EU tax law WEB Gardella - C-233/12

—

za S. Gardellu T. Truppem, R. Ciancaglinim a M. Rossim, avvocati,

—

za Istituto nazionale della previdenza sociale (INPS) A. Sgroiem, avvocato,

—

za italskou vládu G. Palmieri, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s G. De Socio, avvocato dello Stato,

—

za českou vládu M. Smolkem, jako zmocněncem,

—

za německou vládu T. Henzem a J. Möllerem, jako zmocněnci,

—

za Evropskou komisi C. Cattabriga a V. Kreuschitzem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článků 20 SFEU, 45 SFEU, 48 SFEU a 145 SFEU až 147 SFEU, jakož i článku 15 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

2

Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi S. Gardellou, zaměstnaným u Evropského patentového úřadu (EPÚ) v Mnichově (Německo), a Istituto nazionale della previdenza sociale (INPS; Národní úřad sociálního zabezpečení), ve věci odmítnutí ze strany INPS převést do systému sociálního zabezpečení EPÚ kapitál představující hodnotu nároku na důchod nabytého během období, kdy byl zaměstnán v Itálii.

3

Článek 11 odst. 2 přílohy VIII služebního řádu úředníků Evropské unie, zavedeného nařízením Rady (EHS, Euratom, ESUO) č. 259/68 ze dne 29. února 1968, kterým se stanoví služební řád úředníků a pracovní řád ostatních zaměstnanců Evropských společenství a zvláštní předpisy, které se dočasně uplatňují na úředníky Komise (Úř. věst. L 56, s. 1; Zvl. vyd. 01/02, s. 5), ve znění nařízení Rady (ES, Euratom) č. 723/2004 ze dne 22. března 2004 (Úř. věst. L 124, s. 1; Zvl. vyd. 01/02, s. 130, dále jen „služební řád“) stanoví:

„Úředník, který nastoupí do služby ve Společenství po:

nebo

může v období mezi svým jmenováním a dobou vzniku nároku na vyplácení starobního důchodu ve smyslu článku 77 služebního řádu uhradit Společenstvím kapitálovou hodnotu nároků na důchod vzniklých na základě takové služby nebo činnosti, jejíž výše je aktualizována ke dni skutečného převodu.

V takovém případě stanoví orgán, v němž úředník vykonává službu, s přihlédnutím k základnímu platu a věku úředníka a ke směnnému kurzu v den žádosti o převod, prostřednictvím obecných prováděcích ustanovení počet let služby započitatelných pro důchod, které mu jsou započteny v rámci důchodového systému Společenství za předcházející služební období na základě kapitálu převedeného, po odečtení částky představující kapitálové zhodnocení, mezi dnem žádosti o převod a skutečným dnem převodu.

Úředníci mohou využít této možnosti pro každý členský stát a dotčený penzijní fond pouze jednou.“

4

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (Úř. věst. L 166, s. 1; Zvl. vyd. 05/05, s. 72), jež nahradilo nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství, ve znění pozměněném a aktualizovaném nařízením Rady (ES) č. 118/97 ze dne 2. prosince 1996 (Úř. věst. 1997, L 28, s. 1; Zvl. vyd. 05/03, s. 3), ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1992/2006 ze dne 18. prosince 2006 (Úř. věst. L 392, s. 1; dále jen „nařízení č. 1408/71“), obsahuje ustanovení týkající se koordinace systémů sociálního zabezpečení v Evropské unii.

5

Článek 2 nařízení č. 883/2004, nadepsaný „Osobní oblast působnosti“, v odstavci 1 stanoví:

„Toto nařízení se vztahuje na státní příslušníky členského státu, osoby bez státní příslušnosti a uprchlíky bydlící v některém členském státě, kteří podléhají nebo podléhali právním předpisům jednoho nebo více členských států, jakož i na jejich rodinné příslušníky a pozůstalé.“

6

Článek 3 téhož nařízení, nadepsaný „Věcná oblast působnosti“, v odstavci 1 stanoví:

„Toto nařízení se vztahuje na veškeré právní předpisy týkající se těchto oblastí sociálního zabezpečení:

[…]

[…]“

7

Článek 6 nařízení č. 883/2004, nazvaný „Sčítání dob“, zní:

