EU tax law WEB

Available languages

Taxonomy tags

State Aid

Info

Referral date: 09-04-2015
Show case reference
Opinion date: 05-07-2016
Ruling date: 21-12-2016
AG: Mengozzi

References in this case

Highlight in text

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

PAOLA MENGOZZIHO

přednesené dne 5. července 2016(1)

Spojené věci C-164/15 P a C-165/15 P

Evropská komise

proti

Aer Lingus a Ryanair

„Kasační opravný prostředek – Státní podpory – Irská daň vztahující se na cestující v letecké dopravě – Použití rozdílných sazeb – Snížená sazba na lety do míst určení nacházejících se maximálně 300 km od Dublinu – Výhoda – Selektivní charakter – Posouzení v případě, kdy daňové opatření může představovat omezení volného pohybu služeb – Vrácení – Spotřební daně – Přenesení výhody na zákazníky příjemce“

1. V těchto spojených věcech Komise navrhuje částečné zrušení rozsudku Tribunálu ze dne 5. února 2015 ve věci T-473/12, Aer Lingus v. Komise (EU:T:2015:78, dále jen „rozsudek Aer Lingus“) a T-500/12, Ryanair v. Komise (EU:T:2015:73, dále jen „rozsudek Ryanair“) (dále jen, kde jsou uvedeny společně, „napadené rozsudky“). Tyto kasační opravné prostředky vznáší otázku, zda a v jakém rozsahu musí Komise vzít v úvahu při určování částky podpory, která má být navrácena, skutečnost, že hospodářská výhoda, kterou příjemci z podpory získali, byla z příjemců přenesena na jejich zákazníky.

2. Proti těmto rozsudkům podaly společnosti Aer Lingus i Ryanair (dále jen, kde jsou uvedeny společně, „navrhovatelky“) vedlejší kasační opravný prostředek, přičemž vznáší různé otázky týkající se kvalifikace státního opatření jako podpory, zejména pokud toto opatření může současně představovat omezení základní svobody.

I – Skutečnosti předcházející sporům

3. Skutečnosti předcházející sporům, které vyplývají z napadených rozsudků, mohou být shrnuty následovně.

4. Irsko zavedlo ode dne 30. března 2009 spotřební daň, nazvanou „Air Travel Tax“ (daň z letecké dopravy, dále jen „DLD“), za každého cestujícího, který nastoupí do letadla odlétajícího z letiště v Irsku a vybíranou přímo od leteckých společností(2). Při jejím zavedení byla DLD vypočítána podle vzdálenosti mezi letištěm, kde byla cesta zahájena, a letištěm, kde končila, a byla stanovena v sazbě 2 eura v případě letu na letiště nacházející se maximálně 300 km od letiště v Dublinu a ve výši 10 eur ve všech ostatních případech.

5. Společnost Ryanair podala ke Komisi dvě samostatné stížnosti proti DLD, jednu pro porušení právních předpisů v oblasti státních podpor a druhou založenou na článku 56 SFEU a na nařízení č. 1008/2008(3). V návaznosti na druhou z těchto stížností Komise zahájila šetření pro možné porušení právních předpisů v oblasti volného pohybu služeb a dne 18. března 2010 zaslala irským úřadům výzvu dopisem (dále jen „výzva dopisem zaslaná irským úřadům“). Irsko proto změnilo od 1. března 2011 pravidla pro výpočet DLD, přičemž zavedlo jednotnou sazbu ve výši 3 eura použitelnou bez ohledu na vzdálenost letu(4). V návaznosti na to Komise šetření ukončila.

6. Dne 13. července 2011 Komise zahájila formální vyšetřovací řízení na základě čl. 108 odst. 2 SFEU, jehož předmětem byla snížená sazba uplatňovaná v rámci DLD v období mezi 30. březnem 2009 a 1. březnem 2011. Dne 25. července 2012 Komise přijala rozhodnutí 2013/199/EU o státní podpoře SA. 29064 (11/C, ex 11/NN) – Rozdílné sazby daně z letecké dopravy, které zavedlo Irsko (dále jen „napadené rozhodnutí“)(5). Článek 1 tohoto rozhodnutí stanovil, že podpora ve formě nižší sazby daně z letecké dopravy vztahující se na všechny lety provozované s letadlem, které může přepravovat více než 20 cestujících a které se nepoužívá ke státním nebo vojenským účelům, s odletem z letiště s více než 10 000 cestujících ročně do místa určení nacházejícího se maximálně 300 km od letiště v Dublinu v období od 30. března 2009 do 1. března 2011, kterou Irsko zavedlo protiprávně v rozporu s čl. 108 odst. 3 SFEU, není slučitelná s vnitřním trhem. Článek 4 odst. 1 Irsku uložil navrácení podpory. Bod 70 odůvodnění rozhodnutí stanovil, že výše podpory představuje rozdíl mezi sníženou sazbou DLD a běžnou sazbou ve výši 10 eur (tj. 8 eur za každého přepravovaného cestujícího) a mezi příjemci podpory byly uvedeny i navrhovatelky.

II – Řízení před Tribunálem a napadené rozsudky

7. Dne 1. listopadu 2012 podala společnost Aer Lingus u Tribunálu žalobu na neplatnost napadeného rozhodnutí a dne 15. listopadu 2012 podala u Tribunálu žalobu na neplatnost napadeného rozhodnutí společnost Ryanair. Každá z navrhovatelek uvedla pět důvodů na podporu své žaloby.

8. V napadených rozsudcích Tribunál přezkoumal a zamítl pátý důvod obou žalob, ve kterém se napadá údajné porušení povinnosti uvést odůvodnění(6), a čtvrtý důvod žaloby Ryanair, vztahující se k údajnému neoznámení rozhodnutí o navrácení Komisí(7). Vedlejší kasační opravné prostředky se těchto částí napadených rozsudků netýkají. Tribunál následně přezkoumal a zamítl první důvod obou žalob, kterým byla v podstatě zpochybněna kvalifikace snížené sazby DLD jako podpory. Tyto části napadených rozsudků představují předmět vedlejších kasačních opravných prostředků. Tribunál konečně přezkoumal a částečně vyhověl třetímu a čtvrtému žalobnímu důvodu společnosti Air Lingus a druhému a třetímu žalobnímu důvodu společnosti Ryanair, které se týkaly způsobu výpočtu výše podpory. Kasační opravné prostředky Komise se týkají těchto částí napadených rozsudků.

9. V rámci prvního bodu výroku napadených rozsudků Tribunál zrušil článek 4 napadeného rozhodnutí „v rozsahu, v němž nařizuje, aby příjemci navrátili podporu ve výši, která je v bodě 70 odůvodnění uvedeného rozhodnutí stanovena na 8 eur za cestujícího“. Napadené rozsudky žaloby ve zbývající části zamítají (bod 2 příslušných výroků) a stanoví, že Komise ponese vlastní náklady řízení a ukládá se jí náhrada poloviny nákladů řízení vynaložených společnostmi Aer Lingus a Ryanair (bod 3 příslušných výroků).

III – Analýza

10. Kasační opravné prostředky Komise směřují proti bodu 1 výroku napadených rozsudků. Komise podporovaná Irskem navrhuje, aby Soudní dvůr zrušil tento bod výroku, zamítl v plném rozsahu žaloby k Tribunálu nebo podpůrně, aby vrátil věci zpět Tribunálu a uložil společnostem Aer Lingus a Ryanair náhradu nákladů (nebo rozhodl, že v případě vrácení věci zpět Tribunálu bude o nákladech řízení rozhodnuto později). Na podporu obou svých kasačních opravných prostředků se Komise dovolává jediného důvodu vycházejícího z toho, že Tribunál porušil čl. 108 odst. 3 SFEU a článku 14 nařízení č. 659/1999(8).

11. Vedlejší kasační opravné prostředky naproti tomu směřují proti bodu 2 výroku napadených rozsudků, kterými Tribunál žaloby společností Aer Lingus a Ryanair „ve zbývající části“ zamítl. Posledně uvedené společnosti navrhují, aby Soudní dvůr zrušil tento bod výroku, zrušil napadené rozhodnutí a uložil Komisi náhradu nákladů řízení. Každý vedlejší kasační opravný prostředek vznáší jediný důvod, který se dělí na čtyři části a směřuje proti tomu, že Tribunál zamítl žalobní důvody, kterých se dovolávají společnosti Aer Lingus a Ryanair, týkající se kvalifikace snížené sazby uplatňované v rámci DLD jako státní podpora.

12. Nejprve provedu analýzu vedlejších kasačních opravných prostředků, protože se týkají aspektu napadených rozsudků (kvalifikace předmětného opatření jako podpory), který logicky předchází aspektu, který je předmětem hlavních kasačních opravných prostředků (legalita příkazu k navrácení).

A – K vedlejším kasačním opravným prostředkům

13. Vytýkané skutečnosti vznesené společnostmi Aer Lingus a Ryanair v příslušných kasačních opravných prostředcích a argumenty rozvinuté na jejich podporu se do značné míry shodují. Z důvodu zjednodušení při projednání je, pokud je to možné, spojím a přezkoumám společně.

1. K vytýkané skutečnosti týkající se nesprávného právního posouzení, kterého se Tribunál dopustil, když měl za to, že protiprávnost opatření je pro účely jeho kvalifikace jako státní podpory irelevantní (první část jediného důvodu vedlejšího kasačního opravného prostředku společnosti Aer Lingus)

a) Rozsudek Aer Lingus

14. První vytýkaná skutečnost vznesená společností Aer Lingus v rámci jejího jediného důvodu kasačního opravného prostředku směřuje proti bodu 43 rozsudku Aer Lingus, ve kterém Tribunál úvodem připomíná, že pojem podpora je objektivní a že otázka existence výhody ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU „musí být přezkoumána s ohledem na protisoutěžní účinky, které podpora způsobuje, a nikoli s ohledem na jiné skutečnosti, jako je legalita opatření, prostřednictvím kterého byla podpora poskytnuta“.

b) Stručné uvedení argumentů účastníků řízení

15. Společnost Aer Lingus tvrdí, že pokud je bod 43 rozsudku Aer Lingus třeba vykládat v tom smyslu, že analýza ohledně existence selektivní výhody nemusí v žádném případě brát v úvahu skutečnost, že zpochybněné vnitrostátní opatření je částečně protiprávní, nebo je nedílnou součástí protiprávního opatření, je stižen nesprávným právním posouzením. Podle společnosti Aer Lingus je nezohlednění protiprávnosti vnitrostátního opatření, ze kterého výše uvedená výhoda vyplývá, v rozporu s judikaturou Soudního dvora a Tribunálu, podle které musí být existence podpory posouzena s ohledem na opatření jako celek a kontext, do kterého spadá. Společnost Aer Lingus podotýká, že před Tribunálem tvrdila, že vyšší sazba DLD byla protiprávní, protože byla v rozporu s článkem 56 SFEU a s nařízením č. 1008/2008 a že DLD zaplacená v této sazbě byla předmětem vrácení. Pokud by byla konstatována, tato protiprávnost by byla relevantní pro účely posouzení jak existence, tak rozsahu údajné hospodářské výhody ve prospěch leteckých společností podléhajících nižší sazbě. Taková výhoda by totiž nemohla vyplývat ze skutečnosti, že Irsko nevybralo od těchto společností protiprávní daň, a v každém případě by spočívala jedině v prospěchu z bezprostředního použití nižší sazby, bez nutnosti podání žádosti o vrácení.

16. Komise a irská vláda vytýkanou skutečnost odmítají, s použitím do značné míry podobných argumentů.

c) Posouzení

17. Zkoumaná vytýkaná skutečnost dle mého názoru vychází z chybného výkladu bodu 43 rozsudku Aer Lingus. V první části tohoto bodu Tribunál odkazuje ve formě parafráze na ustálenou judikaturu, na kterou odkazovala sama společnost Aer Lingus v jejím vedlejším kasačním opravném prostředku, podle které čl. 107 odst. 2 SFEU definuje státní opatření s ohledem na jejich účinky(9). Na základě této judikatury situace veřejných nebo soukromých orgánů, které podporu poskytují(10), ani jednání nebo prohlášení unijních orgánů(11), ani forma, důvod nebo cíl(12) státních zásahů nejsou dostačujícími skutečnostmi, aby se na uvedená opatření ipso facto nevztahovala kvalifikace jako podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, přičemž tyto skutečnosti mohou být případně významné pro účely posouzení slučitelnosti těchto zásahů s vnitřním trhem na základě čl. 107 odst. 3 SFEU(13) nebo při stanovení povinnosti navrácení(14).

