Available languages

Taxonomy tags

Info

References in this case

Share

Highlight in text

Go

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (třetího senátu)

28. února 2013(*)

„Dohoda mezi Evropským společenstvím a jeho členskými státy na jedné straně a Švýcarskou konfederací na druhé straně o volném pohybu osob – Rovné zacházení – Samostatně výdělečně činní příhraniční pracovníci – Státní příslušníci členského státu Unie – Příjmy z výdělečné činnosti dosahované v tomto členském státě – Přenesení místa bydliště do Švýcarska – Nepřiznání daňového zvýhodnění v uvedeném členském státě z důvodu přenesení bydliště“

Ve věci C-425/11,

jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Finanzgericht Baden-Württemberg (Německo) ze dne 7. července 2011, došlým Soudnímu dvoru dne 16. srpna 2011, v řízení

Katja Ettwein

proti

Finanzamt Konstanz,

SOUDNÍ DVŮR (třetí senát),

ve složení R. Silva de Lapuerta, vykonávající funkci předsedkyně třetího senátu, K. Lenaerts, E. Juhász (zpravodaj), T. von Danwitz a D. Šváby, soudci,

generální advokát: N. Jääskinen,

vedoucí soudní kanceláře: V. Tourrès, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 4. července 2012,

s ohledem na vyjádření předložená:

–        za Katju Ettwein T. Pickerem, Steuerberater,

–        za Finanzamt Konstanz N. Rogall, jako zmocněnkyní,

–        za německou vládu T. Henzem, A. Wiedmann a K. Petersen, jako zmocněnci,

–        za španělskou vládu A. Rubio Gonzálezem, jako zmocněncem,

–        za Evropskou komisi W. Möllsem a T. Scharfem, jako zmocněnci,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 18. října 2012,

vydává tento

Rozsudek

1        Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu relevantních ustanovení Dohody mezi Evropským společenstvím a jeho členskými státy na straně jedné a Švýcarskou konfederací na straně druhé o volném pohybu osob (název této dohody i citace použité v textu tohoto rozsudku jsou neoficiálním překladem), podepsané v Lucemburku dne 21. června 1999 (Úř. věst. 2002, L 114, s. 6; dále jen „Dohoda“).

2        Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi K. Ettwein, německou státní příslušnicí, a Finanzamt Konstanz o to, že Finanzamt na K. Ettwein a jejího manžela, který má rovněž německou státní příslušnost (dále jen „manželé Ettweinovi“), z důvodu přenesení jejich bydliště do Švýcarska nepoužil daňové zvýhodnění stanovené německou právní úpravou pro případ společného zdanění manželů.

 Právní rámec

 Dohoda

3        Podle ustanovení druhé věty preambule Dohody se smluvní strany „rozhodly zavést mezi [sebou] volný pohyb osob na základě právních předpisů platných v Evropském společenství“.

4        Podle čl. 1 písm. a) a d) Dohody je jejím cílem zejména přiznat státním příslušníkům členských států Evropského společenství a Švýcarské konfederace právo na vstup, pobyt, přístup k zaměstnání, usazení se jako osoba samostatně výdělečně činná a právo zdržovat se na území smluvních stran, jakož i přiznat tytéž životní, zaměstnanecké a pracovní podmínky, jako jsou přiznány tuzemským státním příslušníkům.

5        Článek 2 Dohody nazvaný „Zákaz diskriminace“, stanoví:

„Státní příslušníci jedné smluvní strany, kteří mají právoplatný pobyt na území jiné smluvní strany, nesmějí být při používání ustanovení příloh I, II a III této dohody a v souladu s nimi předmětem žádné diskriminace na základě státní příslušnosti.“

6        Článek 4 Dohody nazvaný „Právo pobytu a přístupu k výdělečné činnosti“, zní takto:

„Právo pobytu a přístupu k výdělečné činnosti je zaručeno […] v souladu s ustanoveními přílohy I.“

7        Článek 11, nazvaný „Projednávání opravných prostředků“, v odstavci 1 stanoví:

„Osoby, na něž se vztahuje tato dohoda, mají právo podat k příslušným orgánům stížnost, pokud se týká použití ustanovení této dohody.“

8        Článek 16, nazvaný „Odkaz na právo Společenství“, zní následovně:

„1.      Za účelem dosažení cílů sledovaných touto dohodou, smluvní strany přijímají veškerá opatření nezbytná pro zajištění toho, aby se ve vztahu mezi nimi používala práva a povinnosti odpovídající těm, které jsou obsaženy v právních předpisech Evropského společenství, na které je odkázáno.

