Available languages

Taxonomy tags

Info

References in this case

Share

Highlight in text

Go

Prozatímní vydání

STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY

JULIANE KOKOTT

přednesené dne 9. listopadu 2017(1)

Spojené věci C-234/16 a C-235/16

Asociación Nacional de Grandes Empresas de Distribución (ANGED)

proti

Consejería de Economía y Hacienda del Principado de Asturias (C-234/16),

Consejo de Gobierno del Principado de Asturias (C-235/16)

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Tribunal Supremo (Nejvyšší soud, Španělsko)]

„Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce – Svoboda usazování – Regionální daň pro velkoplošné maloobchodní prodejny – Nepřímé znevýhodnění, protože ze statistického pohledu jsou dotčeny především zahraniční obchodní řetězce – Nezdanění a osvobození od daně jako nepřípustná podpora“






I.      Úvod

1.        Na projednávanou věc je nutno nahlížet v kontextu dvou dalších řízení, která u Soudního dvora probíhají(2), a stejně jako tato řízení poskytuje Soudnímu dvoru příležitost upřesnit rozsah unijně právního zákazu podpor.

2.        Asociación Nacional de Grandes Empresas de Distribución (Národní sdružení velkodistributorů, dále jen „ANGED“) totiž svou žalobou napadá zvláštní daň pro velkoplošné maloobchodní prodejny (dále jen „IGEC“) v Asturii.

3.        Komise a ANGED v tom spatřují omezení svobody usazování a nepřípustnou podporu zejména pro malé maloobchodní prodejny, protože tyto prodejny nejsou touto daní zatíženy. Ale i osvobození od daně, které zákon stanoví pro určité velkoplošné maloobchodní prodejny (například prodejce stavebních materiálů), je považováno za problematické z hlediska unijního práva.

II.    Právní rámec

A.      Unijní právo

4.        Unijně právní rámec případu tvoří článek 49 ve spojení s článkem 54 SFEU a článek 107 a násl. SFEU.

B.      Španělské právo

5.        Daň pro velkoplošné maloobchodní prodejny (dále jen „IGEC“), která je předmětem sporu v původním řízení, byla zavedena od 1. ledna 2003 Ley del Principado de Asturias 15/2002, de 27 de diciembre, de medidas presupuestarias, administrativas y fiscales (zákon Asturského knížectví 15/2002 ze dne 27. prosince 2002 o rozpočtových, správních a daňových opatřeních, dále jen „zákon 15/2002“).

6.        Od 1. ledna 2015 je zakotvena v článcích 19 až 36 Texto refundido de las disposiciones legales del Principado de Asturias en materia de tributos propios, aprobado por Decreto Legislativo 1/2014, de 23 de julio (konsolidované znění právních předpisů Asturského knížectví o vlastních daních, schválené legislativním dekretem 1/2014 ze dne 23. července 2014, dále jen „TRPATP“).

7.        V odůvodnění zákona 15/2002 se uvádělo, že IGEC nemá fiskální povahu, protože jejím jediným cílem není dosahovat daňových příjmů, nýbrž má za cíl rovněž a především to, aby negativní důsledky činnosti velkoplošných maloobchodních prodejen na území, životní prostředí a strukturu městského maloobchodu byly přeneseny na tyto prodejny.

8.        Článek 21 odst. 1 zákona 15/2002 (podobně čl. 19.2 TRPATP) stanoví, že IGEC zatěžuje „významnou hospodářskou sílu, která u určitých maloobchodních prodejen vyplývá z toho, že jsou vybudovány jako velkoplošné prodejny, neboť tato skutečnost v rozhodující míře přispívá k tomu, že v tomto odvětví zaujímají dominantní postavení, a může způsobovat negativní vnější důsledky pro území a životní prostředí, jejichž náklady tyto prodejny nehradí“.