18. Na základě výše uvedené judikatury ve druhé části bodu 43 rozsudku Aer Lingus Tribunál v podstatě konstatuje, že legalita státního opatření není pro účely posouzení existence výhody na základě čl. 107 odst. 1 SFEU relevantní. Úvahy, které jsou základem tohoto konstatování – tedy, že pokud je prokázána selektivní výhoda, pouhá skutečnost, že toto opatření se může ukázat na základě vnitrostátního práva nebo unijního práva nebo obou jako protiprávní, není sama o sobě dostačující, aby nepodléhalo kvalifikaci jako podpora – vyplývají implicitně, ale jasně z výkladu bodu 43 jako celku a jsou potvrzeny odkazem na rozsudek ze dne 7. října 2010 DHL Aviation a DHL Hub Leipzig v. Komise (T-452/08, EU:T:2010:427). V tomto rozsudku Tribunál zamítl argument vznesený žalujícími společnostmi, podle kterého by skutečnost, že jsou dotčené podpory obsažené v ustanoveních dohody, která je třeba považovat na základě německého práva za neplatná – protože byla uzavřena v rozporu s čl. 88 odst. 3 ES – a tudíž nejsou vykonatelná, znamenala, že neměly vlastně žádnou hospodářskou výhodu, která by mohla být předmětem vrácení(15). V bodě 40 rozsudku, na který odkazuje bod 43 rozsudku Aer Lingus, Tribunál konstatoval, že případná neplatnost smluvních ujednání podle německého práva ab origine nezpochybňuje skutečnost, že společnosti skutečně využily těchto ujednání, která jim přiznávala výhodu na trhu vůči jejich konkurentům, ani neměla v daném případě vliv na povinnost vrátit podporu, které konkrétně využily(16). Ačkoli tedy Tribunál ponechal otevřenou možnost, že případná protiprávnost státního opatření by mohla nějakým způsobem ovlivnit příkaz k navrácení, rezolutně vyloučil, že by tato protiprávnost mohla vyloučit kvalifikaci hospodářského prospěchu skutečně využitého podnikem nebo dotčenými podniky jako „výhody“ na základě čl. 107 odst. 1 SFEU.

19. Na rozdíl od tvrzení společnosti Aer Lingus, konstatovat, jak činí Tribunál, že případná protiprávnost státního opatření (nebo s ním spojeného opatření) není relevantní, pokud z analýzy jeho účinků vyplývá, že přiznává konkrétně selektivní a protisoutěžní výhodu jednomu nebo více podnikům, neznamená vyloučit a priori, že tato protiprávnost může mít vliv na zjištění těchto účinků a není tedy v rozporu s precedenty, na které odkazuje společnost Aer Lingus, týkajícími se navrácení daní vybraných v rozporu s právem Evropské unie nebo zaplacení částek z titulu náhrady škody způsobené orgány veřejné správy(17). V každém z těchto precedentů totiž Soudní dvůr vyloučil kvalifikaci dotčeného opatření jako podpory nikoli s ohledem na protiprávnost nebo neoprávněnost státního zásahu s ním spojeného(18), ale protože nemohl konstatovat žádnou protisoutěžní výhodu v opatření k odstranění následků tohoto zásahu pro jeho příjemce. Vrácení daně vybrané v rozporu s unijním právem, je-li posuzováno společně s platbou provedenou podniky coby daňovými poplatníky dříve – která vzhledem k protiprávnosti daně tvořila neoprávněnou platbu – představuje pro podniky hospodářsky neutrální operaci(19). Totéž platí pro náhradu škody dříve způsobené chováním orgánů veřejné správy ze strany státu(20). V projednávaném případě je situace zásadně odlišná. Výhoda, které podle napadeného rozhodnutí využila společnost Aer Lingus v rámci vnitrostátních letů (tedy uplatnění nižší sazby daně než Komise považuje za běžné), neměla za cíl vyrovnat znevýhodnění, které jí vzniklo v důsledku dřívějšího protiprávního zásahu státu a znamenala proto pro ni čistý prospěch (bez ohledu na určení a vyčíslení tohoto prospěchu). Pokud jde o rozsudek ze dne 1. července 2010, ThyssenKrupp Acciai Speciali Terni v. Komise (T-62/08, EU:T:2010:268), na který společnost Aer Lingus na podporu svých argumentů rovněž odkazuje, jak správně uvedla Komise, týká se nikoli náhrady škod ze strany státu způsobených předchozím protiprávním opatřením, ale odškodnění poskytnutého za vyvlastnění majetku(21).

20. S ohledem na výše uvedené skutečnosti se tedy jeví, že bod 43 rozsudku Aer Lingus je v souladu s judikaturou jak Tribunálu, tak Soudního dvora, která byla uvedena v bodě 17 výše, a nikoli v rozporu s precedenty uvedenými v bodě 19 výše. Není tedy stižen nesprávným právním posouzením, jak namítala společnost Aer Lingus v první vytýkané skutečnosti v rámci svého jediného důvodu kasačního opravného prostředku.

2. K vytýkaným skutečnostem týkajícím se údajného nesprávného právního posouzení, kterého se Tribunál dopustil, když měl za to, že protiprávnost vyšší sazby DLD nebrání její kvalifikaci jako běžné sazby pro účely použití článku 107 SFEU (druhá část jediného důvodu vedlejšího kasačního opravného prostředku společnosti Aer Lingus; druhá část jediného důvodu vedlejšího kasačního opravného prostředku společnosti Ryanair)

a) Napadené rozsudky

21. Ve svých žalobách v prvním stupni společnosti Aer Lingus a Ryanair v rámci svého prvního žalobního důvodu tvrdily, že vyšší sazba DLD nemohla být Komisí považována za referenční sazbu pro účely posouzení existence selektivní výhody, protože tato sazba je v rozporu s článkem 56 SFEU. V bodě 58 rozsudku Aer Lingus a v bodě 83 rozsudku Ryanair Tribunál konstatoval, že tyto vytýkané skutečnosti vycházejí z nesprávného předpokladu, a sice že ve výzvě dopisem zaslané irským úřadům Komise konstatovala, že omezení ustanovení o volném pohybu služeb představuje tato sazba, a nikoli stanovení rozdílných sazeb pro vnitrostátní lety a lety uvnitř Unie.

b) Stručné uvedení argumentů účastníků řízení

22. Obě navrhovatelky tvrdí, že pokud uložení vyšší sazby na lety uvnitř Unie, než je sazba uplatňovaná na vnitrostátní lety, představuje omezení volného pohybu služeb, tato sazba musí být nutně uznána jako protiprávní. Což jasně vyplývá z judikatury Soudního dvora(22) a zejména z rozsudku ze dne 6. února 2003, Stylianakis (C-92/01, EU:C:2003:72)(23). Společnost Ryanair dodává, že přijmout vyšší sazbu, která byla uznána za protiprávní, jako referenční sazbu pro účely analýzy v oblasti státních podpor, je nejen nepřiměřené, ale i v rozporu se zásadami jednoty a soudržnosti právních předpisů Evropské unie a poškozuje to užitečný účinek kontroly podpor, protože odrazuje podniky, aby napadaly podobná daňová opatření, pokud mají alespoň v minimální míře prospěch z nižší sazby.

23. V rámci do značené míry podobných argumentů Komise a irská vláda tvrdí, že předmětné vytýkané skutečnosti jsou neopodstatněné. Podle Komise jsou kromě toho argumenty společnosti Ryanair irelevantní.

c) Posouzení

24. Argumenty vznesené společnostmi Aer Lingus a Ryanair nejsou dle mého názoru takové, aby vážně zpochybnily závěr Tribunálu, podle kterého vycházejí z chybného předpokladu. Bez ohledu na jeho konečnost či nikoli nebo obsah konstatování obsaženého ve výzvě dopisem zaslané irským úřadům(24) je totiž dle mého názoru jasné, že k pochybnostem o slučitelnosti s ustanoveními v oblasti volného pohybu služeb nemůže vést samo o sobě uložení sazby 10 eur na lety do míst určení nacházejících se více než 300 km od letiště v Dublinu (ve skutečnosti skoro všechny lety uvnitř Unie), ale struktura sazby jako celku. Pro upřesnění to není ani diferenciace sazeb jako taková, která živí tyto pochybnosti, ale spíše skutečnost, že tato diferenciace vede k uložení přísnějších podmínek, bez zjevného přípustného odůvodnění(25), pro lety uvnitř Unie, než pro tuzemské lety nebo – což je to samé – uložení méně přísných podmínek pro druhé ve srovnání s prvními. Na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatelky, je tato analýza potvrzena a nikoli vyvrácena rozsudkem Stylianakis (C-92/01, EU:C:2003:72), který se týkal daně se strukturou podobnou té, která je předmětem těchto řízení(26). V tomto rozsudku Soudní dvůr konstatoval, že jelikož letištní poplatky přímo a automaticky ovlivňují cenu přepravy, stanovení rozdílných částek daně placených cestujícími automaticky ovlivňuje cenu přepravy(27). Soudní dvůr poté, co kontaktoval, že i přes zdánlivou neutrální povahu kritéria diferenciace výše předmětné daně se vyšší daň týkala konkrétně jiných letů než vnitrostátních(28), došel k závěru, že ustanovení týkající se volného pohybu služeb brání „opatření přijatému členským státem (…) které ukládá na podstatnou část letů do míst v jiných členských státech vyšší letištní daň než je daň uplatňovaná na vnitrostátní lety v dotčeném státě“. Tento závěr byl kromě toho výslovně podmíněn tím, že se neprokáže „že se z těchto daní hradí letištní služby nezbytné pro odbavení cestujících a že náklady na tyto služby poskytované cestujícím do jiných členských států jsou vyšší ve stejném poměru k nákladům nezbytným k odbavení cestujících z vnitrostátních letů“. Zdá se jasně, že podle Soudního dvora je to daňový systém chápaný jako celek, s ohledem na jeho účinky a cíle, a ne jeho izolovaný prvek, který vytváří případně překážky volného pohybu služeb neslučitelné s unijním právem.

25. Tribunál se tedy nedopustil pochybení, která mu navrhovatelky vyčítají, ani se nedopustil žádného rozporu, když v bodě 58 rozsudku Aer Lingus a v bodě 83 rozsudku Ryanair shledal, že tvrzení navrhovatelek vychází z chybného předpokladu, že vyšší sazba DLD je sama o sobě protiprávní.

26. Navíc, i když je DLD chápána z roztříštěného hlediska přijatého navrhovatelkami, závěr, podle kterého její rozpor s pravidly volného pohybu služeb nutně znamená protiprávnost vyšší daně (rectius části této sazby, která přesahuje nižší sazbu), se mi nezdá vůbec automatický. Ve světle údajů obsažených v napadeném rozhodnutí – ze kterých vyplývá, že pouze 10 – 15 % všech letů podléhajících dani splňovalo podmínky použití sazby 2 eura – se totiž zdá správnější říci, že „protiprávní prvek“ daně je spíše nižší sazba, jako odchylka z obecně používané sazby, přičemž ve skutečnosti poskytuje snížení daně společnostem, které provozují vnitrostátní lety (v rozsahu rozdílu mezi vyšší a nižší sazbou)(29). Na rozdíl od toho, co tvrdí společnost Aer Lingus, tedy výhoda, kterou v napadeném rozhodnutí konstatovala Komise ve prospěch podniků, které v posuzovaném období provozovaly vnitrostátní lety, nespočívá v tom, že tyto společnosti nepodléhaly protiprávnímu přeplatku daně, nýbrž v tom, že jim v souvislosti s těmito lety bylo poskytnuto daňové osvobození, což zároveň představovalo státní podporu a omezení volného pohybu služeb, v kontextu, který již měl Soudní dvůr příležitost zkoumat(30).

27. Konečně, i pokud by byl přijat názor, ve smyslu požadovaném navrhovatelkami, že vzhledem ke konstatování obsaženému ve výzvě dopisem zaslané irským úřadům, je sazba 10 eur použitá na lety uvnitř Unie protiprávní, v rozsahu, ve kterém vede k omezení volného pohybu služeb, což nevylučuje podle mého názoru možnost Komise vzít tuto sazbu jako referenční sazbu pro analýzu selektivní povahy výhody, ze které měly prospěch letecké společnosti podléhající nižší sazbě. Nedomnívám se totiž, že taková právní kvalifikace může mít sama o sobě vliv na způsobilost této sazby vzít v úvahu materiálnost a selektivitu výhody získané těmito společnostmi. V této fázi přezkumu státního opatření se analýza Komise totiž týká účinků tohoto opatření v referenčním období. Z toho vyplývá, že faktory, které neměly skutečný vliv na tyto účinky, nejsou v zásadě relevantní. Některé údaje v tomto smyslu lze odvodit z rozsudku ze dne 3. března 2005, Heiser (C-172/03, Sb. rozh., EU:C:2005:130), uvedeného Komisí, ačkoli jsou okolnosti projednávaných věcí objektivně odlišné než okolnosti případu, ve kterém byl vydán uvedený rozsudek. Při této příležitosti Soudní dvůr vyloučil, že případný rozpor opatření, které ukládalo zátěž, od které byl navrhovatel osvobozen, s právem Společenství, může zabránit tomu, aby bylo toto osvobození považováno za výhodu na základě ustanovení v oblasti podpor. Podle Soudního dvora totiž dotčené opatření bylo „nadále schopné vytvářet účinky po celou dobu, kdy nebylo zrušeno nebo alespoň dokud nebyla konstatována jeho protiprávnost“. V projednávaných věcech přitom i za předpokladu, jak poznamenala společnost Aer Lingus, že na rozdíl od věci Heiser protiprávnost DLD v rozdílných sazbách již byla konstatována s konečnou platností ve výzvě dopisem zaslané irským úřadům, je třeba poznamenat, že toto zjištění nebránilo výběru daně v referenčním období – z něhož přibližně polovina předcházela zaslání výzvy dopisem(31) – a účinkům, které jsou spojené s použitím rozdílných sazeb.