2.      Pokud provádění této dohody vyžaduje pojmy práva Společenství, přihlíží se k příslušné judikatuře Soudního dvora Evropských společenství přede dnem podpisu této dohody. Na judikaturu po tomto dni se Švýcarsko [Švýcarská konfederace] upozorňuje. Aby se zajistilo řádné fungování dohody, smíšený výbor na žádost kterékoli smluvní strany určí důsledky této judikatury.“

9        Článek 21 Dohody nazvaný „Vztah k dvoustranným dohodám o zamezení dvojímu zdanění“, stanoví v odstavci 2:

„Žádné ustanovení této dohody nelze vykládat tak, jako by bránilo smluvním stranám při používání příslušných ustanovení jejich daňových předpisů rozlišovat mezi daňovými poplatníky, jejichž situace není srovnatelná, zejména co se týče místa jejich pobytu.“

10      Příloha I Dohody upravuje volný pohyb osob a kapitola II této přílohy obsahuje ustanovení o zaměstnancích. Článek 9 této kapitoly nazvaný , „Rovné zacházení“, stanoví:

„1.      Se zaměstnancem, který je státním příslušníkem některé smluvní strany, se nesmí na území jiné smluvní strany zacházet pro jeho státní příslušnost jinak než se zaměstnanými státními příslušníky, pokud jde o podmínky zaměstnání a pracovní podmínky, zejména co se týká odměňování, propouštění ze zaměstnání a opětného profesního začlenění nebo opětného zaměstnání, jestliže se stane nezaměstnaným.

2.      Zaměstnanec a jeho rodinní příslušníci uvedení v článku 3 této přílohy požívají stejných daňových a sociálních výhod jako zaměstnaní státní příslušníci a jejich rodinní příslušníci.

[…]“

11      Kapitola III této přílohy I je věnována „Samostatně výdělečně činným osobám“.

12      Článek 12 této kapitoly III, nazvaný „Pravidla upravující pobyt“, stanoví v odstavci 1:

„Státní příslušník smluvní strany, který si přeje usadit se na území jiné smluvní strany, aby tam vykonával samostatně výdělečnou činnost (dále jen „samostatně výdělečná osoba“), obdrží povolení k pobytu s dobou platnosti nejméně pět let ode dne vydání, pokud prokáže příslušným vnitrostátním orgánům, že je tam za uvedeným účelem usazen nebo si přeje se usadit.“

13      Článek 13 této kapitoly, nazvaný „Samostatně výdělečně činní příhraniční pracovníci“, stanoví:

„1.      Samostatně výdělečně činný příhraniční pracovník je státní příslušník smluvní strany, který má místo pobytu na území některé smluvní strany, vykonává samostatně výdělečnou činnost na území druhé smluvní strany a vrací se do svého bydliště zpravidla každý den nebo nejméně jednou týdně.

2.      Samostatně výdělečně činní příhraniční pracovníci nepotřebují povolení k pobytu.

[…]“

14      Článek 15 téže kapitoly, nazvaný „Rovné zacházení“, zní:

„1.      Samostatně výdělečně činnému pracovníkovi se ohledně přístupu k samostatně výdělečné činnosti poskytuje v hostitelském státě zacházení ne méně příznivé, než je to, které se poskytuje státním příslušníkům.

