úřadem práce] vzniká za předpokladu, že

1.      zaměstnavatel na základě kolektivní smlouvy, […] podnikové dohody nebo smlouvy s pracovníkem,

a)      navýšil mzdu za práci vykonanou v rámci částečného pracovního úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku minimálně o 20 %, avšak minimálně na 70 % předchozí mzdy […] (minimální čisté částky vymezené v § 6 odst. 1) snížené o zákonné odvody, které pracovník obvykle odvádí. […]“

7        Podle § 15 první věty téhož zákona:

„Bundesministerium für Arbeit und Soziales (spolkové ministerstvo práce a sociálních věcí) může nařízením stanovit minimální čisté částky ve smyslu § 3 odst. 1 bodu 1 písm. a) ve znění platném do 30. června 2004. […]“

 Nařízení o minimální čisté mzdě

8        Na základě pověření, přiznaného v § 15 zákona o částečném pracovním úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku, vydalo příslušné spolkové ministerstvo nařízení o minimální čisté mzdě (Mindestnettobetrags-Verordnung), přičemž na projednávanou věc se vztahuje znění vyplývající z nařízení ze dne 19. prosince 2007 (BGBl. 2007 I, s. 3040).

9        Jak uvedl předkládající soud, dotčené nařízení obsahuje tabulku, která uvádí hrubé mzdy zaokrouhlené směrem nahoru na částky v eurech dělitelné pěti a přiřazuje k nim – podle jednotlivých daňových tříd daně ze mzdy – odstupňované minimální čisté částky. Podle příslušné daňové třídy se z těchto částek odečte daň z příjmů (bez ohledu na nezdanitelné částky konkrétní osoby) a solidární příspěvek. Z titulu sociálního pojištění se odečte paušální sazba ve výši 21 % omezená na měsíční vyměřovací základ důchodového pojištění. Takto stanovené minimální čisté částky jsou uvedeny ve výši 70 % ve zmíněné tabulce.

 Kolektivní smlouva o částečném pracovním úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku

10      Článek 7 kolektivní smlouvy o částečném pracovním úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku (Tarifvertrag zur Altersteilzeit), uzavřené dne 23. listopadu 2004 mezi Falckým sdružením kovoprůmyslu a elektroprůmyslu a okresním vedením odborového svazu kovoprůmyslu (dále jen „kolektivní smlouva“), stanoví:

„Pracovník obdrží kromě příslušné mzdy zaměstnance na částečný pracovní úvazek v předdůchodovém věku dorovnávací částku ve smyslu § 3 odst. 1 bodu 1 písm. a) zákona o částečném pracovním úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku. Tato částka se nicméně stanoví tak, aby měsíční čistá mzda činila minimálně 82 % předchozí měsíční hrubé mzdy za práci, snížené o zákonné odvody, které pracovník obvykle odvádí […].“

 Celopodniková dohoda

11      Celopodniková dohoda (Gesamtbetriebsvereinbarung) o využívání práce na částečný pracovní úvazek zaměstnance v předdůchodovém věku (dále jen „celopodniková dohoda“), která byla ve společnosti DaimlerChrysler AG (nyní Daimler) uzavřena dne 24. července 2000, zvýšila dorovnávací částku z 82 % na 85 %.

12      Bod 8.3 této dohody uvádí:

„Dorovnávací částka se stanoví tak, aby pracovník během pracovní fáze dostával minimálně 85 % předchozí mzdy (jak je definována v bodě 8.2.2) snížené o zákonné odvody, které pracovník obvykle odvádí; během fáze pracovního volna minimálně 85 % předchozí mzdy (jak je definována v bodě 8.2.3) snížené o zákonné odvody, které pracovník obvykle odvádí.“

 Smlouva o částečném pracovním úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku

13      Smlouva o částečném pracovním úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku, která byla uzavřena mezi účastníky sporu v původním řízení (Altersteilzeitvertrag der Parteien), obsahuje článek 5, nadepsaný „Další plnění zaměstnavatele“, jehož odstavec 1 stanoví:

