ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (třetího senátu)
18. dubna 2013(*)
„Vrácení daní vybraných členským státem v rozporu s unijním právem – Vnitrostátní právní úprava omezující úroky, které má uvedený stát zaplatit z vrácených daní – Úroky vypočtené od okamžiku podání žádosti o vrácení daně – Nesoulad s unijním právem – Zásada efektivity“
Ve věci C-565/11,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Tribunalul Sibiu (Rumunsko) ze dne 14. července 2011, došlým Soudnímu dvoru dne 10. listopadu 2011, v řízení
Mariana Irimie
proti
Administraţia Finanţelor Publice Sibiu,
Administraţia Fondului pentru Mediu,
SOUDNÍ DVŮR (třetí senát),
ve složení M. Ilešič (zpravodaj), předseda senátu, E. Jarašiūnas, A. Ó Caoimh, C. Toader a C. G. Fernlund, soudci,
generální advokát: M. Wathelet,
vedoucí soudní kanceláře: M. Aleksejev, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 17. října 2012,
s ohledem na vyjádření předložená:
– za M. Irimie D. Târşiou, avocat,
– za rumunskou vládu R. H. Raduem, jakož i R. M. Giurescu a A. Voicu, jako zmocněnci,
– za španělskou vládu A. Rubio Gonzálezem, jako zmocněncem,
– za portugalskou vládu L. Inez Fernandesem, jako zmocněncem,
– za Evropskou komisi J.-P. Keppennem, jakož i L. Bouyon a C. Barslev, jako zmocněnci,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 13. prosince 2012,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu unijního práva ve vztahu k vnitrostátní úpravě, jež omezuje úroky přiznané při vrácení daně vybrané v rozporu s unijním právem na ty, které vznikly ode dne následujícího po datu žádosti o vrácení této daně.
2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi M. Irimie, rumunskou státní příslušnicí, a Administraţia Finanţelor Publice Sibiu (správa veřejných financí v Sibiu) a Administraţia Fondului pentru Mediu (správa fondu pro životní prostředí), týkajícího se platby úroků při vrácení daně vybrané v rozporu s unijním právem.
Rumunské právo
Mimořádné nařízení vlády č. 50/2008
3 V rumunském právním řádu byla daň ze znečišťování životního prostředí z motorových vozidel v rozhodné době z hlediska skutečností původního řízení upravena mimořádným vládním nařízením č. 50/2008, kterým se zavádí daň ze znečišťování životního prostředí z motorových vozidel (Ordonanţă de Urgenţă a Guvernului nr. 50/2008 pentru instituirea taxei pe poluare pentru autovehicule), ze dne 21. dubna 2008 (Monitorul Oficial al României, část I, č. 327, ze dne 25. dubna 2008, dále jen „OUG č. 50/2008“).
Nařízení vlády č. 92/2003
4 Daňové řízení je upraveno nařízením vlády č. 92 daňového řádu (Ordonanţa Guvernului č. 92 privind Codul de procedură fiscală) ze dne 24. prosince 2003 (Monitorul Oficial al României, část I, č. 941, ze dne 29. prosince 2003), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OG č. 92/2003“).
5 Článek 70 OG č. 92/2003, nadepsaný „Lhůta pro vyřízení žádostí daňových poplatníků“, stanoví:
„1. Daňový orgán rozhodne o žádostech podaných daňovým poplatníkem podle tohoto zákona ve lhůtě 45 dnů od přijetí žádosti.