„Nestanoví-li toto nařízení [jinak], příslušné instituce členského státu, jehož právní předpisy podmiňují:

získáním dob pojištění, zaměstnání, samostatné výdělečné činnosti nebo bydlení, přihlíží v nezbytném rozsahu k získaným dobám pojištění, zaměstnání, samostatné výdělečné činnosti nebo bydlení získaným podle právních předpisů kteréhokoli jiného členského státu, jako by byly získány podle právních předpisů, které tato instituce uplatňuje.“

8

Článek 52 uvedeného nařízení, nadepsaný „Přiznání dávek“, v odstavci 1 stanoví:

„Příslušná instituce vypočte výši náležející dávky:

9

EPÚ je mezinárodní organizace založená Úmluvou o udělování evropských patentů podepsanou v Mnichově dne 5. října 1973, která má sídlo v uvedeném městě.

10

EPÚ má vlastní důchodový systém, odlišný od důchodových systémů členských států a důchodového systému Unie.

11

Podle článku 12 penzijního řádu Evropského patentového úřadu, přijatého jeho správní radou na základě článku 33 uvedené úmluvy, mohou zaměstnanci EPÚ převést kapitál představující hodnotu nároků dříve nabytých v jiných důchodových systémech, pokud to dotčené systémy umožňují. V takovém případě EPÚ podle vlastních pravidel určí počet let služby započitatelných pro důchod, nabytých v rámci původního systému, která mohou být uznána ve prospěch dotčené osoby, a následně důchod, který jí přísluší.

12

Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že penzijní řád Evropského patentového úřadu naopak neupravuje sčítání dob přispívání, tedy možnost léta služby započitatelná pro důchod nabytá u EPÚ kumulovat s nároky nabytými v rámci jiných důchodových systémů.

13

Předkládací rozhodnutí uvádí, že převod nebo sloučení nároků na důchod, jak jej upravuje zákon č. 29 ze dne 7. února 1979 o sloučení dob pojištění zaměstnanců pro účely sociálního zabezpečení (legge n. 29 – Ricongiunzione dei periodi assicurativi dei lavoratori ai fini previdenziali) (GURI č. 40 ze dne 9. února 1979) a jeho pozdější změny, je v Itálii vyhrazeno zaměstnancům veřejného nebo soukromého sektoru, kteří se povinně účastní nebo účastnili režimu sociálního zabezpečení u vnitrostátních institucí, fondů a systémů sociálního zabezpečení. Převod se provádí za úplatu a na náklady dotčené osoby.

14

Předkládající soud rovněž uvádí, že podle služebního řádu mohou úředníci a ostatní zaměstnanci Evropské unie, jakož i – podle zvláštních úmluv – zaměstnanci Evropského univerzitního institutu a zaměstnanci Evropské investiční banky, využít uvedeného mechanismu převodu kapitálu představujícího hodnotu nároků na důchod dříve získaných na území Italské republiky.

15

Naopak zaměstnanci EPÚ možnost využít tohoto mechanismu nemají, protože mezi EPÚ a Italskou republikou neexistuje úmluva umožňující převod – na uvedenou mezinárodní organizaci – kapitálu představujícího hodnotu nároků na důchod nabytých zaměstnanci dříve přispívajícími INPS.

16

Pokud jde o sčítání dob přispívání, z informací poskytnutých předkládajícím soudem vyplývá, že tento mechanismus funguje podle nařízení č. 883/2004 v zásadě ve prospěch všech zaměstnanců, osob samostatně výdělečně činných a svobodných povolání. Neuplatní se však na zaměstnance EPÚ, kteří – jakožto zaměstnanci mezinárodní organizace – nemohou být podle článku 2 nařízení č. 883/2004 považováni za „podléhají[cí] […] právním předpisům jednoho nebo více členských států“.

17

Simone Gardella je italský státní příslušník a pracuje pro EPÚ od 1. května 2002.

18

Před zaměstnáním u EPÚ pracoval od 21. prosince 1992 do 30. dubna 2002 v Itálii. Jeho týdenní příspěvky dosáhly počtu 485 příspěvků a odpovídaly 9 rokům a 17 týdnům.

19

Simone Gardella dne 15. září 2008 požádal INPS o převod kapitálu představujícího hodnotu nároků na důchod, kterých nabyl během uvedeného období, do systému sociálního zabezpečení EPÚ.