„Měsíční čistá odměna za práci na částečný pracovní úvazek zaměstnance v předdůchodovém věku bude podle [celopodnikové dohody] dorovnána na 85 % paušální měsíční čisté odměny za práci na plný pracovní úvazek (základ: aktuální znění nařízení o minimální čisté mzdě). Kromě čisté odměny za práci definované v § 4 tak bude zaměstnanci vyplácena měsíční dorovnávací částka.“

 Spor v původním řízení a předběžné otázky

14      Georges Erny je příhraničním pracovníkem ve smyslu dohody o zamezení dvojímu zdanění, jež byla uzavřena mezi Francouzskou republikou a Německou spolkovou republikou. Příjmy, které pobírá v Německu, podléhají po srážce příspěvků na sociální pojištění v Německu daňové povinnosti ve Francii. Vzhledem k tomu, že sazba daně ze mzdy je ve Francii nižší než v Německu, pobírá takový pracovník, jako je G. Erny, čistý příjem, jenž je vyšší než příjem srovnatelného pracovníka s bydlištěm v Německu.

15      Účastníci původního řízení uzavřeli dne 17. listopadu 2006 smlouvu o částečném pracovním úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku, podle níž se původně existující pracovní poměr na plný pracovní úvazek G. Ernyho měl od 1. září 2007 změnit na pracovní poměr na částečný pracovní úvazek.

16      Na základě této smlouvy skončí pracovní poměr mezi účastníky původního řízení nejpozději dne 31. srpna 2012. Během doby práce na částečný pracovní úvazek zaměstnance v předdůchodovém věku bude G. Erny kromě odměny za práci na částečný pracovní úvazek dostávat dorovnávací částku. Podle článku 5 uvedené smlouvy bude měsíční čistá odměna za práci na částečný pracovní úvazek „dorovnána na 85 % paušální měsíční čisté odměny za práci na plný pracovní úvazek (základ: aktuální znění nařízení o minimální čisté mzdě)“.

17      Jak bylo uvedeno v bodě 9 tohoto rozsudku, nařízení o minimální čisté mzdě obsahuje tabulku, která přiřazuje k hrubým mzdám tzv. minimální čisté částky, jež jsou odstupňovány podle jednotlivých německých daňových tříd. Podle příslušné daňové třídy se od hrubé mzdy odečte německá daň ze mzdy (kromě nezdanitelných částek konkrétní osoby), solidární příspěvek a paušálně sazba ve výši 21 % z titulu sociálního pojištění. Takto stanovená čistá mzda je ve výši 70 % vykázána v tabulce jakožto minimální čistá částka.

18      Podle zákona o dani z příjmu (Einkommensteuergesetz) jsou dorovnávací částky vyplácené pracovníkům, kteří podléhají daňové povinnosti v Německu, osvobozeny od daně, a tedy se z nich neodvádí ani příspěvky na německé sociální pojištění, byť se dorovnávací částka zohledňuje při stanovení použitelné sazby daně.

19      Co se týče stanovení dorovnávací částky, společnost Daimler nejprve definuje jakožto základ pro výpočet fiktivní mzdu rovnající se 85 % paušální čisté měsíční odměny za práci vyplácené za práci na plný pracovní úvazek. K tomu vypočte z hrubé mzdy, kterou by G. Erny pobíral, kdyby nepracoval na částečný pracovní úvazek zaměstnance v předdůchodovém věku, paušální čistou mzdu ve výši 70 % z tabulky minimálních čistých částek a zvýší ji na 85 %. Ve věci v původním řízení vycházel zaměstnavatel při zařazení do uvedené tabulky z toho, že G. Ernyho fiktivně zařadil do německé daňové třídy III (ženatý pracovník).