28. Vzhledem k výše uvedenému se jeví jako neopodstatněný i argument vznesený společností Ryanair, podle kterého přijetím sazby 10 eur, kterou považuje za protiprávní, jako referenční sazby Komise porušila zásady jednoty a soudržnosti právních předpisů EU. Jak bude podrobněji ukázáno dále, toto řízení nepochybně vznáší choulostivou otázku koordinace mezi dvěma bloky pravidel Smlouvy týkajících se svobod a státních podpor, avšak nikoli ve smyslu uvedeném společností Ryanair v projednávané vytýkané skutečnosti.

29. Na základě výše uvedených úvah se domnívám, že vytýkané skutečnosti vznesené navrhovatelkami týkající se dopadu údajně protiprávní povahy vyšší sazby DLD jsou neopodstatněné, a musí být z tohoto důvodu zamítnuty.

3. K vytýkané skutečnosti týkající se údajného nesprávného právního posouzení, kterého se dopustil Tribunál, když považoval za irelevantní skutečnost, že nižší a vyšší sazba DLD byly zavedeny stejným právním předpisem (čtvrtá část jediného důvodu vedlejšího kasačního opravného prostředku společnosti Ryanair)

a) Rozsudek Ryanair

30. Společnost Ryanair u Tribunálu kritizovala rozhodnutí Komise považovat za „běžnou“ vyšší sazbu 10 eur z jiného hlediska. Podle společnosti Ryanair na rozdíl od typického případu, pokud jde o daňové podpory, v projednávaném případě nejsou rozeznatelné předchozí obecný daňový režim a opatření zavedená následovně s cílem zvýhodnit nebo diskriminovat určitou konkrétní kategorii daňových poplatníků. Neexistence takové situace podle ní bránilo, aby byla nižší sazba DLD vykládána jako výjimka z vyšší sazby. V bodě 89 rozsudku Ryanair Tribunál tento argument odmítl, přičemž připomněl, že čl. 107 odst. 1 SFEU nerozlišuje mezi státními zásahy v závislosti na technikách používaných vnitrostátními orgány, a proto skutečnost, že obě sazby DLD byly zavedeny současně, není relevantní s ohledem na to, že Komise dostatečně stanovila důvody, které ji vedly k závěru, že sazba 2 eura představuje výjimku ze sazby 10 eur.

b) Stručné uvedení argumentů účastníků řízení

31. Podle společnosti Ryanair souběžné zavedení vyšší a nižší sazby DLD není pouze „technickou“ otázkou, jak tvrdí Tribunál. Irské úřady by totiž nikdy nezavedly vyšší sazbu, aniž by současně zavedly nižší sazbu, přičemž důkazem toho je skutečnost, že následně nahradily obě sazby jednotnou sazbou ve výši 3 eura, místo toho, aby jednoduše zrušily „výjimku“ představovanou sazbou 2 eura. Společnost Ryanair dále tvrdí, že frekvence zdanitelných plnění je nanejvýš jedna ze skutečností, které je třeba vzít v úvahu při stanovení „běžné“ úrovně zdanění, a nemusí být nutně rozhodující.

32. Komise považuje tuto vytýkanou skutečnost za neopodstatněnou, zatímco irská vláda se domnívá, že je zčásti irelevantní a zčásti nepřípustná.

c) Posouzení

33. Stejně jako Komise se domnívám, že tato vytýkaná skutečnost je neopodstatněná(32). Skutečnosti, že – v rámci určitého režimu – opatření poskytující některým podnikům výhodu ve formě úplného nebo částečného osvobození od zátěže, kterou by normálně byly povinny nést, bylo přijato současně s opatřením, které tuto zátěž ukládá, není v zásadě relevantní pro účely posouzení selektivnosti dotčené výhody a nebrání tomu, aby bylo první opatření považováno za výjimku z druhého. Jak správně připomněl Tribunál v napadeném bodu rozsudku Ryanair, Soudní dvůr měl již příležitost upřesnit v rozsudku ze dne 22. prosince 2008, British Aggregates v. Komise (C-487/06 P, EU:C:2008:757, bod 89), že čl. 107 odst. 1 SFEU definuje státní opatření v závislosti na jejich účincích, a tedy nezávisle na použitých technikách. V důsledku toho Soudní dvůr považoval v tomto rozsudku za irelevantní skutečnost, že výhoda pro příjemce je výsledek nikoli poskytnutí osvobození od daně, ale způsob, jakým byla vymezena oblast působnosti ratione materiae dotčeného daňového opatření(33). V rozsudku Komise v. Government of Gibraltar a Spojené království ze dne 15. listopadu 2011 (C-106/09 P a C-107/09 P, EU:C:2011:732, bod 92), na který rovněž odkazuje bod 89 rozsudku Ryanair, Soudní dvůr upřesnil, že by bylo v rozporu s judikaturou, která upřednostňuje zahrnout do analýzy účinků v oblasti podpor kritérium selektivity, v tom smyslu, že to předpokládá, že daňový režim, aby mohl být kvalifikován jako selektivní, byl koncipován podle určité legislativní techniky, což by mělo za důsledek, že by taková vnitrostátní daňová pravidla bez dalšího nespadala do přezkumu v oblasti státních podpor pouze z důvodu, že byla přijata na základě jiné legislativní techniky, ačkoliv mají stejné právní nebo faktické účinky. Tato upřesnění provedl Soudní dvůr v případech, které se vyznačují složitými daňovými systémy, které namísto stanovení obecných pravidel použitelných na všechny podniky, ze kterých je provedena odchylka ve prospěch některých podniků, vedou k totožnému výsledku tím, že přizpůsobují a kombinují daňová pravidla takovým způsobem, že samotné jejich použití vede k různému daňovému zatížení pro různé podniky (rozsudek Komise v. Government of Gibraltar a Spojené království ze dne 15. listopadu 2011, C-106/09 P a C-107/09 P, EU:C:2011:732, bod 93) nebo vymezují oblasti působnosti daně tak, že vyloučí některé podniky, které se nacházejí v porovnání s cíli projednávaného systému ve srovnatelné situaci (rozsudek British Aggregates v. Komise ze dne 22. prosince 2008 (C-487/06 P, EU:C:2008:757, bod 89). V projednávaném případě jde o relativně jednoduchý systém, kdy dani, i když v rozdílné míře, podléhají všechny podniky, které provádějí hospodářskou činnost, která se považuje za skutečnost vedoucí ke vzniku daňové povinnosti.

34. I když však připustíme, jak tvrdí společnost Ryanair, že frekvence zdanitelných plnění netvoří sama o sobě rozhodující skutečnost pro účely stanovení běžné úrovně zdanění v rámci určitého daňového režimu, se v binárním uspořádání jako je DLD s rozdílnými sazbami, ve kterém nízké procento letů podléhajících dani (10-15 % podle údajů, které poskytly Komisi irské úřady a společnost Ryanair je nezpochybnila) podléhá jednotné nižší sazbě, zatímco zbývající část operací podléhá jednotné vyšší sazbě, jeví obtížné nepovažovat první sazbu za výjimku z druhé sazby. Zdá se mi, že jediný argument vznesený společností Ryanair k vyvrácení tohoto závěru – totiž že uvedená procenta pouze odrážejí úmysl irských úřadů poskytnout podporu společnosti Aer Arann a podpořit vnitrostátní lety a činnost vnitrostátních letišť, a to na úkor společností, které provozují mezinárodní lety, četnější a hospodářsky významnější – spíše potvrzuje, než vyvrací výjimečnou povahu nižší sazby. Jeví se, že tímto argumentem společnost Ryanair uvádí, že zásah na podporu společnosti Aer Arann se neomezil pouze na daňové zvýhodnění pro vnitrostátní lety, ale projevil se i v nadměrném a „abnormální“ zdanění společností, které provozují mezinárodní lety. I za předpokladu, že úroveň zdanění, kterému podléhají téměř všechny mezinárodní lety, byla stanovena úmyslně na abnormálně vysokou úroveň s cílem zvýhodnit společnost Aer Arann, zdá se mi, že jediný přístup, který umožňuje zcela posoudit rozsah této výhody, je právě použít tuto úroveň zdanění jako referenční bod pro účely použití ustanovení v oblasti podpor. Dále pak se nelze domnívat, ani to skutečně netvrdí společnost Ryanair, že – i když připustíme, že úmyslem irských úřadů bylo diskriminovat nebo každopádně oslabit společnosti, které provozují mezinárodní lety s cílem zvýhodnit společnost v konkurenci s posledně uvedenými na vnitrostátních linkách – prospěch, kterého prvně uvedené společnosti skutečně využívaly na těchto linkách, je třeba posuzovat odlišně, protože jde pouze o „vedlejší účinek“ státního zásahu. Nad rámec záměrů státu poskytujícího podporu jsou totiž v oblasti podpor, jak jsem již měl možnost připomenout, důležité účinky dotčeného opatření. Z tohoto hlediska skutečnost, že společnost Ryanair využívala sazby 2 eura v menší míře než jiné letecké společnosti(34), je irelevantní, jelikož se zdá, že této výhody skutečně využila(35).

35. Konečně jak zdůraznila Komise, Soudní dvůr a Tribunál již měly možnost zabývat se daňovými systémy, ve kterých předpis, který ukládá zátěž a předpis, který stanoví osvobození od zátěže, jsou zavedeny souběžně. Kromě případů citovaných Komisí odkazuji například na věci, ve kterých byl vydán rozsudek Adria-Wien Pipeline e Wietersdorfer & Peggauer Zementwerke ze dne 8. listopadu 2001 (C-143/99, EU:C:2001:598)(36) a rozsudek Air Liquide Industries Belgium ze dne 15. června 2006 (C- 393/04 a C-41/05, EU:C:2006:403)(37).

36. Na základě předchozích úvah se domnívám, že čtvrtá vytýkaná skutečnost jediného důvodu kasačního opravného prostředku společnosti Ryanair musí být zamítnuta jako neopodstatněná.

4. K vytýkané skutečnosti týkající se údajného nesprávného právního posouzení, kterého se dopustil Tribunál, když vyloučil relevantnost sazby 3 eura přijaté v březnu 2011 irskými úřady (první část jediného důvodu vedlejšího kasačního opravného prostředku společnosti Ryanair)

a) Rozsudek Ryanair

37. V rámci prvního žalobního důvodu u Tribunálu společnost Ryanair rovněž uvedla, že vzhledem k protiprávnosti DLD s rozdílnými sazbami byla jedinou sazbou, kterou byla Komise oprávněna přijmout jako referenční sazbu, sazba 3 eura zavedená v březnu 2011. V bodech 74 až 76 rozsudku Ryanair Tribunál zamítl tuto vytýkanou skutečnost, přičemž konstatoval, že protože nebyla skutečně využívána v období posuzovaném Komisí, tato sazba nemohla plně zohlednit účinky dotčeného opatření, a tedy představovat vhodnou referenční sazbu.

b) Stručné uvedení argumentů účastníků řízení

38. Podle společnosti Ryanair skutečnost, že sazba 3 eura nebyla v období zkoumaném v napadeném rozhodnutí využívána, nebrání, aby byla zvolena jako referenční sazba, vzhledem k tomu, že daňový systém a cíle, které sleduje, zůstávají stejné. Dále tvrdí, že jelikož vyšší a nižší sazba DLD používaná v období posuzovaném v napadeném rozhodnutí byly zavedeny a zrušeny současně, v projednávaném případě nikdy neexistovala dřívější sazba, kterou lze definovat jako „běžnou“.

39. Komise a irská vláda považují vytýkanou skutečnost za irelevantní a neopodstatněnou v podstatě ze stejných důvodů.

c) Posouzení

40. Jak uvádí Komise a irská vláda, domnívám se, že argumenty navrhovatelky neodpovídají na důvody obsažené v bodech 75 a 76 rozsudku Ryanair a jsou proto především irelevantní. Společnost Ryanair konkrétně neodpovídá na námitku Tribunálu, podle které sazba zavedená později, která se nachází mezi dvěma v praxi používanými sazbami, neumožňuje plně posoudit účinky dotčeného opatření, ani nevysvětluje, z jakého důvodu je tato sazba vhodnější pro vykreslení uvedených účinků než ty, které byly skutečně používané.

41. Z meritorního hlediska připomínám, že podle ustálené judikatury splňuje podmínku selektivnosti tvořící pojem podpora na základě čl. 107 odst. 1 SFEU opatření státu, které v rámci určitého právního režimu může zvýhodňovat určité podniky nebo určitá odvětví výroby před jinými, které se nacházejí ohledně cílů sledovaných dotčeným režimem v právně a fakticky analogické situaci(38). Aby přitom mohla být situace dotčených podniků řádně posouzena, přičemž bude určena jejich zátěž a případný prospěch, který jim vznikl v důsledku dotčeného opatření, je nezbytné zohlednit skutkové a právní okolnosti, které převažují v okamžiku, kdy se opatření použije, jakož i ty, které i když nejsou kontextuální, mohou mít vliv na toto posouzení(39). V projednávaných věcech není jasné, jak by skutečnost, že sazba DLD byla – následně po zkoumané době – sjednocena a stanovena na 3 eura, mohla konkrétně ovlivnit navrácení zátěže a prospěchu, kterou nesly, resp. měly podniky podléhající DLD v rozdílných sazbách. V každém případě společnost Ryanair neposkytla v této souvislosti žádné informace. Tato společnost nicméně tvrdí, že vyšší sazba 10 eur nemůže být zvolena jako referenční sazba, protože byla zavedena souběžně s nižší sazbou a protože je protiprávní. Oba argumenty jsou neopodstatněné. V tomto ohledu pouze odkazuji na to, co již bylo uvedeno v bodech 33 až 35 výše, pokud jde o první, a na body 24 až 29 výše, pokud jde o druhý.