2. Je-li za tímto účelem nezbytné podání doplňujících informací, uvedená lhůta se prodlužuje o dobu ode dne žádosti o informace do okamžiku jejich obdržení.“
6 Článek 124 OG č. 92/2003, nadepsaný „Úrokové sazby z částek vrácených z veřejných prostředků“, v odstavci 1 stanoví:
„Daňoví poplatníci mají nárok obdržet z částek, jež mají být vráceny z veřejných prostředků, úroky ode dne následujícího po dni uplynutí lhůty stanovené v [...] článku 70 [...] až do dne zániku pohledávky na základě některého ze zákonných důvodů. Úroky budou zaplaceny na žádost daňových poplatníků.“
Zákon o správním řízení č. 554/2004
7 Řízení ve věcech správních sporů je v rumunském právním řádu upraveno zákonem o správním řízení č. 554 (Legea contenciosului administrativ nr. 554) ze dne 2. prosince 2004 (Monitorul Oficial al României, část I, č. 1154, ze dne 7. prosince 2004), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 554/2004“).
8 Článek 1 zákona č. 554/2004, nadepsaný „Důvody pro podání soudní žaloby“, v odstavci 1 stanoví:
„Každý, kdo má za to, že orgán veřejné moci poškodil jeho práva nebo legitimní zájmy správním aktem či neprojednáním žádosti ve lhůtě stanovené zákonem, se může obrátit na příslušný správní soud a domáhat se zrušení aktu, uznání dovolávaného práva či legitimního zájmu, a náhrady vzniklé škody [...]“
9 Článek 8 zákona č. 554/2004, nadepsaný „Předmět žaloby“, v odstavci 1 stanoví:
„Každý, jehož práva uznaná zákonem nebo jehož legitimní zájmy byly poškozeny jednostranným správním aktem a není spokojen s odpovědí obdrženou na svou dřívější stížnost určenou orgánu veřejné moci, jenž tento akt vydal, nebo neobdržel odpověď v dané lhůtě [...], může podat žalobu k příslušnému správnímu soudu s cílem domoci se úplného nebo částečného zrušení uvedeného aktu, náhrady vzniklé škody, případně též náhrady morální újmy. Žalobu ke správnímu soudu může podat rovněž ten, kdo má za to, že byl poškozen na svých právech uznaných zákonem z důvodu pozdního projednání nebo neoprávněného odmítnutí projednání jeho žádosti [...]“
Spor v původním řízení a předběžná otázka
10 V roce 2007 zakoupila M. Irimie motorové vozidlo registrované v Německu. Za účelem jeho přihlášení k registraci v Rumunsku zaplatila v souladu s rozhodnutím Administraţia Finanţelor Publice Sibiu ze dne 4. července 2008 daň ze znečišťování životního prostředí, stanovenou OUG č. 50/2008, ve výši 6 707 RON.
11 Dne 31. srpna 2009 bylo na návrh M. Irimie zahájeno řízení před Tribunalul Sibiu (krajský soud v Sibiu) proti Administraţia Finanţelor Publice Sibiu a Administraţia Fondului pentru Mediu, v němž se domáhala, aby byla žalovaným uložena povinnost vrátit jí částku, kterou zaplatila z titulu daně ze znečišťování životního prostředí, a zaplatit jí úroky z této částky ode dne jejího zaplacení.
12 Předkládající soud uvádí, že část sporu týkající se žádosti o vrácení částky zaplacené z titulu daně ze znečišťování životního prostředí nevyvolává závažnější problémy vzhledem k rozsudku Soudního dvora ze dne 7. dubna 2011, Tatu (C-402/09, Sb. rozh. s. I-2711), jakož i k pozdější judikatuře potvrzující tento rozsudek.
13 Co se naopak týče žádosti o zaplacení úroků z částky daně ze znečišťování životního prostředí, vypočtených ode dne jejího uhrazení, předkládající soud zdůrazňuje, že jí nemůže vyhovět, jelikož tomu brání ustanovení článku 70 OG č. 92/2003 ve spojení s článkem 124 téhož zákona. Jak totiž upřesnil zmíněný soud ve své odpovědi na žádost Soudního dvora o vysvětlení, z ustálené a jednoznačné vnitrostátní judikatury vyplývá, že podle zmíněných článků mohou být úroky z částek, jež mají být vráceny z veřejných prostředků, přiznány teprve ode dne následujícího po datu žádosti o vrácení.