20      Zadruhé zaměstnavatel stanoví „individuální čistou mzdu pracovníka pracujícího na částečný pracovní úvazek zaměstnance v předdůchodovém věku“. V této souvislosti se u pracovníků, kteří podléhají daňové povinnosti v Německu, odečtou od odměny za práci pracovníka pracujícího na částečný pracovní úvazek zaměstnance v předdůchodovém věku skutečně odvedené daně a příspěvky na sociální pojištění (rovnající se 50 % hrubé mzdy, kterou pobíral před zahájením práce na částečný pracovní úvazek zaměstnance v předdůchodovém věku). V případě příhraničních pracovníků se odečtou skutečně odvedené příspěvky na sociální pojištění a fiktivně německá daň ze mzdy. Posledně uvedená částka odpovídá dani ze mzdy, která by byla odvedena v případě pracovníka podléhajícího daňové povinnosti v Německu, který by vykazoval stejné individuální znaky jako příhraniční pracovník (hrubá mzda, rodinná situace).

21      Konečně, dorovnávací částka odpovídá rozdílu mezi fiktivní mzdou rovnající se 85 % paušální čisté měsíční odměny za práci na plný pracovní úvazek a individuální čistou mzdou pracovníka pracujícího na částečný pracovní úvazek zaměstnance v předdůchodovém věku.

22      Společnost Daimler je toho názoru, že její metoda výpočtu umožňuje stanovit jednotný vyměřovací základ pro všechny pracovníky pracující na částečný pracovní úvazek zaměstnance v předdůchodovém věku. Tvrdí, že u žádného pracovníka se nezohledňuje individuální částka daně, jelikož se použije pouze paušální daň ze mzdy, a žádný pracovník, ani když podléhá daňové povinnosti v Německu, neobdrží přesně 85 % čisté mzdy, která mu byla dříve vyplácena. Paušalizace slouží zejména tomu, aby mohlo být odhadnuto celkové zatížení, aby se ušetřily administrativní náklady a aby se zjednodušil postup. Na rozdíl od věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 16. září 2004, Merida (C-400/02, Sb. rozh. s. I-8471), nemá dorovnávací částka kompenzační funkci a společnost Daimler se ani nezavázala vyplácet zaručenou čistou mzdu, ze které by odváděla všechny daně nebo jejich část a příspěvky na sociální pojištění, které jsou s ní spojeny.

23      Georges Erny na rozdíl od společnosti Daimler tvrdí, že dorovnávací částka podléhá dani z příjmu ve Francii a že de facto dvojí zdanění vyplývající ze sporné metody výpočtu vede k diskriminaci, jelikož se s různými situacemi zachází stejně.

24      Georges Erny proto podal žalobu k předkládajícímu soudu s cílem dosáhnout toho, aby mu zaměstnavatel vyplácel vyšší dorovnávací částku, než je částka, kterou pobírá a jejíž výši vypočítává následovně.

25      Nejprve definuje fiktivní mzdu rovnající se 85 % tak, že od své poslední hrubé mzdy odpovídající práci na plný pracovní úvazek odečte paušální sazbu ve výši 21 % z titulu sociálního pojištění, ale již fiktivně neodečte německou daň ze mzdy podle tabulky minimálních čistých částek uvedené v nařízení o minimální čisté mzdě. Dále určí částku odpovídající 85 % takto získaného výsledku. Zadruhé vypočítá individuální čistou mzdu pracovníka pracujícího na částečný pracovní úvazek zaměstnance v předdůchodovém věku tak, že od své odměny za práci na částečný pracovní úvazek zaměstnance v předdůchodovém věku, která se rovná polovině hrubé mzdy za práci na plný pracovní úvazek, odečte skutečně odvedené sociální odvody, ale neodečte fiktivně německou daň ze mzdy. Při použití této metody výpočtu představuje rozdíl mezi dorovnávací částkou, kterou společnost Daimler vyplácí G. Ernymu, a částkou, která vyplývá z uvedené metody výpočtu, ztrátu ve výši 424,40 eur měsíčně.

26      Předkládající soud uvádí, že příhraniční pracovníci, kteří podléhají daňové povinnosti ve Francii, pobírají částku, jež je jednoznačně nižší než 85 % čistého příjmu, který pobírali před zahájením práce na částečný pracovní úvazek zaměstnance v předdůchodovém věku, zatímco pracovníci podléhající daňové povinnosti v Německu pobírají částku, která paušálně odpovídá 85 % jejich předchozího čistého příjmu. Tuto situaci vysvětluje hlavně skutečnost, že německé daňové sazby jsou vyšší než daňové sazby ve Francii. Kromě toho není vyloučeno, že osoby nacházející se v situaci G. Ernyho musejí ve Francii rovněž odvést daň z dorovnávací částky.