9.        Podle čl. 21 odst. 2 zákona 15/2002 (článek 20 TRPATP) mají být příjmy z této daně použity na „vypracování a realizaci programů přijatých za účelem vytvoření odvětvových pokynů týkajících se vybavení prodejen“ a na „zkvalitnění životního prostředí a sítí infrastruktury“.

10.      Podle článku 21 zákona 15/2002 (článek 21 TRPATP) spočívá skutečnost zakládající daňovou povinnost v provozování velkoplošných maloobchodních prodejen z důvodu dopadů, které tyto prodejny mají na území, životní prostředí a strukturu městského maloobchodu v Asturském knížectví. Osobami povinnými k dani jsou – po změně provedené Ley del Principado de Asturias 6/2004, de 28 de diciembre, de acompañamiento a los Presupuestos Generales para 2005 (zákon Asturského knížectví 6/2004 ze dne 28. prosince 2004 – doprovodný zákon k rozpočtu na rok 2005) – samostatné nebo společné maloobchodní prodejny s veřejnou výkladní a prodejní plochou minimálně 4 000 m2.

11.      Osobami povinnými k dani jsou majitelé velkoplošné samostatné nebo společné maloobchodní prodejny. Za majitele se v této souvislosti považují vlastníci prostorů, v nichž se velkoplošná maloobchodní prodejna nachází, kteří tyto prostory buď přímo využívají k výkonu své obchodní činnosti, nebo je k výkonu obchodní činnosti poskytují třetím osobám.

12.      Vyměřovacím základem daně je plocha, která je určena pro parkovací místa velkoplošné maloobchodní prodejny, přičemž za minimální parkovací plochu se v každém případě považuje 50 % veřejné výkladní a prodejní plochy. Parkovací plocha se v každém případě sníží o 1 999 m2 minimální plochy osvobozené od daně.

13.      Na vyměřovací základ daně se použijí dva koeficienty, které zohledňují počet obyvatel ve spádové oblasti velkoplošné maloobchodní prodejny a celkovou plochu velkoplošné maloobchodní prodejny. V posledně uvedeném případě koeficient stoupá spolu s velikostí plochy. Na částku, která má být na základě IGEC zaplacena, se případně uplatní sleva, pokud jsou velkoplošné maloobchodní prodejny, které se nacházejí mimo městskou oblast, dostupné dvěma různými druhy veřejných dopravních prostředků, nebo pokud větší maloobchodní prodejny uskuteční vhodné projekty na ochranu životního prostředí.

14.      Dani podle čl. 21 odst. 4 zákona 15/2002 (článek 22 TRPATP) v pozměněném znění nepodléhají velkoplošné samostatné maloobchodní prodejny, které vykonávají činnost pouze v následujících oblastech: zahradnictví, prodej vozidel, stavebních materiálů, strojů a potřeb pro průmysl, pokud jejich veřejná výstavní a prodejní plocha nepřekročí 10 000 m2.

III. Spor v původním řízení

15.      Dne 8. října 2003 podalo ANGED – Národní sdružení velkodistributorů – správní žalobu u Sala de lo Contencioso-Administrativo del Tribunal Superior de Justicia de Asturias (správní oddělení Vrchního soudu Asturie), která v konečném důsledku směřovala proti IGEC, konkrétně proti rozhodnutí finanční správy Asturského knížectví ze dne 3. července 2003, kterým byl schválen vzor daňového přiznání pro přihlášení se, změnu a odhlášení se od IGEC.

16.      Rozsudkem ze dne 31. července 2014 Sala de lo Contencioso-Administrativo, Sección Segunda, del Tribunal Superior de Justicia de Asturias (druhý senát správního oddělení Vrchního soudu Asturie) správní žalobu ANGED zamítl.

17.      Dne 4. listopadu 2014 podalo ANGED proti tomuto rozsudku kasační opravný prostředek, kterým tvrdí, že článek 21 zákona 15/2002 je v rozporu se svobodou usazování, která je zakotvena v článku 49 SFEU.