42. Konečně podotýkám, že tvrzení navrhovatelky vede k paradoxnímu výsledku, kdy se jako „běžná“ definuje úroveň zdanění, které nebyl v referenčním období podroben žádný z příslušných podniků.

43. Na základě výše uvedených úvah se domnívám, že první část jediného důvodu kasačního opravného prostředku společnosti Ryanair je třeba zamítnout jako irelevantní. Argumenty na její podporu jsou navíc dle mého názoru neopodstatněné.

5. K vytýkaným skutečnostem týkajícím se údajného nesprávného právního posouzení, kterého se dopustil Tribunál, když uvedl, že právo společností na vrácení přeplatku DLD nemá vliv na možnost Komise přijmout vyšší sazbu 10 eur jako běžnou sazbu (druhá, třetí a čtvrtá část jediného důvodu vedlejšího kasačního opravného prostředku společnosti Aer Lingus a třetí část jediného důvodu vedlejšího kasačního opravného prostředku společnosti Ryanair)

a) Napadené rozsudky

44. Tribunál v bodě 63 rozsudku Aer Lingus a v bodě 88 rozsudku Ryanair, poté co poznamenal, že Irsko mělo mezi různými možnostmi nápravy stávající daňové diskriminace i možnost sjednotit sazby na vyšší úroveň (bod 60 rozsudku Aer Lingus a bod 85 rozsudku Ryanair) a že případný nárok společností podléhajících vyšší sazbě na navrácení toho, co zaplatily navíc, nebyl automaticky uznatelný, ale závisel na řadě faktorů, jako jsou promlčecí lhůty použitelné ve vnitrostátním právu a dodržování obecných zásad jako neexistence bezdůvodného obohacení (bod 61 rozsudku Aer Lingus a bod 86 rozsudku Ryanair), došel k závěru, že Komise mohla oprávněně přijmout sazbu 10 eur jako referenční sazbu daně DLD, aniž by zohlednila případné žádosti o vrácení, čistě hypotetické a s nejistým výsledkem.

b) Stručné uvedení argumentů účastníků řízení

45. Navrhovatelky tvrdí, že v rozporu s tím, co konstatoval Tribunál, právo na vrácení daní zaplacených na základě vnitrostátních opatření v rozporu s právem Evropské unie není pouze hypotetické, ale vyplývá z ustálené judikatury Soudního dvora. Toto vrácení nespadá do diskreční pravomoci dotčeného členského státu. V projednávaném případě tedy Irsko nemohlo sjednat nápravu daňové diskriminace konstatované Komisí, tak že by se zpětným účinkem uložilo vyšší sazbu společnostem podléhajícím nižší sazbě. Podle společnosti Aer Lingus Tribunál zaměňuje otázku kroků, které musí dotčený členský stát přijmout, aby tuto diskriminaci ukončil, s otázkou nezbytných opatření k nápravě protiprávnosti, ke které došlo v období, ve kterém byly používány diskriminující sazby. I za předpokladu, že protiprávnost DLD spočívá v rozdílnosti sazeb, principiální povinnost, která přísluší irským úřadům vrátit neoprávněně vybranou daň, nicméně brání přijmout vyšší sazbu 10 eur – ze které je třeba odečíst částku, která má být vrácena – jako „běžnou sazbu“ a považovat letecké společnosti, které zaplatily nižší sazbu 2 eura za příjemce selektivní výhody. V tomto ohledu je výsledek řízení o navrácení zcela irelevantní.

46. Komise a irská vláda tvrdí neopodstatněnost předmětných vytýkaných skutečností, přičemž vznáší v podstatě shodné argumenty.

c) Posouzení

47. Jak uvádí Komise a irská vláda, jsem toho názoru, že argument společnosti Aer Lingus, podle kterého Tribunál zaměňuje opatření, která může členský stát přijmout, aby ukončil daňovou diskriminaci, s opatřeními nezbytnými k odstranění jejich účinků, musí být odmítnut, protože vychází z chybného výkladu rozsudku Aer Lingus. Tribunál se totiž v bodě 60 tohoto rozsudku (tak jako v bodě 87 rozsudku Ryanair, totožného znění) omezuje na konstatování, že jelikož dotčený členský stát může „ukončit“ takovou diskriminaci sjednocením zdanění na vyšší úroveň, nemůže být tato úroveň zdanění považována sama o sobě za protiprávní a že pouze společné použití různých úrovní zdanění může vést k omezení volného pohybu služeb. Tato konstatování jsou součástí diskuse – započaté ve dvou předchozích bodech – která vznikla předtím ohledně otázky existence povinnosti Irska vrátit rozdíl mezi dvěma sazbami DLD, což je otázka, ke které navíc Tribunál úmyslně nezaujal konečné stanovisko.

48. Argumenty navrhovatelek se však obecně vyznačují, jak uvádí jak Komise, tak irská vláda, přehnaným formalismem, který je v zásadě neslučitelný s právem podpor, ve kterém naopak převažuje substanciální přístup, založený na analýze účinků způsobených státními zásahy. V souladu s tímto přístupem analýza směřující ke zjištění, zda a za jakých podmínek je daň „běžně“ splatná, s cílem ověřit, zda státní opatření, které vylučuje nebo zmírňuje pro určité podniky zatížení touto daní, poskytuje těmto podnikům selektivní výhodu na základě článku 107 SFEU, musí být vedena s ohledem na povahu a strukturu příslušného daňového systému, jakož i skutkové okolnosti (například poměr mezi zdaněnými a osvobozenými plněními) a právní okolnosti (například právní postavení podniků podléhajících dani) přímo nebo konkrétně schopné ovlivnit analýzu(40). V projednávaném případě přitom vrácení rozdílu mezi vyšší sazbou a nižší sazbou DLD, ke kterému jsou v zásadě povinny irské úřady, pokud bylo konstatováno omezení ustanovení o volném pohybu služeb, není nedílnou součástí daňového systému a nelze jej považovat za jeho normativní prvek, na základě kterého lze definovat výši běžně splatné daně.

49. Dále podotýkám, že tvrzení společnosti Aer Lingus by vedlo k výsledku, že by bylo ve skutečnosti zabráněno použití pravidel v oblasti podpor na daňové úlevy, které by spadaly do oblasti působnosti zákazu uvedeného v čl. 107 odst. 1 SFEU, pokud současně zahrnují omezení základní svobody, přičemž by zakládaly principiální povinnost dotčeného státu rozšířit stejné daňové zacházení na diskriminované podniky. Takový výsledek není zjevně žádoucí. Ustanovení v oblasti podpor a ustanovení o základních svobodách musí být použitelná kumulativně na stejný případ(41), ačkoli jak bude uvedeno podrobněji dále, koordinace je nezbytná pro účely zachování soudržnosti mezi dvěma oblastmi úpravy a zabránění přijetí mezi sebou neslučitelných opatření.

50. Na základě výše uvedených úvah se domnívám, že zkoumané vytýkané skutečnosti, které jsou předmětem druhé, třetí a čtvrté části jediného důvodu vedlejšího kasačního opravného prostředku společnosti Aer Lingus a třetí části jediného důvodu vedlejšího kasačního opravného prostředku společnosti Ryanair, je třeba zamítnout jako neopodstatněné.

6. Závěry k vedlejším kasačním opravným prostředkům

51. S ohledem na výše uvedenou analýzu se tedy domnívám, že vzhledem k tomu, že žádné z vytýkaných skutečností vznesených v rámci vedlejších kasačních opravných prostředků nelze vyhovět, navrhuji, aby Soudní dvůr dotčené kasační opravné prostředky zamítl v plném rozsahu.

B – K hlavním kasačním opravným prostředkům

52. Na podporu každého ze dvou kasačních opravných prostředků Komise na základě totožných argumentů uplatňuje jediný důvod týkající se porušení čl. 108 odst. 3 a článku 14 nařízení č. 659/99. Tento důvod směřuje proti bodům 88 až 127 rozsudku Aer Lingus a bodům 119 až 152 rozsudku Ryanair.

1. Napadené rozsudky

53. Úvahy Tribunálu v části odůvodnění napadených rozsudků, které Komise kritizuje, jsou v obou rozhodnutích v podstatě shodné a mohou být stručně shrnuty následovně.

54. Tribunál nejprve poukazuje na to, že DLD je spotřební daň, která je určena jako taková k tomu, aby byla přenesena na cestující, i na základě povinnosti, uložené leteckým společnostem v článku 23 nařízení č. 1008/2008(42), uvádět výši daní samostatně v ceně každé letenky. Tribunál dále uvádí, že stejně jako daně, i výhoda vyplývající z použití snížené sazby, tedy osm euro rozdílu mezi běžnou a sníženou sazbou, může být zcela nebo zčásti přenesena na zákazníky leteckých společností. Tribunál dále uvádí, že v takovém případě si tyto společnosti dotčenou výhodu neponechávají nebo si ji ponechávají pouze zčásti. Za těchto okolností Komise nebyla oprávněna předpokládat, že výhoda vyplývající z použití snížené sazby, skutečně dosažená a uchovaná leteckými společnostmi, činila v každém případě osm euro za cestujícího. Podle Tribunálu totiž v případě přenesení výhoda skutečně dosažená leteckými společnostmi nespočívá nezbytně v rozdílu mezi dvěma sazbami, ale v možnosti nabídnout jejich zákazníkům atraktivnější ceny, čímž se zvýší jejich obrat. Komise proto měla určit, v jakém rozsahu letecké společnosti podléhající dani 2 eura skutečně přenesly na své zákazníky hospodářský prospěch vyplývající z použití DLD ve snížené sazbě, s cílem přesně určit výhodu, kterou reálně využily nebo pověřit tímto úkolem vnitrostátní orgány. Kromě toho Komise, která ve všech případech předpokládala, že tato výhoda odpovídá rozdílu mezi vyšší sazbou a nižší sazbou DLD, podle Tribunálu dostatečně nezohlednila konkurenční situaci na relevantním trhu a skutečnost, že všechny letecké společnosti, které provozují lety na kratší vzdálenost než 300 km od letiště v Dublinu, podléhaly DLD ve stejné sazbě 2 eura. Konečně Tribunál uvádí, že Komise v napadeném rozhodnutí dostatečně neodůvodnila důvody, proč bylo vrácení částky ve výši rozdílu mezi běžnou sazbou a sníženou sazbou nezbytné k obnovení stavu předcházejícího poskytnutí podpory. Tribunál uzavírá, že vyčíslením výše podpory, kterou je třeba vrátit, na rozdíl mezi sníženou sazbou a běžnou sazbou DLD, se Komise dopustila nesprávného posouzení a nesprávného právního posouzení.

2. Stručné uvedení argumentů účastníků řízení

55. Komise podporovaná Irskem v podstatě tvrdí, že Tribunál tím, že kritizoval napadené rozhodnutí, protože nezohlednilo rozsah, ve kterém byla výhoda vyplývající z použití snížené sazby DLD leteckými společnostmi jako příjemci přenesena na cestující, přijal nové hospodářské kritérium pro určení výše daňové podpory, která má být vrácena, spočívající v použití nižší sazby v porovnání s běžnou sazbou.

56. Společnost Aer Lingus tvrdí, že v projednávaném případě se jedná o nepřímou podporu, se kterou Komise v napadeném rozhodnutí nakládala jako s přímou podporou. Tato společnost uvádí, že když Komise sama provádí vyčíslení výše podpory, která má být vrácena, musí tak činit co nejpřesněji, aniž by vycházela ze zjednodušujících domněnek. Společnost Aer Lingus dále poznamenává, že jí nebylo umožněno získat od cestujících letů podléhajících nižší sazbě částku přesahující tuto sazbu, a že pokud by byla povinna vrátit osm eur za letenku požadovaných Komisí, tuto částku by nebylo možné vymáhat se zpětným účinkem od cestujících, kteří zakoupili letenku za nižší sazbu. Na rozdíl do toho, co tvrdí Komise, tato společnost nikdy skutečně ani teoreticky touto částkou nedisponovala. Podle společnosti Aer Lingus Komise nesprávně tvrdí, že úvahy Tribunálu mají za následek, že po příjemcích nelze požadovat žádné vrácení. Tento argument se zakládá na nesprávném výkladu rozsudku Aer Lingus. Konečně se společnost Aer Lingus domnívá, že neexistuje žádný nesoulad se stávající judikaturou, uváděný Komisí.

57. Společnost Ryanair uvádí, že jediný důvod kasačního opravného prostředku Komise je irelevantní. Komise zaujala stanovisko pouze k prvnímu ze tří odlišných argumentů používaných Tribunálem k ospravedlnění zrušení článku 4 napadeného rozhodnutí, tedy nezohlednění přenesení DLD na cestující, nezohlednění situace na trhu a absence odůvodnění ohledně nezbytnosti navrácení rozdílu mezi vyšší sazbou a nižší sazbou DLD kvůli obnově status quo ante. Podpůrně společnost Ryanair tvrdí, že důvod kasačního opravného prostředku Komise je neopodstatněný. Tribunál se totiž omezil na to, že použil zásadu, podle které musí být počítána reálná hodnota výhody získané prostřednictvím podpory. Navíc Komise ztížila přesný výpočet částky, pokud by mělo být zachováno řešení uvedené Tribunálem. Společnost Ryanair konečně uvádí, že je nelogické nevzít v úvahu přenesení výhody získané příjemcem podpory na cestující, přičemž přenesení přeplatku vyplývající z porušení antimonopolního práva na zákazníky konkurenčního podniku, který je považován za poškozený, umožňuje pachateli porušení vyhnout se požadavku na náhradu škody(43).