14 Předkládající soud má však pochybnosti o slučitelnosti takovéhoto pravidla s unijním právem, zejména se zásadami rovnocennosti, efektivity a proporcionality, jakož i s právem na vlastnictví zakotveným článkem 17 Listiny základních práv Evropské unie ve spojení s článkem 6 SEU.
15 Za těchto podmínek se Tribunalul Sibiu rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„[Mohou být] [zásady] rovnocennosti, efektivity a proporcionality nápravných opatření v případě porušení [unijního] práva vůči jednotlivcům, k němuž došlo v důsledku uplatnění právního předpisu, který je v rozporu s [unijním] právem, zásady vyplývající z judikatury Soudního dvora […], ve spojení s právem na vlastnictví stanoveným v článku 6 [SEU] a v článku 17 Listiny základních práv Evropské unie, [vykládány] tak, že brání vnitrostátním právním předpisům, které omezují výši škody, která by mohla být nahrazena jednotlivci, jehož právo bylo porušeno?“
K předběžné otázce
16 Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že podstatou položené otázky je, zda musí být unijní právo vykládáno v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, jako je ta, o kterou se jedná v původním řízení, a jež omezuje úroky přiznané při vrácení daně vybrané v rozporu s unijním právem na úroky vzniklé ode dne následujícího po datu žádosti o vrácení uvedené daně.
17 Mariana Irimie a Evropská komise zastávají názor, že na tuto otázku je třeba odpovědět kladně, kdežto rumunská, španělská a portugalská vláda uvádějí, že unijní právo nebrání takové právní úpravě, jako je ta, o kterou se jedná v původním řízení.
18 Na úvod je třeba připomenout, že Soudní dvůr měl již příležitost určit, že unijní právo brání dani, jako je ta, jež byla zavedena OUG č. 50/2008 ve znění, které se uplatní na skutečnosti v původním řízení, jež má za následek odrazování od dovozu ojetých vozidel zakoupených v jiných členských státech do Rumunska a jejich uvádění do provozu v tomto členském státě (výše uvedený rozsudek Tatu, body 58 a 61).
19 V souladu s názorem generálního advokáta vyjádřeným v bodě 19 jeho stanoviska je třeba uvést, že Soudnímu dvoru nepřísluší právně kvalifikovat žalobu podanou žalobkyní v původním řízení. V projednávané věci má žalobkyně v původním řízení upřesnit povahu a základ své žaloby, přičemž toto upřesnění podléhá přezkumu předkládajícího soudu (obdobně viz rozsudek ze dne 13. března 2007, Test Claimants in the Thin Cap Group Litigation, C-524/04, Sb. rozh. s. I-2107, bod 109 a citovaná judikatura).
20 Z ustálené judikatury vyplývá, že nárok na vrácení daní vybraných v členském státě v rozporu s pravidly unijního práva je důsledkem a doplňkem práv přiznaných jednotlivcům ustanoveními unijního práva zakazujícími takovéto daně. Členský stát tedy musí v zásadě vrátit daně vybrané v rozporu s unijním právem (rozsudky ze dne 6. září 2011, Lady & Kid a další, C-398/09, Sb. rozh. s. I-7375, bod 17, jakož i ze dne 19. července 2012, Littlewoods Retail a další, C-591/10, bod 24).
21 Kromě toho je třeba připomenout, že pokud členský stát vybral daně v rozporu s pravidly unijního práva, právní subjekty mají nárok na vrácení nejen neoprávněně vybrané daně, ale rovněž částek vyplacených tomuto státu nebo tímto státem zadržených v přímé souvislosti s touto daní. To zahrnuje rovněž ztráty představované nemožností disponovat peněžními částkami v důsledku předčasné splatnosti daně (viz rozsudky ze dne 8. března 2001, Metallgesellschaft a další, C-397/98 a C-410/98, Recueil, s. I-1727, body 87 až 89, ze dne 12. prosince 2006, Test Claimants in the FII Group Litigation, C-446/04, Sb. rozh. s. I-11753, bod 205, výše uvedený rozsudek Littlewoods Retail a další, bod 25, jakož i rozsudek ze dne 27. září 2012, Zuckerfabrik Jülich a další, C-113/10, C-147/10 a C-234/10, bod 65).