2.      Ustanovení článku 9 této přílohy se použije obdobně na samostatně výdělečně činné osoby uvedené v této kapitole.“

15      Kapitola V uvedené přílohy I je věnována „Osobám nevykonávajícím výdělečnou činnost“. Článek 24 této kapitoly, nazvaný „Pravidla upravující pobyt“, v odstavci 1 stanoví:

„Osoba, která je státním příslušníkem smluvní strany a nevykonává výdělečnou činnost ve státě pobytu a nemá právo pobytu podle jiných ustanovení této dohody, obdrží povolení k pobytu s dobou platnosti nejméně pět let, pokud prokáže příslušným vnitrostátním orgánům, že má pro sebe a pro členy své rodiny:

a)      dostatečné finanční prostředky, aby nemuseli žádat o sociální dávky během svého pobytu;

b)      nemocenské pojištění, kterým jsou kryta všechna rizika.

[...]“

 Německá právní úprava

16      Relevantními vnitrostátními ustanovením jsou ustanovení zákona o dani z příjmů (Einkommensteuergesetz, dále jen „EStG“), ve znění zveřejněném dne 19. října 2002 (BGBl. 2002 I, s. 4212) a novelizovaném k 20. prosinci 2007 (BGBl. 2007 I, s. 3150).

17      Článek 1 EStG stanoví:

„1.      Fyzické osoby, které mají trvalé bydliště v Německu nebo zde obvykle pobývají, mají neomezenou povinnost k dani z příjmů. […]

[…]

3.      Na základě žádosti fyzických osob, které nemají v Německu bydliště ani tam obvykle nepobývají, mohou být tyto osoby posuzovány jako osoby s neomezenou povinností k dani z příjmů, pokud mají příjmy ze zdroje v tuzemsku ve smyslu článku 49. To platí pouze pod podmínkou, že jejich příjmy za kalendářní rok podléhají přinejmenším z 90 % německé dani z příjmů […].

[…]“

18      Článek 1a odst. 1 EStG zní takto:

„Pokud jde o státní příslušníky členského státu Evropské unie nebo státu, na který se vztahuje Dohoda o Evropském hospodářském prostoru [dále jen „Dohoda o EHP“] […], s nimiž je třeba zacházet jako s osobami s neomezenou povinností k dani z příjmů podle čl. 1 odst. 3, platí pro účely použití […] čl. 26 odst. 1 první věty následující pravidla:

1.      […] Podmínkou je, že příjemce musí mít bydliště nebo obvykle pobývat na území jiného členského státu Evropské unie nebo státu, na který se vztahuje [Dohoda o EHP].

[…]

2.      S manželem, který nežije trvale odděleně a který nemá bydliště na německém území ani na něm obvykle nepobývá, je pro účely použití čl. 26 odst. 1 první věty zacházeno na jeho žádost jako s osobou s neomezenou povinností k dani z příjmů. Bod 1 druhá věta se použije přiměřeně. Při použití čl. 1 odst. 3 druhý věty je třeba vycházet z příjmu obou manželů a vynásobit část nezdanitelného příjmu dvěma […]“

19      Článek 26 odst. 1 EStG přiznává manželům, kteří nežijí trvale odděleně a mají neomezenou daňovou povinnost, nebo ke kterým je třeba takto přistupovat, možnost volby mezi odděleným zdaněním podle článku 26a tohoto zákona a společným zdaněním podle článku 26b uvedeného zákona.

20      Článek 26b EStG, nazvaný „Společné zdanění manželů“, stanoví:

„V režimu společného zdanění jsou příjmy manželů sečteny a zdaněny společně a – není-li stanoveno jinak – jsou manželé posuzováni jako jediná osoba povinná k dani.“

21      Článek 32a EStG, nazvaný „Sazba daně z příjmů“, stanoví v odstavci 5:

„[…] Daň z příjmů manželů využívajících společného zdanění na základě článků 26 a 26b dosahuje výše dvojnásobku daně, která je splatná z poloviny jejich společného zdanitelného příjmu podle odstavce 1 (metoda ‚splitting‘).“

 Spor v původním řízení a předběžná otázka

22      Manželé Ettweinovi vykonávají oba samostatnou výdělečnou činnost; žalobkyně v původním řízení působí jako podniková poradkyně a její manžel jako umělecký malíř. Veškerých příjmů dosahují v Německu. Dne 1. srpna 2007 manželé Ettweinovi, kteří měli až do té doby bydliště v Lindau (Německo), přenesli své bydliště do Švýcarska. Pokračovali nicméně ve výdělečné činnosti v Německu, kde nadále dosahovali téměř veškerých svých příjmů

23      Stejně jako v předchozích daňových obdobích manželé Ettweinovi požádali, aby byli pro účely výpočtu daně z příjmů za daňový rok 2008 zdaněni společně metodou zvanou „splitting“, přičemž zdůraznili, že ve Švýcarsku nedosáhli žádného zdanitelného příjmu.