3. Posouzení

58. Je třeba nejprve odmítnout argument vznesený společností Ryanair, podle které je jediný důvod kasačního opravného prostředku Komise irelevantní. Tři série argumentů uvedených společností Ryanair totiž nepředstavují ve struktuře uvažování Tribunálu samostatné důvody zrušení napadeného rozhodnutí, a dále pak Komise zkoumala v kontextu jejího jediného důvodu kasačního opravného prostředku různé aspekty odůvodnění rozsudku Ryanair, které vedly Tribunál ke zrušení napadeného rozhodnutí.

59. Ve věci samé je nejprve třeba připomenout, že podle ustálené judikatury má povinnost pro dotčený členský stát vyžadovat navrácení podpory, kterou Komise považuje za neslučitelnou se společným trhem, za cíl obnovit stav předcházející jejímu poskytnutí(44). Obnovení stavu quo ante je dosaženo „vrácením podpory“, tedy navrácením toho, co bylo státem dáno podniku k dispozici, případně spolu s úroky(45). Navrácením podpory totiž příjemce ztratí výhodu, kterou měl na trhu ve srovnání se svými konkurenty(46).

60. Vyčíslení částky, která má být vrácena, probíhá různými způsoby v závislosti na formě, ve které byla podpora vyplacena. Tak například, když dá stát k dispozici příjemcům peněžní částky nebo jim poskytne zboží nebo služby zdarma nebo za preferenční ceny, tyto podniky jsou v zásadě povinny vrátit částku odpovídající vyplacené nominální hodnotě nebo protihodnotě (nebo rozdílu v porovnání s tržní cenou) zboží nebo služeb, které využívaly(47), spolu s příslušnými úroky.

61. Pokud má podpora formu daňové výhody, obnovení stavu quo ante znamená zpravidla navrácení ze strany příjemců částky odpovídající dani nebo dani splatné na základě daňových právních předpisů použitelných v případě neexistence protiprávní podpory, spolu s příslušnými úroky(48). Základní myšlenkou je, že výhodné daňové zacházení, ačkoli se liší od dotace v úzkém slova smyslu, způsobuje analogické narušení hospodářské soutěže, odpovídající v zásadě narušení vyplývajícímu z poskytnutí peněžní částky rovnající se menšímu daňovému zatížení. Taková výhoda může vyplývat z přímého zdanění podnikatelské činnosti – ve formě například snížení základu daně, úplného nebo částečného snížení výše daně, nebo odložením, zrušením, nebo novým zvláštním rozvržením daňového dluhu – nebo z nepřímého zdanění, jako je osvobození nebo snížení spotřebitelských daní nebo jiných poplatků, avšak za podmínky, že toto osvobození nebo snížení odpovídá zmírnění nákladů, které normálně zatěžují rozpočet příjemce(49).

62. S cílem určit částku, která má být vrácena, Komise není v zásadě povinna zjišťovat způsob, jakým byla výhoda vyplývající z poskytnutí podpory konkrétně příjemcem použita. Účelem vrácení není odstranění prospěchu, kterého podnik ve skutečnosti dosáhl jako výsledek poskytnutí podpory, nýbrž odstranění konkurenční výhody, kterou původně měl na základě tohoto poskytnutí. To znamená, že navrácení se musí omezit na přímý prospěch vyplývající z poskytnutí podpory a nemůže se rozšířit na případný nepřímý prospěch, který je nicméně důsledkem poskytnutí podpory(50). Pokud tedy použitím podpory (např. snížením cen nebo investicí do reklamy) příjemce získá nové podíly na trhu, nebo pokud díky podpoře mu byla zadána zakázka nebo se vyhnul stavu platební neschopnosti, bude muset nicméně vrátit částku odpovídající pouze výhodě vyplývající z poskytnutí podpory. Dále pak bude muset vrátit celou tuto částku, i pokud v důsledku špatné správy podpory, nebo z důvodu vlastností trhu, na kterém působí, pozice, kterou na trhu zaujímá, jeho finanční situaci nebo jeho způsobu podnikání plně nevyužil konkurenční výhody vyplývající z poskytnutí podpory. Jinými slovy volby podniku po poskytnutí podpory nebo události, které po něm následovaly, jsou pro stanovení rozsahu(51) povinnosti vrácení v zásadě irelevantní(52). Vrácení podpory je proto povinné bez ohledu na negativní účinky – i když kvantitativně převyšují nad výhodami vyplývajícími z poskytnuté podpory – které může mít na hospodářskou a finanční situaci příjemce. V této souvislosti Soudní dvůr upřesnil, že z funkce povinnosti navrácení podpory vyplývá, že obecně s výjimkou mimořádných okolností Komise nezneužívá své diskreční pravomoci, když požaduje po dotčeném členském státě, aby získal zpět částky poskytnuté z titulu protiprávní podpory(53), a to i pokud navrácení představuje pro příjemce zátěž, která může mít za následek opuštění trhu(54).

63. Z výše uvedeného vyplývá, že „obnovení stavu předcházejícího poskytnutí podpory“ – které, jak se ukázalo, představuje hlavní cíl navrácení – neznamená vytvořit podmínky hospodářské soutěže existující v době, kdy byla podpora poskytnuta. Některé její účinky jsou totiž nezvratné a bylo by iluzorní domnívat se, že navrácení částek odpovídajících výhodě dosažené podnikem nebo podniky, které jsou příjemci, je dostačující k tomu, aby hospodářské subjekty na trhu vykonávaly svou činnost za stejných podmínek hospodářské soutěže, které pro ně existovaly před poskytnutím podpory(55). Je tedy možné, že i po navrácení podpory podnik nebo podniky, které jsou příjemci, nadále budou využívat pozitivních účinků veřejného zásahu na jejich konkurenční situaci. Stejně tak je možné, že i přes dosaženou výhodu se jejich konkurenční situace po navrácení podpory v porovnání se situací předcházející jejímu poskytnutí zhorší.

64. Konečně judikatura uznala, že vnitrostátní orgány příslušné k získání příslušných podpor zpět mohou vzít v úvahu v určitých mezích skutečnosti, které mohly snížit výhodu, kterou příjemce získal poskytnutím podpory, a tedy ovlivnit vyčíslení částek, které mají být vráceny. Tak například pokud poskytnutí podpory způsobilo dotčenému podniku dodatečné daňové povinnosti, zaplacený přeplatek musí být odečten od částky, která má být vrácena. Stejně tak je třeba zohlednit daňové úlevy, na které by společnost měla nárok na základě vnitrostátních právních předpisů, které jsou v souladu s unijním právem, použitelných v době, kdy byla podpora poskytnuta(56). Aniž je dotčeno právo podniků bránit se v průběhu vnitrostátního řízení týkajícího se navracení – zejména pokud mají vnitrostátní orgány provést operace určení příjemců a vyčíslení podpory – možnost uplatnit snížení nebo neutralizace výhody dosažené díky podpoře s uplatněním skutečností spojených s organizačním a strategickým modelem, na základě kterého příjemce působí na trhu nebo v kontextu hospodářské soutěže, ve které působí, se zdá nicméně omezená.

65. Nakonec je třeba připomenout, že kromě funkce odstranění konkurenční výhody dosažené příjemcem nebo příjemci podpory navrácení sleduje i cíl odrazení vůči podnikům, které nesou důkazní břemeno při ověřování, že podpora byla poskytnuta v souladu s postupem stanoveným Smlouvou(57). Jak správně uvedla Komise na jednání, povinnost státu poskytujícího podporu získat zpět protiprávně poskytnutou podporu je stanovena jako prostředek nápravy patologické situace, a sice porušení povinnosti standstill uvedené v čl. 108 odst. 2 SFEU. Ačkoli nemá sankční povahu, má za následek odrazení podniků, aby se podílely na tomto porušení, nebo je vede k tomu, aby se chránily proti riziku, že budou muset vracet to, co přijaly, pokud nejsou v praxi v pozici, aby poskytnutí podpory zabránily, jak se často stává v případě, kdy je podpora přiznána v rámci daňového režimu.

66. Ze všech výše uvedených zásad vyplývá, že předmětem navrácení daňové podpory spočívající v použití nižší sazby daně, než je běžná sazba, je v zásadě rozdíl mezi běžnou sazbou a tou, která byla konkrétně použita. Jak správně uvedla Komise, příjemce tak nakonec ponese daňovou zátěž, od které byl protiprávně osvobozen. V takovém případě tedy vyčíslení podpory předpokládá pouze určení výše neuplatněné pohledávky státu a nevyžaduje složité hospodářské posuzování, ani v zásadě analýzu podmínek hospodářské soutěže dotčeného trhu nebo chování dotčených hospodářských subjektů na tomto trhu.

67. Komise tedy tím, že uložila Irsku, aby získalo zpět rozdíl mezi vyšší a nižší sazbou DLD za každou vydanou letenku, v napadeném rozhodnutí dodržela výše uvedené zásady.

68. Je tedy třeba ověřit, zda zrušení příkazu k navrácení, který vydal Tribunál v napadených rozsudcích, je odůvodněno na základě zvláštních okolností, kterými se vyznačují tato řízení.

69. Než přistoupím k tomuto přezkumu, považuji nicméně za nezbytné odmítnout argumenty Komise, podle kterých úvahy, které vedly Tribunál ke zrušení dotčeného příkazu, mají za následek, že po leteckých společnostech podléhajících nižší sazbě DLD nelze požadovat žádné navrácení. Na rozdíl od toho, co podle všeho tvrdí tento orgán, přijmout, že se příjemci podpory mohou dovolávat případného úplného nebo částečného přenesení dosažené výhody na zákazníky, neznamená zbavit je jakékoli povinnosti navrácení, ale ukládá přijetí zvláštních postupů pro stanovení částky, která má být navrácena. Tribunál v napadených rozsudcích jasně uvedl, že v případě úplného nebo částečného přenesení výhody vyplývající ze snížení sazby DLD na cestující nemůže být tato výhoda v každém případě již považována za rovnající se rozdílu mezi těmito dvěma sazbami DLD, ale odpovídá zvýšení obratu vyplývajícího z nabídky výhodnějších cen na trhu. Tuto výhodu je třeba stanovit pomocí metody výpočtu podobné té, kterou použila Komise v případě nepřímých podpor(58), tedy posouzení dopadů snížení cen letenek na poptávku, s cílem určit počet letenek prodaných dodatečně v důsledku tohoto snížení. Použitím této metody se vyčíslení částky, která má být navrácena, stává nepochybně složitější, ale nikoli nemožné a proto nevylučuje bez dalšího, jak podle všeho konstatuje Komise, jakoukoli žádost o navrácení proti leteckým společnostem jako příjemcům.

70. Vzhledem k výše uvedenému připomínám, že úvahy, které vedly Tribunál ke kritice vyčíslení částky, která má být navrácena, provedeného Komisí, vycházejí, jak bylo uvedeno, ze zjištění, že DLD je spotřební daň, tedy nepřímá daň, která má být formálně a hospodářsky přenesena na cestující. Formální přenesení DLD vyplývá podle Tribunálu především z povinnosti, kterou měly letecké společnosti na základě 23 nařízení č. 1008/2008, uvádět její částku odděleně v ceně každé prodané letenky, což je povinnost, kterou Tribunál považuje „mezi účastníky za nespornou“.

71. Komise tyto předpoklady zpochybňuje, přičemž tvrdí, že Tribunál nesprávně uvedl, že Komise sdílí výklad článku 23 nařízení č. 1008/2008, který je uveden v napadených rozsudcích, a dále pak že povaha DLD jako spotřební daň není relevantní pro účely posouzení výhody, kterou letecké společnosti získaly díky použití snížené sazby.

72. Pokud jde o první bod, Komise tvrdí, že před Tribunálem vždy tvrdila, že článek 23 nařízení č. 1008/2008 neukládá leteckým společnostem uvádět oddělené výše daně v ceně letenky v každém případě, ale pouze pokud se rozhodnou ji do ceny zahrnout. V této souvislosti pouze upozorňuji, že jak znění tohoto ustanovení, tak jeho účel, který vyplývá především z bodu 16 odůvodnění(59) tohoto nařízení, svědčí podle všeho ve prospěch výkladu, který mu dává Komise, tedy že povinnost uvádět výši použitých daní v celkové ceně letenky odděleně existuje pouze v případě a v rozsahu, ve kterém se společnost rozhodne přenést tyto daně na cestující. Aniž by bylo nezbytné zaujmout na tomto místě konečné stanovisko k výkladu článku 23 nařízení č. 1008/2008, je však třeba uvést, že i pokud by byl přijat názor, že na základě tohoto ustanovení jsou letecké společnosti povinné uvádět vždy a v každém případě celou výši DLD v ceně letenky, neznamená to, že nemohou – snížením ceny letenky bez daně a následně své ziskové marže z jednotlivé transakce – nést část nebo celý rozsah nákladů DLD(60). Jinými slovy, skutečnost, že DLD byla formálně určena k tomu, aby byla přenesena na cestující, neznamená, že podniky nemají žádný prostor pro uvážení, pokud jde o hospodářské přenesení daně.