20

INPS jeho žádost zamítla s tím, že v Itálii neexistují ustanovení umožňující požadovaný převod.

21

Žalobce v původním řízení tedy podal k Tribunale di La Spezia žalobu proti zamítavému rozhodnutí INPS.

22

Uvedený soud měl za to, že neexistence – v italském právním řádu – pravidel umožňujících převod do systému EPÚ kapitálu představujícího hodnotu nároků na důchod dříve nabytých v Itálii, ve spojení s neexistencí – v penzijním řádu Evropského patentového úřadu – ustanovení umožňujících započíst dobu přispívání, která byla získána před nástupem do zaměstnání, jak se zdá, představuje překážku volnému pohybu pracovníků v Unii. Perspektiva nemožnosti uplatnit pro účely důchodu zaplacené příspěvky a léta služby započitatelná pro důchod nabytá před nástupem do služby u EPÚ by totiž mohlo odrazovat pracovníky, kteří nabyli nároky na důchod v Itálii, od přijetí nabídek zaměstnání u EPÚ. Tato situace představuje zjevné porušení práv zajištěných občanům Unie v článcích 20 SFEU, 45 SFEU a 48 SFEU a rovněž je neslučitelná s články 145 SFEU až 147 SFEU, jakož i s článkem 15 Listiny.

23

S ohledem na uvedené úvahy se Tribunale di La Spezia rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

24

Podstatou předběžných otázek předkládajícího soudu, které je třeba přezkoumat dohromady, je, zda články 20 SFEU, 45 SFEU, 48 SFEU a 145 SFEU až 147 SFEU, jakož i článek 15 Listiny, musejí být vykládány v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, která neumožňuje jeho státním příslušníkům zaměstnaným mezinárodní organizací, jako je EPÚ, která má sídlo na území jiného členského státu, převod do důchodového systému uvedené organizace kapitálu představujícího hodnotu nároků na důchod dříve nabytých na území jejich členského státu původu, pokud neexistuje mezinárodní úmluva mezi uvedeným členským státem a uvedenou mezinárodní organizací, která by možnost takového převodu stanovila.

25

Podle ustálené judikatury spadá do působnosti článku 45 SFEU každý občan Unie nehledě na jeho místo pobytu a státní příslušnost, který vykonává právo na volný pohyb pracovníků a který vykonával výdělečnou činnost v jiném členském státě, než je stát jeho původu. Do působnosti uvedeného ustanovení spadá rovněž občan Unie, který pracuje v jiném členském státě, než ve státě svého původu, a který přijal zaměstnání u mezinárodní organizace (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. února 2006, Öberg, C-185/04, Sb. rozh. s. I-1453, body 11 a 12, a citovaná judikatura).

26

Takový občan totiž proto, že vykonává zaměstnání u mezinárodní organizace, neztrácí postavení pracovníka ve smyslu článku 45 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. března 1989, Echternach a Moritz, 389/87 a 390/87, Recueil, s. 723, bod 11).

27

Z toho plyne, že situace S. Gardelly spadá do působnosti článku 45 SFEU.

28

Při přezkumu otázky, zda může neexistence práva S. Gardelly převést kapitál odpovídající hodnotě jeho nároků na důchod do důchodového systému EPÚ představovat překážku volnému pohybu pracovníků v rámci Unie, je třeba úvodem konstatovat, že možnost, kterou mají na základě služebního řádu úředníci a ostatní zaměstnanci unijních institucí, tedy možnost převést do unijního důchodového systému kapitál představující hodnotu nároků na důchod nabytých na základě dřívější činnosti, nelze rozšířit na úředníky EPÚ, ani na vztahy mezi členským státem a mezinárodní organizací, jako je EPÚ.

29

EPÚ totiž není orgánem ani institucí Unie, na něž by se vztahoval služební řád.

30

Zatímco služební řád je závazný v plném rozsahu a přímo použitelný ve všech členských státech, penzijní řád Evropského patentového úřadu není unijním právním aktem a podle unijního práva takové účinky ve členských státech nemůže vyvolávat. Mimoto uvedený řád jako podmínku pro převod kapitálu představujícího hodnotu nároků na důchod výslovně stanoví povolení orgánu spravujícího důchodový systém, do kterého dotčený úředník přispíval.