22 Z výše uvedeného vyplývá, že zásada ukládající členským státům povinnost vrátit částky daní vybrané v rozporu s unijními právními předpisy spolu s úroky vyplývá z těchto právních předpisů (výše uvedené rozsudky Littlewoods Retail a další, bod 26, jakož i Zuckerfabrik Jülich a další, bod 66).
23 Soudní dvůr již v tomto ohledu dříve rozhodl, že při neexistenci unijní právní úpravy přísluší vnitrostátnímu právnímu řádu každého členského státu stanovit podmínky, za kterých musí být takové úroky uhrazeny, včetně příslušné sazby a způsobu výpočtu těchto úroků. Tyto podmínky musí respektovat zásady rovnocennosti a efektivity, to znamená, že nesmějí být méně příznivé než ty, které se týkají obdobných nároků vzniklých na základě vnitrostátního práva, a že v praxi nesmějí znemožňovat nebo nadměrně ztěžovat výkon práv přiznaných právním řádem Unie (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Littlewoods Retail a další, body 27 a 28, jakož i citovaná judikatura).
24 K zásadě rovnocennosti je nutno uvést, že Soudní dvůr nemá k dispozici žádné poznatky, které by byly s to vyvolat pochybnosti ohledně souladu právní úpravy dotčené v původním řízení s touto zásadou.
25 Ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, totiž zřejmě vyplývá, že právní úprava, o kterou se jedná v původním řízení, jež přiznává úroky teprve ode dne následujícího po datu žádosti o vrácení neoprávněně vybrané daně, se týká všech částek, jež mají být vráceny z veřejných prostředků, jak těch, jež byly vybrány v rozporu s unijním právem, tak těch, jež byly vybrány v rozporu s vnitrostátním právem, což však musí ověřit předkládající soud.
26 Co se týče zásady efektivity, tato zásada v případě vrácení daně vybrané členským státem v rozporu s unijním právem vyžaduje, aby vnitrostátní pravidla týkající se zejména výpočtu případně dlužných úroků nevedla k tomu, že osoba povinná k dani bude připravena o přiměřenou náhradu za ztrátu, kterou utrpěla v důsledku bezdůvodné platby daně (viz výše uvedený rozsudek Littlewoods Retail a další, bod 29).
27 V projednávané věci je nutno konstatovat, že právní úprava, jako je ta, o kterou se jedná v původním řízení, jež omezuje úroky na úroky vzniklé ode dne následujícího po datu žádosti o vrácení neoprávněně vybrané daně, tento požadavek nesplňuje.
28 Tato ztráta totiž závisí zejména na době, po kterou nebylo možno nakládat s částkou bezdůvodně zaplacenou v rozporu s unijním právem, a tudíž k ní v zásadě dochází v období mezi dnem bezdůvodného zaplacení dotčené daně a dnem jejího vrácení.
29 Vzhledem k předchozímu je na položenou otázku třeba odpovědět, že unijní právo musí být vykládáno v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, jako je ta, o kterou se jedná v původním řízení, jež omezuje úroky přiznané při vrácení daně vybrané v rozporu s unijním právem na úroky vzniklé ode dne následujícího po datu žádosti o vrácení této daně.
K nákladům řízení
30 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto:
Unijní právo musí být vykládáno v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, jako je ta, o kterou se jedná v původním řízení, jež omezuje úroky přiznané při vrácení daně vybrané v rozporu s unijním právem na úroky vzniklé ode dne následujícího po datu žádosti o vrácení této daně.
Podpisy.
* Jednací jazyk: rumunština.