27      Za těchto podmínek se Arbeitsgericht Ludwigshafen am Rhein rozhodl s ohledem na výše uvedený rozsudek Merida přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Je ustanovení obsažené v individuální smlouvě upravující částečný pracovní úvazek zaměstnance v předdůchodovém věku, podle kterého – stejně jako v čl. 5 odst. 1 smlouvy uzavřené mezi účastníky původního řízení o částečném pracovním úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku – sjednaná dorovnávací částka musí být i v případě příhraničních pracovníků z Francie vypočtena podle nařízení o minimální čisté mzdě, v rozporu s článkem 45 SFEU, tak jak je proveden čl. 7 odst. 4 [nařízení č. 1612/68]?

2)      V případě kladné odpovědi Soudního dvora na první otázku:

Mají být obdobná smluvní ustanovení – jakým je bod 8.3 [celopodnikové dohody] a článek 7 [kolektivní smlouvy] – s ohledem na požadavky vyplývající z článku 45 SFEU, tak jak je proveden čl. 7 odst. 4 [nařízení č. 1612/68], vykládána tak, že v případě příhraničních pracovníků nemá být výpočet dorovnávací částky proveden podle tabulky, která je uvedena ve výše uvedeném nařízení?“

 K předběžným otázkám

 K přípustnosti

28      Společnost Daimler tvrdí, že předkládající soud nemá pochybnosti o rozsahu působnosti unijního práva, ale ve skutečnosti žádá Soudní dvůr, aby mu poskytl pomoc s výkladem relevantní německé právní úpravy, jakož i celopodnikové dohody a kolektivní smlouvy. Soudní dvůr má však pravomoc rozhodovat pouze o výkladu a platnosti unijního práva, takže žádost o rozhodnutí o předběžné otázce musí být prohlášena za nepřípustnou.

29      Tuto argumentaci je třeba odmítnout.

30      Na základě článku 267 SFEU sice nemá Soudní dvůr pravomoc rozhodovat o výkladu smluvních ustanovení nebo vnitrostátních právních předpisů nebo o souladu takových ustanovení nebo předpisů s unijním právem (v tomto smyslu viz zejména rozsudek ze dne 11. března 2010, Attanasio Group, C-384/08, Sb. rozh. s. I-2055, bod 16 a citovaná judikatura).

31      Avšak jak výslovně uvedl předkládající soud, žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká „výkladu unijního práva“, konkrétně pak článku 45 SFEU a čl. 7 odst. 4 nařízení č. 1612/68.

32      Podle ustálené judikatury je na Soudním dvoru, aby omezil svůj přezkum na ustanovení unijního práva, která vyloží tak, aby to bylo předkládajícímu soudu, který je příslušný k posouzení slučitelnosti vnitrostátních právních ustanovení a smluvních ustanovení s tímto právem, užitečné (výše uvedený rozsudek Attanasio Group, bod 19).

33      S touto výhradou je třeba odpovědět na předběžné otázky.

 K věci samé

34      Podstatou otázek předkládajícího soudu, které je třeba přezkoumat společně, je, zda se mají článek 45 SFEU a čl. 7 odst. 4 nařízení č. 1612/68 vykládat tak, že brání ustanovením kolektivních a individuálních smluv, podle nichž musí být dorovnávací částka, jako je částka, o kterou se jedná ve sporu v původním řízení, která je vyplácena zaměstnavatelem v rámci režimu práce na částečný pracovní úvazek zaměstnance v předdůchodovém věku, vypočítána tak, že se při určení vyměřovacího základu této dorovnávací částky fiktivně odečte daň ze mzdy pracovníka, kterou by odvedl v členském státě zaměstnání, i když podle smlouvy o zamezení dvojíhmu zdanění platy, mzdy a odměny za práci, jež jsou obdobné těm, jež jsou vypláceny pracovníkům, kteří nemají bydliště v členském státě zaměstnání, podléhají daňové povinnosti v členském státě bydliště těchto posledně uvedených osob. V případě kladné odpovědi na tuto otázku si předkládající soud přeje vědět, jaké to má důsledky na výpočet dorovnávací částky, na kterou mají tito pracovníci nárok.