24      Finanzamt Konstanz v původním daňovém výměru jejich žádosti vyhověl. Dne 1. prosince 2009 však tento výměr zrušil s důvodem, že se zvýhodněný režim „splitting“, který se poskytuje na základě osobní a rodinné situace manželů, na manžele Ettweinovi nesmí použít, protože se jejich bydliště nenachází na území některého z členských států Unie ani na území státu, který je smluvní stranou dohody o EHP. Finanzamt tedy v daňovém výměru ze dne 22. března 2010 manžele Ettweinovi zařadil do režimu odděleného zdanění. Jelikož odvolání podané proti tomuto výměru nebylo úspěšné, podala žalobkyně v původním řízení žalobu na neplatnost k Finanzgericht Baden-Württemberg.

25      Tento soud má za to, že žalobkyně v původním řízení a její manžel jsou „samostatně výdělečně činnými příhraničními pracovníky“ ve smyslu čl. 13 odst. 1 přílohy I Dohody, jelikož jsou německými státními příslušníky s bydlištěm ve Švýcarsku, kteří vykonávají samostatnou výdělečnou činnost na území Spolkové republiky Německo a každý den se z místa výkonu této činnosti vrací do místa svého bydliště. Na základě ustanovení čl. 9 odst. 2 ve spojení s čl. 15 odst. 2 přílohy I Dohody požívají samostatně výdělečně činní příhraniční pracovníci na území státu, kde tuto činnost vykonávají, týchž daňových a sociálních výhod jako tuzemští státní příslušníci, kteří vykonávají takovouto činnost. Předkládající soud se přiklání k názoru, že skutečnost, že manželům Ettweinovým nebylo umožněno použít metodu „splitting“ pouze z důvodu, že se jejich bydliště nachází ve Švýcarsku, je v rozporu s ustanoveními Dohody.

26      Podle názoru předkládajícího soudu je tento závěr v souladu se zásadami formulovanými relevantní judikaturou Soudního dvora, které se týkají svobody usazování a volného pohybu pracovníků, tj. svobod, které jsou rovněž převzaty do Dohody. Z této judikatury vyplývá, že zásada zákazu diskriminace, která se uplatní i v daňové oblasti, zakazuje nejen zjevnou diskriminaci na základě státní příslušnosti, ale také všechny skryté formy diskriminace.

27      Předkládající soud poznamenává, že státu bydliště v zásadě přísluší, aby daňového poplatníka celkově zdanil s přihlédnutím k okolnostem vážícím se k jeho osobní a rodinné situaci. Dojde-li však k celkovému zdanění ve státě zdroje příjmů, protože dotyčná osoba dosahuje příjmů téměř výlučně v tomto státě, nemůže tento stát odmítnout zohlednit její osobní a rodinnou situaci, když to není možné ve státě bydliště. Podle judikatury Soudního dvora je metoda „splitting“ součástí prvků osobní a rodinné situace, které je třeba v takovém případě zohlednit (rozsudky ze dne 14. února 1995, Schumacker, C-279/93, Recueil, s. I-225, a ze dne 27. června 1996, Asscher, C-107/94, Recueil, s. I-3089).

28      Předkládající soud je toho názoru, že situace manželů Ettweinových, kterou ve státě bydliště, a sice ve Švýcarsku, nelze pro nedostatek příjmů zohlednit, musí být tedy zohledněna při výpočtu daně v Německu, aby nedošlo k diskriminaci ve srovnání s páry, které bydlí v Německu, dosahují v tomto členském státě příjmů a nacházejí se ve stejné osobní a rodinné situaci jako manželé Ettweinovi.