73. Pokud jde o druhý bod vznesený Komisí a uvedený v bodě 71 výše, souhlasím s tímto orgánem, že význam, který Tribunál v rámci svých úvah přiznal skutečnosti, že DLD je spotřební daň, je třeba upravit.

74. Zaprvé, ačkoli mají být tyto daně přenesené na spotřebitele, zatěžují alespoň formálně rozpočet podniku, který je určen jako osoba povinná k dani. Jsou vybírány v důsledku a při příležitosti činnosti podniku(61), v případě DLD při poskytování přepravních služeb. Případné snížení těchto daní představuje pro příjemce, jehož daňová zátěž se sníží, přímou výhodu na základě právních předpisů v oblasti podpor, kterou nelze přirovnat, jak naopak tvrdí společnost Aer Lingus, k nepřímé podpoře, kterou získá v případě dotací poskytnutých spotřebitelům na nákup zboží, které vyrobí(62).

75. Zadruhé formální přenesení spotřební daně nemusí odpovídat jejímu hospodářskému přenesení, protože náklady odpovídající dani může nést zcela nebo zčásti podnik, který poskytuje zboží nebo službu prostřednictvím úpravy ceny(63). Snížení daně může být rovněž, pokud celková cena nabízeného zboží nebo služby zůstane nezměněna nebo se změní v malém rozsahu s ohledem na toto snížení, zcela nebo zčásti přeměněno na příjem podniku. V tomto smyslu je situace leteckých společností podléhajících DLD odlišná od situace řeckých kasin v rámci systému rozdílných vstupních poplatků, kterou Tribunál zkoumal ve věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 11. září 2014, Řecko v. Komise (T-425/11, EU:T:2014:768), a o které účastníci v průběhu jednání diskutovali. Na základě tohoto systému byla totiž cena vstupného do kasin stanovena státem, stejně jako procento z této ceny, které si mohlo každé kasino ponechat jako poplatek za vystavení vstupenky. Vzhledem k tomu, že kasina nemohla ovlivnit cenu vstupenky(64) ani poplatky, které jim náležely, jednala na rozdíl od leteckých společností podléhajících DLD jako pouzí zprostředkovatelé pověření výběrem(65).

76. Zatřetí se mechanismus přenesení netýká pouze spotřební daně z výroby nebo spotřeby(66), ale obecně každé nepřímé daně – například poplatku zaplaceného do státní pokladny za poskytnutou službu – která protože se stala součástí výrobních nákladů, se promítla do konečné ceny výrobku nebo služby. Forma přenesení daňové zátěže může existovat i s ohledem na přímé daně. Zvýšení daně z příjmů právnických osob, například zejména pokud se týká zvláštní daně, může vést výrobce k tomu, že přenese vyšší daňové náklady na vyráběné zboží prostřednictvím zvýšení ceny, nebo ho přiměje snížit investice do odvětví zasaženého daní, což způsobí snížení nabídky a nárůst cen. Navíc daň může být výrobcem přenesena nikoli pouze dopředu, na spotřebitele, ale i dozadu, na dodavatele a napříč (tzv. šikmé přenesení), například zvýšením ceny jiných výrobků, než těch, které jsou zasaženy daní. Jinými slovy, existují různé mechanismy, které umožňují podniku, který je zatížen daní, i nepřímou, přenést náklady zcela nebo zčásti na jiné osoby. Pokud jsou tyto mechanismy zavedeny, nelze vyloučit, aby se i případná výhoda vyplývající ze snížení daňové zátěže mohla podle vlastností dotčeného trhu přenést na osoby odlišné od skutečného poplatníka.

77. Na základě výše uvedeného se domnívám, že zvláštní okolnosti projednávaných věcí, konkrétně povaha dotčené daně, ani případná povinnost leteckých společností přizpůsobit se kritériím stanoveným v článku 23 nařízení č. 1008/2008 v oblasti cen neodůvodňují samy o sobě odchylku od použití kritérií běžně používaných pro vyčíslení podpory poskytnuté ve formě použití snížené sazby daně.

78. Tribunál zakládá závěr, podle kterého měla Komise vzít v úvahu možné přenesení výhody vyplývající z použití snížené sazby DLD na cestující, i na některých dřívějších soudních rozhodnutích, konkrétně na rozsudku ze dne 29. března 2007, Scott v. Komise (T-366/00, EU:T:2007:99) a rozsudku ze dne 22. ledna 2013, Salzgitter v. Komise (T-308/00, EU:T:2013:30), které zdůrazňují povinnost Komise omezit příkaz k navrácení na finanční výhody vyplývající z poskytnutí podpory.

79. Relevantnost těchto precedentů v těchto řízeních se zdá nicméně pochybná. Případy, které jsou předmětem dovolávaných rozsudků, se totiž týkají situací, kdy vyčíslení výhody spojené s podporou (bezplatné peněžní prostředky v důsledku odložení daně ve věci Salzgitter v. Komise a financování vyplývající z prodeje pozemku za preferenční cenu ve věci Scott v. Komise) vyžadovalo složité hospodářské posuzování, jehož správnost byla příjemci kritizována. V projednávaných věcech naopak to, co bylo Komisi před Tribunálem vytýkáno, je, že nezohlednila skutečnosti následující po poskytnutí podpory (možné přenesení výhody na cestující), které mohly změnit povahu a výši výhody původně získané příjemci ve formě snížené sazby daně a správně vyčíslené Komisí(67). Jinými slovy je v projednávaných případech relevantní oprávnění používat na svoji obranu passing-on příjemci podpory s cílem snížit výši částek, které mají být navráceny, a nikoli – nebo alespoň ne přímo – chyba ve výpočtu výše podpory, jako ve věcech, které jsou předmětem rozsudků připomenutých Tribunálem.

80. Jak již bylo uvedeno, přesné stanovení výhod, které vyplývají z poskytnutí podpory, nevyžaduje v zásadě zkoumání způsobu, jakým byla ve skutečnosti použita, poté co byla poskytnuta. Rozsah, ve kterém byly tyto výhody přeneseny z příjemců na jiné osoby po poskytnutí podpory, by tedy neměl být relevantní pro účely stanovení částky, která má být navrácena. Jasné pokyny v tomto smyslu se nacházejí v rozsudku ze dne 20. března 1997, Alcan Deutschland (C-24/95, EU:C:1997:163), ve kterém se Soudní dvůr vyslovil proti možnosti napadnout příkaz k navrácení podpory na základě vnitrostátních právních předpisů členského státu, podle kterých bylo navrácení vyloučeno v případě, kdy příjemce, který jednal v dobré víře, může prokázat, že obohacení vyplývající z poskytnutí podpory odpadlo(68). Ve stanovisku předneseném ve věci, v níž byl vydán uvedený rozsudek, generální advokát Jacobs zaujal výslovně stanovisko proti používání passing-on na obhajobu v odvětví státních podpor(69), které Soudní dvůr naopak připustil v odvětví podpor Společenství v rozsudku ze dne 21. září 1983, Deutsche Milchkontor a další (205/82 až 215/82, EU:C:1983:233).

81. Navrácení částky rovnající se poskytnuté podpoře (v projednávaných věcech částka neuplatněné daňové pohledávky) případně spolu s úroky, je, jak se ukázalo výše, považováno v zásadě za způsobilé k odstranění konkurenční výhody získané příjemcem podpory a k obnovení předchozího stavu. Jakékoli jiné pravidlo – které umožňuje příjemci podpory například napadnout příkaz k navrácení s tvrzením přenesení výhody na své zákazníky prostřednictvím snížení ceny – by bylo, jak uvedl generální advokát Jacobs ve svém stanovisku citovaném v předchozím bodě, obtížně použitelné a, v mezích, ve kterých zahrnuje navrácení nižší částky, by ohrozilo uskutečnění cílů stanovených Smlouvou(70).

82. Společnost Ryanair poukazuje na to, že nepřipuštění použití passing-on na obhajobu v oblasti podpor by bylo v rozporu se soudržností unijního práva, protože taková obhajoba je povolena v žalobách na náhradu škody pro porušení antimonopolního práva ve prospěch podniků, které se dopustily protiprávního jednání kvazi trestní povahy, zatímco je odepřena podnikům, které jako letecké společnosti v těchto řízeních neměly konkrétně možnost bránit se poskytnutí podpory. V této souvislosti, i když připustíme, že mechanismus, pomocí kterého podnik přenáší na své zákazníky výhodu získanou v návaznosti na poskytnutí podpory, je z právního a hospodářského hlediska podobný tomu, který umožňuje poškozenému soutěžiteli přenést utrpěnou škodu na spotřebitele, podotýkám, že použití passing-on na obhajobu je v těchto řízeních uplatňováno v rámci public enforcement práva podpor, a nikoli jako v oblasti antitrust v rámci private enforcement. Posledně uvedené sleduje logiku náhrady škody na ochranu soukromých zájmů odlišnou od té, která se uplatní při uplatňování pravidel hospodářské soutěže Komisí, vedenému sledováním veřejného zájmu na zachování konkurenční struktury trhů. Nezdá se mi tedy, že je paralela navržená společností Ryanair, alespoň z tohoto hlediska, relevantní. Navíc v rámci private enforcement čl. 108 odst. 3 SFEU nic nebrání příjemcům podpory, pokud je proti nim vedeno řízení na náhradu škody, dovolávat se proti podniku, který se cítí poškozen, případného úplného nebo částečného přenesení škody na jeho zákazníky. Nesoudržnost, které se společnost Ryanair dovolává, neexistuje proto ani z tohoto hlediska.

83. Konečně společnost Aer Lingus a Ryanair uplatňují skutečnost, kterou uvedl i Tribunál v napadených rozsudcích(71), že letecké společnosti povinné vrátit rozdíl mezi vyšší sazbou a nižší sazbou DLD nemají možnost získat a posteriori od cestujících, kteří si koupili letenky za nižší sazbu, nezaplacenou vyšší daň. Nezdá se mi, že tato skutečnost má rozhodující význam, protože dotčené společnosti mají nicméně možnost přenést náklady spojené s vrácením podpory na své zákazníky při příležitosti vydání nových letenek(72). Proto připomínám, že v rozsudku ze dne 4. března 2009, Associazione italiana del risparmio gestito e Fineco Asset Management v. Komise (T-445/05, EU:T:2009:50) uvedeném výše Tribunál uvedl, že dotčené investiční nástroje nebo podniky, které je spravovaly, byly povinny vrátit rozdíl mezi běžnou daní a sníženou daní vyplývající z dotčeného opatření bez ohledu na nezjištěnou možnost obrátit se na základě ustanovení vnitrostátního práva na své upisovatele(73). Konečně pokud je pravda, že navrácení částky rovnající se rozdílu mezi vyšší sazbou a nižší sazbou DLD má ve skutečnosti podobný účinek jako zpětné zdanění při vyšší sazbě, jak naznačují společnost Ryanair a Aer Lingus, Soudní dvůr již měl příležitost upřesnit, že tato skutečnost je normální důsledek kvalifikace dotčeného snížení daně jako podpory(74).

84. Na základě všech výše uvedených úvah a z popsaných důvodů se domnívám, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když napadenými rozsudky zrušil článek 4 napadeného rozhodnutí v rozsahu, ve kterém nařizuje navrácení částky rovnající se rozdílu mezi vyšší sazbou a nižší sazbou DLD. Navrhuji proto, aby Soudní dvůr kasačním opravným prostředkům Komise vyhověl a zrušil napadené rozsudky.

C – K vrácení věci zpět Tribunálu

85. Podle čl. 61 prvního pododstavce statutu Soudního dvora může Soudní dvůr v případě zrušení rozhodnutí Tribunálu vydat sám konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje, nebo věc vrátit zpět Tribunálu. V tomto ohledu uvádím, že Tribunál nepřezkoumal druhý žalobní důvod, ani část čtvrtého žalobního důvodu ve věci T-473/12 a druhou část třetího žalobního důvodu ve věci T-500/12. Domnívám se, že je třeba vrátit tyto spojené věci zpět Tribunálu, aby přezkoumal tyto důvody a argumenty.

86. Následující poznámky proto uvádím pro případ, že se Soudní dvůr rozhodne vydat ve věci konečné rozhodnutí.

87. Z důvodů uvedených v tomto stanovisku třetí a čtvrtý žalobní důvod ve věci T-473/12 a druhý a třetí žalobní důvod v mezích zkoumaných Tribunálem ve věci T-500/12, kterým Tribunál v napadených rozsudcích vyhověl, musí být zamítnuty jako neopodstatněné.

88. V rámci svého druhého žalobního důvodu ve věci T-473/12, který Tribunál nezkoumal, společnost Aer Lingus tvrdí, že při rozhodnutí o navrácení podpory Komise měla zohlednit právo leteckých společností podléhajících vyšší sazbě DLD na vrácení přeplatku, v rozporu s článkem 56 SFEU a nařízením č. 1008/2008, jakož i čl. 108 odst. 3 SFEU. Komise tím, že nařídila navrácení rozdílu mezi vyšší sazbou a nižší sazbou DLD za těchto okolností, porušila čl. 14 odst. 1 nařízení č. 659/1999 a zásady právní jistoty, účinnosti a řádné správy.