35      Článek 45 odst. 2 SFEU zakazuje jakoukoli diskriminaci mezi pracovníky členských států na základě státní příslušnosti, pokud jde o zaměstnávání, odměnu za práci a jiné pracovní podmínky.

36      Zákaz diskriminace v uvedeném ustanovení platí nejen pro činnost veřejných orgánů, ale vztahuje se i na všechny smlouvy, jejichž cílem je upravit kolektivním způsobem závislou činnost, jakož i na smlouvy uzavřené mezi jednotlivci (viz zejména rozsudek ze dne 17. července 2008, Raccanelli, C-94/07, Sb. rozh. s. I-5939, bod 45 a citovaná judikatura).

37      Kromě toho čl. 7 odst. 4 nařízení č. 1612/68, který vysvětluje a provádí některá práva migrujících pracovníků vyplývající z článku 45 SFEU (výše uvedený rozsudek Merida, bod 19), stanoví, že jakékoli ustanovení v kolektivní nebo individuální smlouvě týkající se zejména odměňování, jakož i jiných pracovních podmínek nebo podmínek skončení pracovního poměru je od počátku neplatné, pokud stanoví diskriminační podmínky vůči pracovníkům, kteří jsou státními příslušníky jiných členských států.

38      Takové plnění, jako je dorovnávací částka, která je vyplácena jako doplněk odměny za práci, poskytované pracovníkům pracujícím v režimu práce na částečný pracovní úvazek zaměstnance v předdůchodovém věku, nesporně spadá, jakožto složka odměny za práci, do věcné působnosti ustanovení citovaných v předcházejícím bodě, a to bez ohledu na skutečnost, že podle zákona o částečném pracovním úvazku zaměstnance v předdůchodovém věku je financování dorovnávací částky zčásti zajištěno z veřejných prostředků ve formě náhrady zaměstnavateli. Příhraniční pracovník, který se nachází v situaci G. Ernyho, se tedy může dovolávat uvedených ustanovení, pokud jde o takovou dorovnávací částku (v tomto smyslu viz zejména výše uvedený rozsudek Merida, bod 20).

39      Podle ustálené judikatury Soudního dvora zakazuje pravidlo rovného zacházení stanovené jak článkem 45 SFEU, tak článkem 7 nařízení č. 1612/68 nejen zjevnou diskriminaci na základě státní příslušnosti, ale také všechny formy skryté diskriminace, které prostřednictvím použití jiných rozlišovacích kritérií vedou ve skutečnosti ke stejnému výsledku (viz zejména rozsudek ze dne 23. května 1996, O’Flynn, C-237/94, Recueil, s. I-2617, bod 17).

40      Zásada zákazu diskriminace nejen vyžaduje, aby srovnatelné situace nebyly předmětem různého zacházení, ale rovněž aby rozdílné situace nebyly předmětem stejného zacházení (viz zejména výše uvedený rozsudek Merida, bod 22).

41      Ustanovení vnitrostátního práva nebo smluvní ustanovení musí být považováno za nepřímo diskriminační, když se může ve své podstatě dotýkat migrujících pracovníků více než tuzemských pracovníků, a když v důsledku toho existuje riziko, že prvně uvedení budou obzvláště znevýhodněni, ledaže by takové ustanovení bylo objektivně odůvodněné a přiměřené sledovanému cíli (viz zejména výše uvedený rozsudek Merida, bod 23). Aby opatření mohlo být kvalifikováno jako nepřímo diskriminační, není nutné, aby mělo za účinek upřednostňování všech tuzemských státních příslušníků, nebo aby znevýhodňovalo pouze státní příslušníky jiných členských států s vyloučením tuzemských státních příslušníků (v tomto smyslu viz zejména rozsudek ze dne 14. června 2012, Komise v. Nizozemsko, C-542/09, bod 38).