29      S ohledem na tyto úvahy se Finanzgericht Baden-Württemberg rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Mají být ustanovení Dohody […], zejména pak její články 1, 2, 11, 16 a 21 a články 9, 13 a 15 její přílohy I, vykládána v tom smyslu, že brání tomu, aby manželům, kteří mají bydliště ve Švýcarsku a ze všech svých zdanitelných příjmů jsou povinni k dani z příjmů v Německu, bylo odepřeno společné zdanění tzv. metodou ,splitting‘?“

 K předběžné otázce

30      Je třeba uvést, že jak vyplývá z právní úpravy dotčené v původním řízení, představuje režim „splitting“ pro manžele podléhající v Německu dani z příjmů daňovou výhodu, pokud je příjem jednoho z nich podstatně vyšší než příjem druhého. Jak konstatoval Soudní dvůr, tento režim byl zaveden za účelem zmírnění progrese sazeb daně z příjmů. Spočívá v tom, že celkový příjem manželů se sečte, na každého z manželů poté fiktivně připadne příjem ve výši 50 % a tento se následně zdaní. Pokud je příjem jednoho z manželů vysoký a druhého nízký, vyrovná „splitting“ základ daně a zmírní progresi sazeb daně z příjmů (výše uvedený rozsudek Schumacker, bod 7).

31      Nicméně v souladu s touto právní úpravou je tento režim použitelný jen tehdy, mají-li manželé trvalé bydliště nebo obvyklé pobyt na německém území nebo na území jiného členského státu Unie či státu, na který se vztahuje Dohoda o EHP. Tato dohoda se nepoužije na Švýcarskou konfederaci.

32      Pro účely odpovědi na otázku předkládajícího soudu je třeba zaprvé přezkoumat, zda taková situace, jako je situace manželů Ettweinových, spadá do působnosti Dohody.

33      V tomto ohledu je třeba úvodem odmítnout argument německé vlády a Evropské komise, podle kterého je Dohoda použitelná pouze v případech diskriminace z důvodu státní příslušnosti, a sice tehdy, když je se státními příslušníky jedné smluvní strany zacházeno na území druhé smluvní strany rozdílně než s jejími tuzemskými státními příslušníky. Je totiž možné, že státní příslušníci jedné smluvní strany mohou za určitých podmínek a v závislosti na použitelných ustanoveních uplatnit práva vyplývající z Dohody rovněž ve vztahu k vlastní zemi (viz zejména rozsudek ze dne 15. prosince 2011, Bergström, C-257/10, Sb. rozh. s. I-13227, body 27 až 34).

34      Pokud jde o okolnosti věci v původním řízení a ustanovení Dohody, která mohou být použita, je třeba konstatovat, že čl. 13 odst. 1 přílohy I Dohody je podle svého znění použitelný na situaci manželů Ettweinových. Tito jsou totiž státními příslušníky „smluvní strany“, a sice Spolkové republiky Německo, mají bydliště na území „jedné smluvní strany“, v projednávané věci Švýcarské konfederace, a vykonávají samostatnou výdělečnou činnost na území „druhé smluvní strany“, to znamená Spolkové republiky Německo.

35      V tomto ustanovení se rozlišuje mezi místem bydliště na území jedné smluvní strany a místem výkonu samostatné výdělečné činnosti, které se musí nacházet na území druhé smluvní strany, a to bez ohledu na státní příslušnost dotčených osob. Na základě uvedeného ustanovení musí být proto manželé Ettweinovi pro účely použití Dohody kvalifikováni jako „samostatně výdělečně činní příhraniční pracovníci“, přičemž je dále nesporné, že se každý den vrací z místa výkonu své profesní činnosti do místa svého bydliště.

36      V tomto ohledu nelze přijmout argument německé vlády a Komise, podle kterého je pojem „samostatně výdělečně činný příhraniční pracovník“ zahrnut v pojmu „samostatně výdělečná osoba“ podle čl. 12 odst. 1 přílohy I Dohody. I když je totiž „samostatně výdělečně činný příhraniční pracovník“ rovněž „samostatně výdělečnou osobou“, jelikož vykonává samostatnou výdělečnou činnost, je pojem „samostatně výdělečně činný příhraniční pracovník“ definován v odlišných ustanoveních, která vykazují rozdíly oproti pojmu „samostatně výdělečná osoba“ definovanému uvedeným čl. 12 odst. 1.