89. V rámci druhé části třetího žalobního důvodu ve věci T-500/12, kterou Tribunál rovněž nezkoumal, společnost Ryanair vznesla analogické argumenty proti legalitě příkazu k navrácení. Zejména zdůraznila vážná narušení hospodářské soutěže, která vyplývají ze spojení práva podat žalobu u vnitrostátních soudů na vrácení daně zaplacené v rozporu s článkem 56 SFEU s rozhodnutím o navrácení, přičemž tato narušení poškozují zejména malé letecké společnosti, jako Aer Arann.

90. Úvodem podotýkám, že tvrzení společnosti Aer Lingus, podle kterého existuje právo na vrácení DLD u vnitrostátních soudů na základě čl. 108 odst. 3 SFEU, bylo již odmítnuto Tribunálem v bodech 65 až 76 rozsudku Aer Lingus. Tato část odůvodnění není předmětem kasačního opravného prostředku.

91. Domnívám se však, že argumentaci společnosti Aer Lingus a Ryanair je třeba odmítnout i v části, ve které se zakládá na údajném právu na navrácení DLD na základě ustanovení v oblasti volného pohybu služeb.

92. Podle ustálené judikatury je navrácení podpory logickým důsledkem zjištění její protiprávnosti(75). Narušení hospodářské soutěže způsobená protiprávní podporou jsou totiž zpravidla odstraněna uložením toho, aby příjemce navrátil podporu jejímu poskytovateli.

93. Cílem navrácení je obnovení stavu quo ante. V případě podpory poskytnuté ve formě osvobození (úplného nebo částečného) od daně je tento cíl dosažen zpravidla přijetím opatření ze strany dotčeného členského státu nezbytných k tomu, aby bylo příjemcům uloženo zaplacení částek odpovídajících těm, pro které bylo protiprávně poskytnuto osvobození(76). Pokud by se Komise poté, co konstatovala protiprávnost dotčeného osvobození od daně, měla zdržet toho, aby členskému státu, který poskytl podporu, uložila přijetí těchto opatření, s cílem umožnit dotčeným podnikům výkon práva na navrácení daně v případě, ve kterém daňové opatření jako celek představuje omezení základních svobod, by dosažení výše uvedeného cíle bylo nezbytně ohroženo.

94. Na rozdíl od toho, co podle všeho uvádí společnost Aer Lingus, provedení postupů vrácení DLD před vnitrostátními soudy na základě článku 56 SFEU nemůže představovat alternativní mechanismus navrácení s cílem odstranit protisoutěžní účinky podpory konstatované Komisí. I když připustíme, že případné opatření o navrácení může přispět k omezení těchto účinků, když se sníží počet poškozených hospodářských subjektů(77), nic to nemění na tom, že jeho přijetí závisí na iniciativě dotčených podniků a je podmíněno dodržením jak procesních, tak hmotněprávních pravidel. Navíc odstranění účinků podpory touto cestou by bylo možné dosáhnout, pouze pokud by všechny podniky podléhající vyšší sazbě požádaly nebo obdržely toto vrácení. Je zřejmé, že taková situace nepředstavuje záruku, že cíl obnovení stavu předcházejícího poskytnutí podpory je skutečně dosažen.

95. Komise tím, že uložila navrácení podpory bez zohlednění údajného práva na vrácení daně, které údajně využívají letecké společnosti, které zaplatily DLD ve vyšší sazbě, tedy dle mého názoru neporušila čl. 14 odst. 1 nařízení č. 659/1999, ani obecné zásady unijního práva dovolávané společností Aer Lingus(78).

96. To však znamená, že pokud postup vrácení daně nepředstavuje platnou alternativu příkazu k navrácení, jeví se jasné, že oba prostředky nápravy nemohou být použity současně, protože mají neslučitelné účinky. Případné opatření o vrácení daně by totiž mělo za následek rozšíření výhody vzniklé použitím snížené sazby na letecké společnosti podléhající vyšší sazbě DLD, zatímco příkaz k navrácení ukládá leteckým společnostem podléhajícím snížené sazbě vrácení této výhody. Proto jak správně zdůrazňují jak společnost Aer Lingus, tak společnost Ryanair, pokud by mělo být povoleno současné použití obou mechanismů, protisoutěžní účinky DLD by přetrvaly, i když by se skupina zvýhodněných hospodářských subjektů a skupina znevýhodněných hospodářských subjektů zaměnily.

97. S cílem zabránit takovému paradoxnímu výsledku přísluší vnitrostátnímu soudu, který rozhoduje v rámci řízení o vrácení daně, aby zohlednil následky rozhodnutí o navrácení. Jeví se mi přitom jako zjevné, že toto rozhodnutí, které ve skutečnosti rozšiřuje použití běžné sazby DLD na letecké společnosti podléhající snížené sazbě, se zpětným účinkem odstraňuje diskriminaci vyplývající z použití rozdílných sazeb. Za těchto okolností, pokud by bylo poskytnuto vrácení, by se okruh příjemců podpory rozšířil a jeho protisoutěžní účinky by byly rozsáhlejší(79)..

98. Na základě výše uvedeného musí být podle mého názoru druhý žalobní důvod ve věci T-473/12 a druhá část třetího žalobního důvodu ve věci T-500/12, pokud by byly Soudním dvorem zkoumány, zamítnuty jako neopodstatněné.

99. V rámci svého čtvrtého žalobního důvodu společnost Aer Lingus uvádí, že protože není možné vymáhat a posteriori od cestujících, kteří využili nižší sazby DLD, osm eur, které jsou předmětem příkazu k navrácení, působilo by to jako dodatečná daň, a tedy jako protiprávní sankce, a tudíž by byla porušena jak zásada proporcionality, tak článek 14 nařízení č. 659/1999. V tomto ohledu pouze odkazuji na poznámky již provedené v bodě 83 výše.

100. Ve světle všech výše uvedených úvah se domnívám, že pokud se Soudní dvůr rozhodne v návaznosti na zrušení napadených rozhodnutí sám rozhodnout věci v prvním stupni, příslušné žaloby musí být zamítnuty v plném rozsahu.

IV – Závěry

101. Na základě všech výše uvedených úvah navrhuji, aby Soudní dvůr zamítl vedlejší kasační opravné prostředky, vyhověl hlavním kasačním opravným prostředkům a zrušil napadené rozsudky, přičemž vrátí věci zpět Tribunálu. Pokud se Soudní dvůr rozhodne v důsledku zrušení rozhodnout sám věci T-473/12 a T-500/12, navrhuji zamítnout žaloby v každé věci v plném rozsahu a uložit společnostem Aer Lingus a Ryanair náklady v těchto řízeních a v řízeních před Tribunálem.

1 – Původní jazyk: italština.

2 – DLD byla zavedena článkem 55 Finance Act (č. 2) 2008, který vstoupil v platnost dne 30. března 2009.

3 – Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) ze dne 24. září 2008 o společných pravidlech pro provozování leteckých služeb ve Společenství (přepracované znění) (Úř. věst. 2008, L 293, s. 3).

4 – Tato sazba byla následně snížena na nulu a DLD byla fakticky zrušena.

5 – Úř. věst. 2013, L 119, s. 30.

6 – Body 22 až 37 rozsudku Aer Lingus a body 23 až 41 rozsudku Ryanair.

7 – Body 42 až 56 rozsudku Ryanair.

8 – Nařízení Rady ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 93 Smlouvy o ES (Úř. věst. 1999, L 83, s. 1). Nařízení č. 659/1999 bylo zrušeno a nahrazeno od 13. října 2015 nařízením Rady (EU) 2015/1589 ze dne 13. července 2015, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 108 Smlouvy o fungování Evropské unie (Úř. věst. 2015, L 248, s. 9), které provedlo jeho kodifikaci.

9 – Viz především bod 85 rozsudku ze dne 22. prosince 2008, British Aggregates v. Komise (C-487/06 P, EU:C:2008:757), na který Tribunál odkazuje v bodě 43 rozsudku Aer Lingus.

10 – Viz rozsudek ze dne 22. března 1977, Steinike & Weinlig (78/76, EU:C:1977:52, bod 21) a rozsudek ze dne 13. září 2010, Řecko a další v. Komise (T-415/05, T-416/05 a T-423/05, EU:T:2010:386, bod 212).

11 – Viz rozsudek ze dne 10. prosince 2013, Komise v. Irsko a další (C-272/12 P, EU:C:2013:812, bod 53).

12 – Viz rozsudek ze dne 22. prosince 2008 British Aggregates v. Komise (C-487/06 P, EU:C:2008:757, bod 84 a citovaná judikatura) a rozsudek ze dne 10. května 2000, SIC v. Komise (T-46/97, EU:T:2000:123, body 83 a 84).

13 – Viz mimo jiné rozsudek ze dne 22. prosince 2008, British Aggregates v. Komise (C-487/06 P, EU:C:2008:757, bod 92) a rozsudek ze dne 10. května 2000, SIC v. Komise (T-46/97, EU:T:2000:123, bod 84).

14 – Viz například rozsudek ze dne 10. prosince 2013, Komise v. Irsko a další (C-272/12 P, EU:C:2013:812, bod 53).

15 – Je vhodné uvést, že žalobkyně v této věci nezpochybňovaly existenci podpory, a tedy výhody, ale pouze povinnost navrácení této výhody uloženou Komisí (viz bod 38).

16 – Viz rozsudek ze dne 7. října 2010, DHL Aviation a DHL Hub Leipzig v. Komise (T-452/08, EU:T:2010:427, bod 40).

17 – Navrhovatelka cituje rozsudky ze dne 27. března 1980 Denkavit italiana (61/79, EU:C:1980:100), ze dne 10. července 1980 Ariete (811/79, EU:C:1980:195) a ze dne 1. července 2010 ThyssenKrupp Acciai Speciali Terni v. Komise (T-62/08, EU:T:2010:268).

18 – Protiprávnost nebo neoprávněnost, která však na rozdíl od projednávaných případů postihovala opatření, které předcházelo tomu, které přiznávalo údajnou výhodu.

19 – Viz bod 31 rozsudku ze dne 27. března 1980, Denkavit italiana (61/79, EU:C:1980:100) a bod 15 rozsudku ze dne 10. července 1980, Ariete (811/79, EU:C:1980:195).

20 – Rozsudek ze dne 27. září 1988, Asteris a další (106/87 až 120/87, EU:C:1988:457, body 23 a 24).

21 – Viz body 62 a 63.

22 – Aer Lingus cituje rozsudek ze dne 9. listopadu 1983, Amministrazione delle finanze dello Stato v. San Giorgio (199/82, EU:C:1983:318, bod 12), rozsudek ze dne 14. ledna 1997, Comateb a další (C-192/95 až C-218/95, Recueil, EU:C:1997:12, bod 20), rozsudek ze dne 8. března 2001, Metallgesellschaft a další (C-397/98 a C-410/98, Recueil, EU:C:2001:134, bod 87) a rozsudek ze dne 12. prosince 2006, Test Claimants in the FII Group Litigation (C-446/04, Sb. rozh., EU:C:2006:774, bod 205).

23 – Aer Lingus cituje konkrétně bod 10.

24 – K tomuto předběžnému závěru dospěla Komise ve výzvě dopisem zaslané irským úřadům.

25 – V rozsudku ze dne 6. února 2003, Stylianakis (C-92/01, EU:C:2003:72), Soudní dvůr odkazuje na možnost, že daň představuje platbu za letištní služby a že náklady na tyto služby jsou vyšší pro cestující z přeshraničních letů (body 27 a 29).

26 – Spor v původním řízení, který vedl k vydání tohoto rozsudku, se týkal žádosti, kterou pan Stylianakis podal u Řeckého státu, směřující k vrácení částky rovnající se polovině poplatků za modernizaci a rozvoj letišť kterou měl zaplatit při letecké cestě z Heraklionu do Marseille. Poplatek se týkal cestujících odlétajících z řeckých letišť a jeho výše byla stanovena jako v projednávaných věcech v závislosti na vzdálenosti mezi konečným místem určení letu a letištěm odletu: pro lety s konečným místem určení nacházejícím se více než 750 km od letiště odletu byla částka dvojnásobná než částka placená cestujícími z letů s konečným místem určení mezi 100 a 750 km od letiště odletu.

27 – Bod 28.

28 – Bod 26.

29 – Z tohoto výkladu vychází Komise v napadeném rozhodnutí, podle kterého snížená sazba za lety s konečným místem určení nacházejícím se maximálně 300 km od letiště v Dublinu představovala výjimku v porovnání s běžnou sazbou („an exception from the reference system“), viz body 14 a 45 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Stejný názor byl vyjádřen v průběhu správního řízení ze strany irských orgánů – které upřesnily, že odchylka od standardní sazby byla stanovena s cílem zavést prvek proporcionality do výše daně v závislosti na vzdálenosti – (viz body 33 a 40 odůvodnění napadeného rozhodnutí), a zopakován ve vyjádřeních předložených u Tribunálu a Soudního dvora.

30 – Viz naposledy rozsudek ze dne 17. listopadu 2009, Presidente del Consiglio dei Ministri (C-169/08, EU:C:2009:709).

31 – Výzva dopisem zaslaná irským úřadům byla datována 18. března 2010 a období posuzované v napadeném rozhodnutí zahrnuje dobu mezi 30. březnem 2009 a 1. březnem 2011 (viz bod 11 odůvodnění tohoto rozhodnutí).

32 – Nedomnívám se však, že je irelevantní. Argumenty, které vznesla společnost Ryanair, i když jsou střídmé, totiž směřují ke zpochybnění jak tvrzení Tribunálu, podle kterého je souběžné zavedení sazeb pouze otázkou legislativní techniky a je tedy irelevantní, tak konstatovaní, podle kterého Komise poskytla dostatečné důvody k ospravedlnění svého závěru ohledně povahy nižší sazby jako výjimky v porovnání s vyšší sazbou.