31

Kromě toho je EPÚ mezinárodní organizací upravenou mezinárodním právem.

32

Situace S. Gardelly tedy musí být posouzena v porovnání se situací občanů, kteří využívají práva volného pohybu v rámci Unie, zatímco jsou zaměstnáni subjekty, které nejsou unijními orgány ani mezinárodními organizacemi, jako je EPÚ, a se situací občanů, kteří jsou samostatně výdělečně činní. Takové činnosti mají zdaleka největší podíl na činnostech, kvůli kterým občané uvedeného práva využívají.

33

Ohledně koordinace systémů sociálního zabezpečení mezi členskými státy je přitom třeba konstatovat, že ani Smlouva o FUE, ani nařízení č. 1408/71 a 883/2004 nestanovily, ani nestanoví, pravidla pro převod kapitálu představujícího hodnotu již nabytých nároků na důchod, ale zakládají se na zásadě započtení dob, jak vyplývá z článku 48 SFEU, provedeného uvedenými nařízeními.

34

Je třeba uvést, že článek 48 SFEU, který žalobce v původním řízení uplatňuje před předkládajícím soudem na podporu své žaloby, na nějž rovněž odkazují položené otázky, stanoví, že Evropský parlament a Rada Evropské unie přijmou v oblasti sociálního zabezpečení „opatření, která jsou nezbytná k zajištění volného pohybu pracovníků“, a zejména vytvoří systém, který migrujícím zaměstnancům umožní „započtení všech dob získaných podle různých vnitrostátních právních předpisů“. Takový systém započtení dob byl vytvořen nařízením č. 1408/71, poté nařízením č. 883/2004.

35

Z článku 45 SFEU ve spojení s článkem 48 SFEU tedy nevyplývá povinnost členského státu umožnit úředníkovi mezinárodní organizace, jakou je EPÚ, převést kapitál představující hodnotu jeho dříve nabytých nároků na důchod do důchodového systému uvedené mezinárodní organizace, ani povinnost uzavřít za tím účelem mezinárodní úmluvu.

36

V důsledku toho nemůže být neexistence takové možnosti pro úředníky mezinárodní organizace, jakou je EPÚ, považována za překážku volnému pohybu pracovníků ve smyslu článku 45 SFEU.

37

Pokud jde o další články Smlouvy a Listiny uvedené v položených otázkách, je třeba konstatovat následující.

38

Podle ustálené judikatury článek 20 SFEU, který obecným způsobem stanoví právo všech občanů Unie svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, nachází zvláštní vyjádření v článku 45 SFEU, pokud jde o volný pohyb pracovníků (viz rozsudek ze dne 1. října 2009, Leyman, C-3/08, Sb. rozh. s. I-9085, bod 20 a citovaná judikatura).

39

Pokud jde o čl. 15 odst. 2 Listiny, je třeba připomenout její čl. 52 odst. 2, který stanoví, že práva uznaná Listinou, jež jsou podrobněji upravena ve Smlouvách, jsou vykonávána za podmínek a v mezích v nich stanovených. To je případ čl. 15 odst. 2 Listiny, který – jak potvrzují vysvětlení k tomuto ustanovení – upravuje rovněž volný pohyb pracovníků zaručený v článku 45 SFEU.

40

Články 145 SFEU až 147 SFEU stanoví cíle a obecná opatření unijní politiky zaměstnanosti. Právo, kterého se domáhá žalobce v původním řízení, nebo povinnost členského státu takové právo zajistit, nelze z těchto ustanovení dovodit.

41

V důsledku toho dostačuje pro účely odpovědi na položené otázky analýza článků 45 SFEU a 48 SFEU.

42

Žalobce v původním řízení tvrdí, že mu v případě zamítnutí jeho žaloby předkládajícím soudem hrozí ztráta nabytých nároků na důchod, jednak proto, že EPÚ neuplatňuje mechanismus započtení, a jednak proto, že jeho doby zaměstnání nebo přispívání v Itálii nemusí dosáhnout minimální doby požadované vnitrostátní právní úpravou pro vznik nároku na důchod.

43

INPS toto tvrzení zpochybňuje, ale na jednání tuto možnost nemohl vyloučit.