37      V tomto ohledu je třeba uvést, že z čl. 13 odst. 1 přílohy I Dohody vyplývá, že „samostatně výdělečně činný příhraniční pracovník“ nepotřebuje pro výkon této činnosti povolení k pobytu, na rozdíl od toho, co je stanoveno pro „samostatně výdělečně činnou osobu“ v článku 12 této Dohody. Posledně uvedené ustanovení bylo zavedeno pouze pro právní úpravu pobytu, jak vyplývá z jeho názvu a z celkového znění jeho obsahu.

38      Skutečnost, že smluvní strany věnovaly odlišné ustanovení dohody samostatně výdělečně činným příhraničním pracovníkům, zdůrazňuje zvláštní situaci této kategorie samostatně výdělečných osob a svědčí o vůli usnadnit jejich pohyb a mobilitu.

39      Tento výklad je rovněž podpořen čl. 24 odst. 1 přílohy I Dohody, který zakotvuje právo pobytu, a sice právo státního příslušníka jedné smluvní strany zřídit své bydliště na území druhé smluvní strany, nezávisle na výkonu hospodářské činnosti. Právě příhraniční osoby, jako jsou manželé Ettweinovi, musí mít možnost plně využívat tohoto práva a zároveň pokračovat v hospodářské činnosti v zemi svého původu.

40      Je tudíž třeba dospět k závěru, že situace manželů Ettweinových spadá do působnosti Dohody.

41      Jelikož jsou manželé Ettweinovi „samostatně výdělečně činní příhraniční pracovníci“ ve smyslu čl. 13 odst. 1 přílohy I Dohody, použije se na ně rovněž zásada rovného zacházení stanovená v čl. 15 odst. 1 této přílohy (viz rozsudek ze dne 6. října 2011, Graf a Engel, C-506/10, Sb. rozh. s. I-9345, bod 23, jakož i citovaná judikatura), přičemž v jejich situaci bude „hostitelskou zemí“ ve smyslu tohoto posledně uvedeného ustanovení Spolková republika Německo.

42      Navíc podle tohoto čl. 15 odst. 2 se ustanovení článku 9 této přílohy použijí obdobně na samostatně výdělečně činné příhraniční pracovníky. Z odstavce 2 tohoto článku vyplývá, že zásada rovného zacházení se vztahuje rovněž na daňové výhody.

43      Z tohoto použití mutatis mutandis vyplývá, že samostatně výdělečně činný příhraniční pracovník požívá v hostitelské zemi stejných daňových výhod jako samostatně výdělečné osoby, které v této zemi vykonávají činnost a bydlí v ní.

44      Nicméně je třeba rovněž zohlednit čl. 21 odst. 2 Dohody, podle kterého žádné ustanovení této dohody nelze vykládat tak, že smluvním stranám brání rozlišovat při uplatňování příslušných ustanovení jejich finančních právních předpisů mezi daňovými poplatníky, kteří se nenacházejí ve stejné situaci, zejména pokud jde o místo jejich bydliště.

45      Toto ustanovení tedy v daňové oblasti umožňuje rozdílné zacházení s daňovými poplatníky-rezidenty a daňovými poplatníky-nerezidenty, avšak pouze tehdy, když se nenachází ve stejné situaci.

46      Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že pokud jde o daň z příjmů, mohou být osobní daňové schopnosti poplatníka, které vyplývají ze zohlednění jako celkových příjmů a jeho osobní a rodinné situace, jednodušeji posouzeny ve státě jeho bydliště, ve kterém se obvykle soustředí podstatná část jeho příjmů a že z tohoto hlediska nejsou situace rezidentů a nerezidentů obecně srovnatelné (výše uvedené rozsudky Schumacker, body 32 až 34, a Asscher, bod 41). Soudní dvůr nicméně zdůraznil, že je třeba postupovat jinak, pokud nerezident nepobírá významnější příjem ve státě, kde má bydliště, a získává podstatnou část svých zdanitelných příjmů z činnosti vykonávané v jiném státě, takže stát, ve kterém má bydliště, mu nemůže přiznat zvýhodnění vyplývající ze zohlednění jeho osobní a rodinné situace (viz výše uvedený rozsudek Schumacker, bod 36).