18.      V únoru a květnu 2013 podalo ANGED stížnost Komisi proti Španělskému království, protože mělo za to, že právní úprava daně z velkoplošných maloobchodních prodejen stanovená v šesti autonomních společenstvích je v rozporu s unijním právem.

19.      Dopisem ze dne 28. listopadu 2014 zaslaným Španělskému království Komise sdělila, že zvažuje možnost kvalifikovat nezdanění menších maloobchodních prodejen a osvobození od daně poskytnuté určitým specializovaným prodejnám jako protiprávní státní podpory. Zdá se, že tím byla určitým podnikům poskytnuta selektivní výhoda, protože tato osvobození představují výjimku z běžného režimu zdanění.

20.      Tribunal Supremo (Nejvyšší soud, Španělsko) se proto rozhodl, že je nutno provést řízení o předběžné otázce.

IV.    Řízení před Soudním dvorem

21.      Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) předložil Soudnímu dvoru následující otázky:

„1.      Musí být články 49 a 54 SFEU vykládány v tom smyslu, že brání regionální dani, která se vybírá z provozu velkoplošných maloobchodních prodejen, jejichž veřejná výkladní a prodejní plocha činí alespoň 4 000 m2, z důvodu jejich vlivu na území, životní prostředí a oblast městského obchodu v uvedeném regionu, ale která se podle zákona uplatňuje bez ohledu na to, zda se uvedené prodejny nachází mimo nebo uvnitř konsolidované urbanistické oblasti, a většinou se týká podniků z jiných členských států, s ohledem na to, že:

–        se netýká řady obchodníků, kteří vlastní maloobchodní prodejny, samostatné či společné, s veřejnou výkladní a prodejní plochou menší než 4 000 m2 bez ohledu na celkovou rozlohu výkladní a prodejní plochy všech jejich provozoven, a

–        jsou od ní osvobozeny samostatné maloobchodní prodejny s veřejnou výkladní a prodejní plochou menší než 10 000 m2, které působí výhradně v oboru zahradnictví, prodeje vozidel, stavebních materiálů, strojů a potřeb pro průmysl?

2.      Musí být čl. 107 odst. 1 SFEU vykládán v tom smyslu, že osvobození samostatných či společných maloobchodních prodejen, jejichž veřejná výkladní a prodejní plocha je menší než 4 000 m2, a velkoplošných samostatných maloobchodních prodejen, jejichž veřejná výkladní a prodejní plocha nepřesahuje 10 000 m2, pokud se věnují výhradně činnostem v oboru zahradnictví, prodeje vozidel, stavebních materiálů, strojů a potřeb pro průmysl, od asturské IGEC představují zakázanou státní podporu podle uvedeného ustanovení?“

22.      ANGED, Asturie a Evropská komise se k těmto otázkám v řízení před Soudním dvorem písemně vyjádřily a účastnily se jednání, které se konalo dne 6. července 2017.

V.      Právní posouzení

A.      K omezení základních svobod

23.      První předběžnou otázkou se předkládající soud táže, zda svoboda usazování brání takové dani, jakou je IGEC. Je tedy nutno rozhodnout, zda (1) se jedná o omezení svobody usazování, které (2) není odůvodněné.

24.      Na tuto otázku je třeba nahlížet v kontextu účinků, jež IGEC vyvolává. Ty se v rámci skutečností zakládajících daňovou povinnost odvíjejí od existence velkoplošné maloobchodní prodejny. Těmi jsou takové prodejny, které nominálně disponují prodejní plochou minimálně 4 000 m2. Vyměřovací základ daně však v projednávaném případě tvoří plocha, která je vyhrazena pro parkovací místa velkoplošné maloobchodní prodejny, přičemž za minimální parkovací plochu se v každém případě považuje 50 % prodejní plochy. V konečném důsledku se tedy vychází z kombinace prodejní a parkovací plochy. Prodejní plocha se stává relevantní tehdy, je-li dvakrát větší než parkovací plocha. Maloobchodním prodejnám se přitom poskytuje „osvobozená plocha“ o velikosti 1 999 m² na parkovací plochu.