44

Je pravda, že článek 48 SFEU stanoví zřízení systému umožňujícího zajistit migrujícím pracovníkům započtení dob „získaných podle různých vnitrostátních právních předpisů“, a že článek 18 nařízení č. 1408/71, jakož i následně článek 6 nařízení č. 883/2004 stanoví, že doby „získan[é] podle právních předpisů kteréhokoli jiného členského státu“ se započtou, avšak tato ustanovení se nevztahují na doby zaměstnání u EPÚ.

45

Nicméně v případě, že nelze uplatnit mechanismus převodu kapitálu představujícího hodnotu nároků na důchod dříve nabytých v členském státě do důchodového systému nového zaměstnavatele v jiném členském státě, představuje skutečnost, že zaměstnanec nemá právo na započtení dob získaných podle právní úpravy různých členských států, tedy právo, kterého obecně požívají zaměstnanci všech zaměstnavatelů v členském státě, s výjimkou mezinárodních organizací, jako je EPÚ, v zásadě překážku volnému pohybu pracovníků ve smyslu článku 45 SFEU.

46

Taková právní úprava má totiž za následek to, že osoby, které vykonávají své právo volného pohybu, a jejichž doby zaměstnání nebo přispívání nedosahují minimální doby požadované vnitrostátní právní úpravou ke vzniku nároku na důchod, mohou ztratit možnost pobírat dávky starobního důchodu, na které by měly nárok, pokud by nepřijaly zaměstnání v jiném členském státě u mezinárodní organizace, a může tedy být na překážku výkonu práva volného pohybu. Vnitrostátnímu soudu přísluší určit, zda má italská právní úprava týkající se dávek starobního důchodu takový účinek.

47

Na jednání INPS neuvedl důvody obecného zájmu, které by mohly takové omezení volného pohybu odůvodnit.

48

Proto musí mít pracovník, jako je S. Gardella, který dosáhl věku pro odchod do důchodu, možnost – pro vznik nároku na starobní důchod – požadovat sečtení dob zaměstnání v Itálii a dob zaměstnání u EPÚ.

49

Na základě výše uvedeného je třeba na položené otázky odpovědět tak, že články 45 SFEU a 48 SFEU musejí být vykládány v tom smyslu, že nebrání právní úpravě členského státu, která neumožňuje jeho státním příslušníkům zaměstnaným mezinárodní organizací, jako je EPÚ, se sídlem na území jiného členského státu, převést do důchodového systému této organizace kapitál představující hodnotu nároků na důchod, které dříve nabyli na území svého členského státu původu, pokud neexistuje dohoda mezi uvedeným členským státem a uvedenou mezinárodní organizací, která by stanovila možnost takového převodu. Naopak v případě, kdy se nemůže uplatnit mechanismus převodu kapitálu představujícího hodnotu nároků na důchod dříve nabytých v členském státě do důchodového systému nového zaměstnavatele v jiném členském státě, musí být článek 45 SFEU vykládán v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, která pro účely vzniku nároku na starobní důchod neumožňuje zohlednit doby zaměstnání, kterých občan Unie dosáhl u mezinárodní organizace, jakou je EPÚ, se sídlem na území jiného členského státu.

50

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto:

Články 45 SFEU a 48 SFEU musejí být vykládány v tom smyslu, že nebrání právní úpravě členského státu, která neumožňuje jeho státním příslušníkům zaměstnaným mezinárodní organizací, jako je Evropský patentový úřad, se sídlem na území jiného členského státu, převést do důchodového systému této organizace kapitál představující hodnotu nároků na důchod, které dříve nabyli na území svého členského státu původu, pokud neexistuje dohoda mezi uvedeným členským státem a uvedenou mezinárodní organizací, která by stanovila možnost takového převodu.

V případě, kdy se nemůže uplatnit mechanismus převodu kapitálu představujícího hodnotu nároků na důchod dříve nabytých v členském státě do důchodového systému nového zaměstnavatele v jiném členském státě, musí být článek 45 SFEU vykládán v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, která pro účely vzniku nároku na starobní důchod neumožňuje zohlednit doby zaměstnání, kterých občan Unie dosáhl u mezinárodní organizace, jakou je Evropský patentový úřad, se sídlem na území jiného členského státu

Podpisy.