33 – Viz také bod 100 mého stanoviska ve věci British Aggregates v. Komise (EU:C:2008:419).

34 – V řízení před Tribunálem společnost Ryanair uvedla, že v roce 2008 byla nižší sazba používána na 50 % cestujících společnosti Aer Arann a pouze na 1,9 % jejích cestujících.

35 – Podotýkám, že společnost Ryanair před Tribunálem tvrdila, že celková analýza hospodářských účinků dotčeného daňového režimu by měla vést Komisi, aby uznala celkový negativní dopad tohoto režimu na její situaci a tudíž aby vyloučila, že tato společnost získala z podpory poskytnuté prostřednictvím tohoto režimu jakoukoli výhodu. Společnost Ryanair nicméně nenapadla u Soudního dvora část rozsudku Ryanair, ve které Tribunál odpověděl na tento argument.

36 – Dva akty, kterými byla v Rakousku zavedena energetická daň a ten, který stanovil pouze ve prospěch podniků vyrábějících zboží právo na částečné vrácení této daně, ačkoli byly odlišné, byly přijaty a vstoupily v platnost souběžně, viz bod 3 rozsudku.

37 – Dotčené nařízení, přijaté obecní radou belgického města Seraing, zavedlo daň z motorové síly, přičemž současně stanovilo několik případů osvobození od daně, viz body 6 až 9 rozsudku.

38 – Rozsudek Belgio a Forum187 v. Komise ze dne 22. června 2006 (C-182/03 a C-217/03, bod 119); rozsudek Komise v. Government of Gibraltar a Spojené království ze dne 15. listopadu 2011 (C-106/09 P a C-107/09 P, EU:C:2011:732, bod 75), rozsudek Eventech ze dne 14. ledna 2015 (C-518/13, EU:C:2015:9, bod 55); rozsudek Ministerio de Defensa e Navantia ze dne 9. října 2014 (C.522/13, EU:C:2014:2262, bod 34 a citovaná judikatura).

39 – V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. prosince 2011, France Télécom v. Komise (C-81/10 P, EU:C:2011:811, bod 21) a rozsudek Electrabel a Dunamenti Erőmű v. Komise ze dne 1. října 2015 (C-357/14 P, EU:C:2015:642, bod 105).

40 – Viz například rozsudek ze dne 8. prosince 2011, France, Télécom v. Komise (C-81/10 P, EU:C:2011:811, bod 23).

41 – Viz např. rozsudek Presidente del Consiglio dei Ministri ze dne 17. listopadu 2009 (C-169/08, EU:C:2009:709).

42 – Uvedené v poznámce pod čarou 3 výše.

43 – Společnost Ryanair odkazuje v této souvislosti na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2014/104/EU ze dne 26. listopadu 2014 o určitých pravidlech upravujících žaloby o náhradu škody podle vnitrostátního práva v případě porušení právních předpisů členských států a Evropské unie o hospodářské soutěži (Úř. věst. 2014, L 349, s. 1).

44 – Mimo jiné viz rozsudek ze dne 4. dubna 1995, Komise v. Itálie (C-350/93, EU:C:1995:96, bod 21).

45 – Mimo jiné viz rozsudek ze dne 4. dubna 1995, Komise v. Itálie (C-348/93, EU:C:1995:95, bod 22); rozsudek ze dne 29. dubna 2004, Německo v. Komise (C-277/00, EU:C:2004:238, bod 75) a rozsudek ze dne 17. září 2009, Komise v. MTU Friedrichshafen (C-520/07 P, EU:C:2009:557, bod 57).

46 – Mimo jiné viz rozsudek ze dne 4. dubna 1995, Komise v. Itálie (C-348/93, EU:C:1995:95, bod 27), rozsudek ze dne 29. dubna 2004, Německo v. Komise (C-277/00, EU:C:2004:238, body 74 až 76) a rozsudek ze dne 8. prosince 2011, Residex Capital IV (C-275/10, EU:C:2011:814, bod 34).

47 – Viz např. rozsudek ze dne 16. prosince 2010, SEYDALAND (C-239/09, EU:C:2010:778) a rozsudek ze dne 2. září 2010, Komise v. Scott (C-290/07 P, EU:C:2010:480).

48 – Pokud jde o některé příklady, které jsou analogické s projednávaným případem, viz rozsudek ze dne 4. března 2009, Associazione italiana del risparmio gestito e Fineco Asset Management v. Komise (T-445/05, EU:T:2009:50, bod 201) a rozhodnutí Komise 2006/323/ES o osvobození minerálních olejů používaných jako palivo při výrobě oxidu hlinitého (aluminy) od spotřební daně v regionu Gardanne, v regionu Shannon a na Sardinii, které zavedly Francie, Irsko a Itálie, které bylo naposledy potvrzeno Tribunálem v rozsudku ze dne 21. března 2012, Irsko v. Komise (T-50/06 RENV, T-56/06 RENV, T-60/06 RENV, T-62/06 RENV a T-69/06 RENV, EU:T:2012:134).

49 – Pokud totiž podnik jedná pouze jako prostředník pověřený výběrem daně pro státní pokladnu, touto daní není zatížen rozpočet podniku a její případné snížení neznamená výhodu ve formě zmírnění nákladů zatěžujících rozpočet podniku, jak Soudní dvůr nedávno upřesnil ohledně vstupních poplatků do řeckých kasin, viz usnesení ze dne 22. října 2015, Komise v. Řecko (C-530/14 P, EU:C:2015:727, bod 32).

50 – Tento prospěch, v rozsahu, ve kterém způsobil škody soutěžitelům nebo třetím osobám, může být naopak zohledněn v rámci žaloby na náhradu škody podané těmito osobami proti příjemci podpory nebo státu, který podporu poskytl, viz Sdělení Komise o použití právních předpisů v oblasti státních podpor vnitrostátními soudy, 2009/C, 85/01, oddíl 2.2.4, zvláště bod 49 písm. b).

51 – Mohou však mít vliv na určení osoby povinné k navrácení.

52 – V tomto smyslu pokud jde o podpory daňové povahy viz rozsudek ze dne 15. prosince 2005, Unicredito (C-148/04, EU:C:2005:774, bod 118). Viz také rozsudek ze dne 20. března 1997, Alcan Deutschland (C-24/95, EU:C:1997:163).

53 – Viz rozsudek ze dne 17. června 1999, Belgie v. Komise (C-75/97, EU:C:1999:311, bod 66) a rozsudek ze dne 7. března 2002, Itálie v. Komise (C-310/99, EU:C:2002:143, bod 99).

54 – Rozsudek ze dne 29. dubna 2004, Itálie v. Komise (C-372/97, EU:C:2004:234, bod 105).

55 – Viz například případ, kdy podpora umožnila příjemci zabránit odchodu z trhu, rozšířit stabilně jeho podíl v rámci tohoto trhu nebo proniknout na jiný trh nebo naopak, když to vedlo k odstranění konkurenta z trhu.

56 – Rozsudek ze dne 1. července 2010, BNP Paribas a BNL v. Komise (T-335/08, EU:T:2010:271, bod 50).

57 – Mimo jiné viz rozsudek ze dne 20. března 1997, Alcan Deutschland (C-24/95, EU:C:1997:163, body 34 až 36).

58 – Jedná se o dotace poskytnuté přímo spotřebitelům na nákup zboží pocházejícího od selektivně určených podniků, které jsou jejich nepřímými příjemci. Viz např. rozhodnutí Komise 2007/374/ES ze dne 24. ledna 2007 ve věci státní podpory č. C 52/2005, kterou Italská republika poskytla formou příspěvku na nákup digitálních dekodérů (Úř. věst 2007, L 147, s. 1).

59 – Bod 16 odůvodnění nařízení č. 1008/2008 zní následovně: „Zákazníci by měli mít možnost účinně srovnávat ceny leteckých služeb různých leteckých společností. Proto by vždy měla být udávána konečná cena, kterou má zákazník za letecké služby ze Společenství zaplatit, včetně všech daní a poplatků. Letečtí dopravci Společenství se rovněž vyzývají, aby uváděli konečnou cenu svých leteckých služeb ze třetích zemí do Společenství.“

60 – V závislosti na modelu podnikání společnosti může být tato možnost povinná. V této souvislosti podotýkám, že v bodě 57 napadeného rozhodnutí Komise poznamenala, že společnost Ryanair ve své stížnosti zdůraznila, že protože je společností low-cost, přenesení DLD na cestující by mělo nepřiměřený dopad na cenu letenek.

61 – Viz například pokud jde o spotřební daně z energetických produktů a elektřiny, alkoholu a alkoholických nápojů a tabákových výrobků, směrnice Rady 2008/118/ES ze dne 16. prosince 2008 o obecné úpravě spotřebních daní a zrušení směrnice 92/12/EHS (Úř. věst. 2009, L 9, s. 12), která stanoví okamžik vzniku daňové povinnosti na okamžik výroby a vymahatelnost na okamžik uvedení na trh.

62 – Příklad těchto podpor se nachází v rozhodnutí uvedeném v poznámce pod čarou 60 výše.

63 – K tomu dochází zejména v případě, kdy podmínky hospodářské soutěže a elasticita poptávky zboží neumožňují snadno přenést daň. Na trzích, kde hospodářské subjekty mohou uplatňovat i podstatně rozdílné ceny, tak jako v případě výrobků nebo služeb s pevnou poptávkou, může být přenesení daně v praxi omezeno.

64 – Kromě výjimečných případů vydání vstupenek zdarma.

65 – V tomto smyslu viz usnesení ze dne 22. října 2015, Komise v. Řecko (C-530/14 P, EU:C:2015:727, bod 32).

66 – V bodě 119 rozsudku Aer Lingus Tribunál odmítl argument Komise založený na praxi v oblasti spotřebních daní z energií, přičemž mimo jiné konstatoval, že tato praxe se týkala osvobození od daní, která nebyla určena jako DLD k přenesení na zákazníky. Nicméně skutečnost, že tento typ spotřebních daní je vymahatelný již při uvedení na trh, a nikoli pouze ve fázi prodeje spotřebiteli, nevylučuje, aby byly předmětem mechanismu přenesení.

67 – Z různých částí napadených rozsudků vyplývá, že Tribunál nepovažoval za chybné samo o sobě kritérium pro výpočet provedený Komisí pro vyčíslení výhody vyplývající s použití snížené sazby DLD, ale spíše skutečnost, že tento orgán nezohlednil možnost, že takto určená výhoda byla leteckými společnostmi jako příjemci přenesena na cestující (viz body 97 až 101 a 116 rozsudku Aer Lingus a body 129 až 133 a 147 rozsudku Ryanair).

68 – Body 44 až 54. Soudní dvůr spojuje možnost dovolávat se tohoto argumentu se zásadou ochrany legitimního očekávání a připomíná, že se příjemci podpory mohou dovolávat takového očekávání v řádné poskytnutí podpory pouze, pokud byla poskytnuta v souladu s postupem stanoveným ve Smlouvě (body 48 a 49).

69 – EU:C:1996:433, bod 40.

70 – Bod 39.

71 – Bod 115 rozsudku Aer Lingus a bod 146 rozsudku Ryanair.

72 – V této souvislosti podotýkám, že povinnost vrácení, jehož náklady měly být předmětem přenesení, náleží všem leteckým společnostem působícím na linkách podléhajících nižší sazbě DLD, které si mezi sebou na těchto linkách konkurují.

73 – Viz body 196 až 201.

74 – Rozsudek ze dne 10. června 1993, Komise v. Řecko (C-183/91, EU:C:1993:233, bod 17).

75 – Mimo jiné viz rozsudek ze dne 21. března 1990, Belgie v. Komise (C-142/87, EU:C:1990:125, bod 66.)

76 – Rozsudek ze dne 10. června 1993, Komise v. Řecko (C-183/91, EU:C:1993:233, bod 17).

77 – Viz, i když v jiném kontextu, rozsudek ze dne 7. září 2006, Laboratoires Boiron (C-526/04, EU:C:2006:528).

78 – Mezi účastníky řízení je mimoto nesporné, že v okamžiku přijetí napadeného rozhodnutí Komise neměla zprávy o postupech týkajících se vrácení, které již byly zahájeny.

79 – V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. října 2006, Transalpine Ölleitung in Österreich (C-368/04, EU:C:2006:644, bod 49) a stanovisko generální advokátky Kokott ve věci Finanzamt Linz (C-66/14, EU:C:2015:242, bod 30). V rozsudku ze dne 7. září 2006, Laboratoires Boiron (C-526/04, EU:C:2006:528), Soudní dvůr naopak vyloučil, že případné vrácení dotčené daně by mohlo mít za následek rozšíření okruhu příjemců podpory poskytnuté zavedením daně. Je však nezbytné uvést, že jak správně konstatoval Tribunál v bodech 65 až 76 rozsudku Aer Lingus, se projednávaný případ jasně odlišuje od případu ve věci Laboratoires Boiron a že nelze stanovit žádnou paralelu mezi uvedeným případem a těmito řízeními.

Ruling
Topics
References in this case
Info

Available languages

Taxonomy tags

Info

References in this case

Share

Highlight in text

EU tax law WEB Aer Lingus/Ryan Air - C-164/15