42      V projednávaném případě má fiktivní zohlednění německé daně ze mzdy nepříznivý dopad na postavení příhraničních pracovníků, jelikož fiktivní odpočet této daně při stanovení vyměřovacího základu vyrovnávací částky znevýhodňuje osoby, jako je G. Erny, které mají bydliště a podléhají dani v jiném členském státě než Spolkové republice Německo, ve srovnání s pracovníky, kteří mají bydliště a podléhají dani v posledně uvedeném státě.

43      Předkládající soud konstatuje, že při výpočtu dorovnávací částky podle nařízení o minimální čisté mzdě obdrží zaměstnanci pracující na částečný pracovní úvazek zaměstnance v předdůchodovém věku, kteří podléhají daňové povinnosti v Německu, částku, jež přibližně odpovídá 85 % jejich dřívějšího čistého příjmu, který pobírali ve svém posledním zaměstnání na plný pracovní úvazek. Vzhledem k tomu, že je toto nařízení založeno na daňových třídách a zvláštnostech německé daně ze mzdy, zohlední se a do metody výpočtu se promítne dosavadní daňová situace těchto zaměstnanců před zahájením práce na částečný pracovní úvazek zaměstnance v předdůchodovém věku.

44      Naopak příhraniční pracovníci pobírají částku, jež je jednoznačně nižší než 85 % čistého příjmu, který dosud pobírali. Podle předkládajícího soudu se to vysvětluje hlavně tím, že tabulka obsažená v uvedeném nařízení zahrnuje sazby německé daně ze mzdy, jež platily v době vstupu tohoto nařízení v platnost, a že tyto sazby jsou vyšší než srovnatelné daňové sazby ve Francii. Metoda výpočtu dorovnávací částky tedy vychází z „fiktivní“ daňové situace, jež nemá žádnou vazbu na příjem těchto příhraničních pracovníků, který dříve pobírali.

45      V případě příhraničních pracovníků tedy fiktivní použití sazby německé daně z příjmu brání tomu, aby vyplacená částka odpovídala přibližně 85 % čisté odměny za práci, kterou pobírali dříve za práci na plný pracovní úvazek, jak je tomu obecně v případě pracovníků s bydlištěm v Německu.

46      Kromě toho jak uvedl G. Erny, aniž bylo jeho tvrzení na jednání před Soudním dvorem společností Daimler zpochybněno, dorovnávací částka vyplácená příhraničním pracovníkům, jakým je G. Erny, podléhá ve Francii daňové povinnosti.

47      Za účelem zdůvodnění použití takovéhoto způsobu výpočtu v případě příhraničních pracovníků společnost Daimler namítá administrativní obtíže, které by mohlo vyvolat použití různých způsobů výpočtu podle příslušného bydliště dotyčné osoby, a finanční dopady v případě nezohlednění německé daně ze mzdy.

48      Toto odůvodnění vycházející ze zvýšení finančních výdajů a případných administrativních obtíží musí však být odmítnuto. Takové důvody totiž nemohou v žádném případě odůvodnit nedodržování povinností vyplývajících ze zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti uvedeného v článku 45 SFEU (v tomto smyslu viz zejména výše uvedený rozsudek Merida, bod 30), přičemž veřejná nebo soukromá povaha sporných ustanovení nemá žádný vliv na působnost nebo obsah uvedených odůvodnění (v tomto smyslu viz zejména rozsudek ze dne 15. prosince 1995, Bosman, C-415/93, Recueil, s. I-4921, bod 86).

49      Společnost Daimler se mimo jiné dovolává autonomie, kterou by měli mít sociální partneři při stanovení pracovních podmínek.

50      I když zejména z čl. 152 prvního pododstavce SFEU vyplývá, že Unie respektuje autonomii sociálních partnerů, nic to nemění na tom, že právo pracovníků a zaměstnavatelů či jejich příslušných organizací vyjednávat a uzavírat kolektivní smlouvy na vhodných úrovních musí být vykonáváno v souladu s unijním právem, jak je uvedeno v článku 28 Listiny základních práv Evropské unie (v tomto smyslu viz zejména rozsudek ze dne 13. září 2011, Prigge a další., C-447/09, Sb. rozh. s. I-8003, bod 47).