47      Soudní dvůr judikoval, že se poplatník-nerezident, ať již se jedná o zaměstnance, nebo o osobu samostatně výdělečně činnou, který pobírá všechny nebo téměř všechny příjmy ve státě, kde vykonává profesní činnosti, objektivně nachází v téže situaci, pokud jde o daň z příjmů, jako rezident tohoto státu, který v tomto státě vykonává tytéž činnosti. Obě tyto kategorie daňových poplatníků se zejména nachází ve stejné situaci, pokud jde o zohlednění jejich osobní a rodinné situace. Takové zohlednění totiž není možné ve státě bydliště příhraničních pracovníků, jako jsou manželé Ettweinovi, protože v něm nedosahují příjmů (v tomto smyslu viz výše uvedené rozsudky Schumacker, body 37 a 38, a Asscher, body 42 a 43, jakož i rozsudek ze dne 11. srpna 1995, Wielockx, C-80/94, Recueil, s. I-2493, bod 20).

48      S ohledem na tuto judikaturu se smluvní strana nemůže dovolávat čl. 21 odst. 2 Dohody, aby odepřela manželům, kteří vykonávají profesní činnost v tomto státě, pobírají v něm veškeré své příjmy a mají v něm neomezenou povinnost k dani z příjmů, daňovou výhodu spojenou s osobní a rodinnou situací a spočívající v použití metody „splitting“ jen z toho důvodu, že se místo bydliště manželů nachází na území druhé smluvní strany.

49      Právní úprava dotčená v původním řízení je tedy tím, že z důvodu místa bydliště daňových poplatníků nepřiznává uvedenou daňovou výhodu, v rozporu s čl. 13 odst. 1 přílohy I Dohody ve spojení s čl. 15 odst. 2 a čl. 9 odst. 2 této přílohy.

50      Dále je cílem Dohody podle jejího čl. 1 písm. a) zejména přiznat státním příslušníkům členských států Unie a Švýcarské konfederace právo na pobyt na území smluvních stran.

51      Toto řešení je ostatně v souladu s judikaturou Soudního dvora, podle které by byl volný pohyb osob, který se podle druhé věty preambule Dohody rozhodly smluvní strany mezi sebou zavést na základě právních předpisů platných v Unii, omezen, pokud by byl státní příslušník jedné smluvní strany znevýhodněn v zemi původu pouze z důvodu, že využil svého práva na volný pohyb (výše uvedený rozsudek Bergström, body 27 a 28).

52      S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že čl. 1 písm. a) Dohody, jakož i články 9 odst. 2, 13 odst. 1 a 15 odst. 2 přílohy I této Dohody, musí být vykládány v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, na jejímž základě není manželům, státním příslušníkům tohoto členského státu, kteří jsou v něm osobami povinnými k dani ze všech svých zdanitelných příjmů, přiznána možnost společného zdanění metodou označovanou jako „splitting“ stanovenou touto právní úpravou, a to jen z toho důvodu, že jejich bydliště se nachází na území Švýcarské konfederace.

 K nákladům řízení

53      Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto:

Článek 1 písm. a) Dohody mezi Evropským společenstvím a jeho členskými státy na straně jedné a Švýcarskou konfederací na straně druhé o volném pohybu osob, podepsané v Lucemburku dne 21. června 1999, jakož i články 9 odst. 2, 13 odst. 1 a 15 odst. 2 přílohy I této Dohody, musí být vykládány v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, na jejímž základě není manželům, státním příslušníkům tohoto členského státu, kteří jsou v něm osobami povinnými k dani ze všech svých zdanitelných příjmů, přiznána možnost společného zdanění metodou označovanou jako „splitting“ stanovenou touto právní úpravou, a to jen z toho důvodu, že jejich bydliště se nachází na území Švýcarské konfederace.

Podpisy.

* Jednací jazyk: němčina.