51      Konečně, skutečnost, že pracovníci nacházející se v situaci G. Ernyho byli dopředu informováni o metodě výpočtu dorovnávací částky svým zaměstnavatelem a že mohli odmítnout využít režim práce na částečný pracovní úvazek zaměstnance v předdůchodovém věku, je irelevantní. Zákaz diskriminace uvedený v článku 45 SFEU se vztahuje, jak bylo uvedeno v bodě 36 tohoto rozsudku, na všechny smlouvy, jejichž cílem je upravit kolektivním způsobem závislou činnost, jakož i na smlouvy uzavřené mezi jednotlivci.

52      Podle čl. 7 odst. 4 nařízení č. 1612/68 jsou ustanovení v kolektivní nebo individuální smlouvě, která přímo nebo nepřímo diskriminují na základě statní příslušnosti, od počátku neplatná.

53      Ani článek 45 SFEU, ani ustanovení nařízení č. 1612/68 neukládají členským státům nebo takovému soukromému zaměstnavateli, jako je společnost Daimler, přijmout určité opatření pro případ porušení zákazu diskriminace. Tato ustanovení jim ponechávají svobodu volby mezi různými řešeními vhodnými k uskutečnění cíle, který sledují, v závislosti na různých situacích, které mohou nastat (výše uvedený rozsudek Raccanelli, bod 50).

54      Za těchto podmínek je třeba odpovědět na položené otázky tak, že článek 45 SFEU a čl. 7 odst. 4 nařízení č. 1612/68 brání ustanovením kolektivních a individuálních smluv, podle nichž musí být taková dorovnávací částka, jako je částka, o kterou se jedná ve sporu v původním řízení, která je vyplácena zaměstnavatelem v rámci režimu práce na částečný pracovní úvazek zaměstnance v předdůchodovém věku, vypočítána tak, že se při určování vyměřovacího základu této dorovnávací částky fiktivně odečte daň ze mzdy pracovníka, kterou by odvedl v členském státě zaměstnaní, i když podle smlouvy o zamezení dvojímu zdanění platy, mzdy a odměny za práci, jež jsou obdobné těm, jež jsou vypláceny pracovníkům, kteří nemají bydliště v členském státě zaměstnání, podléhají daňové povinnosti v členském státě bydliště posledně uvedených osob. Podle uvedeného čl. 7 odst. 4 jsou taková ustanovení od počátku neplatná. Článek 45 SFEU, jakož i ustanovení nařízení č. 1612/68 ponechávají členským státům nebo sociálním partnerům svobodu volby mezi různými řešeními vhodnými k uskutečnění cíle, který sledují tato ustanovení.

 K nákladům řízení

55      Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto:

Článek 45 SFEU a čl. 7 odst. 4 nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství brání ustanovením kolektivních a individuálních smluv, podle nichž musí být taková dorovnávací částka, jako je částka, o kterou se jedná ve sporu v původním řízení, která je vyplácena zaměstnavatelem v rámci režimu práce na částečný pracovní úvazek zaměstnance v předdůchodovém věku, vypočítána tak, že se při určování vyměřovacího základu této dorovnávací částky fiktivně odečte daň ze mzdy pracovníka, kterou by odvedl v členském státě zaměstnaní, i když podle smlouvy o zamezení dvojímu zdanění platy, mzdy a odměny za práci, jež jsou obdobné těm, jež jsou vypláceny pracovníkům, kteří nemají bydliště v členském státě zaměstnání, podléhají daňové povinnosti v členském státě bydliště posledně uvedených osob. Podle uvedeného čl. 7 odst. 4 jsou taková ustanovení od počátku neplatná. Článek 45 SFEU, jakož i ustanovení nařízení č. 1612/68 ponechávají členským státům nebo sociálním partnerům svobodu volby mezi různými řešeními vhodnými k uskutečnění cíle, který sledují tato ustanovení.

Podpisy.

* Jednací jazyk: němčina.