25.      Tato parkovací plocha se ještě upraví různými koeficienty, přičemž jeden z nich stoupá v závislosti na velikosti plochy. Toto potud vede k určitému progresivnímu účinku daně. V celkovém výsledku musí větší maloobchodní prodejny nést jak absolutně, tak relativně, vyšší daňovou zátěž než rozlohou menší maloobchodní prodejny.

1.      Omezení svobody usazování

26.      Podle článku 49 ve spojení s článkem 54 SFEU zahrnuje svoboda usazování přístup státních příslušníků jednoho členského státu na území jiného členského státu k samostatně výdělečným činnostem a jejich výkon(3). Za omezení svobody usazování musí být podle ustálené judikatury považována všechna opatření, která výkon této svobody zakazují, jsou mu na překážku, nebo jej činí méně atraktivním(4).

27.      V případě daní a poplatků se samo sebou jedná o tento případ. Podle mého názoru(5) je proto při přezkumu základních svobod v souvislosti s takovýmito zatíženími rozhodující, zda je s přeshraniční situací nakládáno ve srovnání s tuzemskou situací méně výhodně(6).

a)      Skrytá diskriminace zahraničních podniků

28.      Zjevná diskriminace zahraničních podniků zde není patrná. Naopak každý majitel „velkoplošné maloobchodní prodejny“ podléhá této dani s parkovací plochou, která překračuje „nezdanitelnou plochu“ 1 999 m2. Jak již Soudní dvůr(7) rozhodl, skutečnost, že zahraniční investoři upřednostňují zřizování velkých maloobchodních prodejen za účelem dosahování úspor v míře nezbytné pro optimalizaci své šance proniknout na nové území, souvisí spíše se vstupem na nový trh, a nikoliv se „státní příslušností“ hospodářského subjektu(8).

29.      Zakázány jsou ale i všechny skryté formy diskriminace, které v důsledku použití jiných rozlišovacích kritérií vedou ve skutečnosti ke stejnému výsledku(9) (tzv. skrytá resp. nepřímá diskriminace).

30.      V rozhodnutí ve věci Hervis Sport Soudní dvůr rozhodl, že v případě, kdy je daň vyměřována v závislosti na výši obratu podniku, může za určitých okolností fakticky dojít k znevýhodnění podniků se sídlem v jiných členských státech(10). V konkrétním případě se jednalo o zvláštní daň, kterou byly zatíženy maloobchodní podniky, jejíž sazba byla velmi silně progresivní v závislosti na obratu. Pro podniky, které byly součástí skupiny, byl dále jako základ pro zařazení do daňového pásma považován konsolidovaný obrat, a nikoli obrat samostatného podniku. Soudní dvůr rozhodl, že může existovat nepřímá diskriminace, pokud většina podniků, které na základě vysokého obratu trpí pod silnou progresí této daně, je součástí skupiny s vazbou na jiný členský stát(11).

1)      Převažující dotčenost sama nestačí

31.      Projednávaný případ ale není srovnatelný s uvedeným případem. IGEC není ani silně progresivní, ani se nesčítají koncernové výsledky. Naopak vychází se z velikosti příslušné prodejní plochy na místě.

32.      Pro uznání skryté diskriminace v rámci základních svobod přitom podle mého názoru nemůže stačit, aby se vycházelo z převažující dotčenosti zahraničních podniků, z čehož vychází Komise a ANGED(12). Toto by například zakazovalo členskému státu zavést daň z příjmů právnických osob, pokud by v tomto členském státě bylo na základě historického vývoje činných více než 50 % podniků ze zahraničí. Pouhá skutečnost, že osoby dotčené zavedením určité daně pocházejí – více či méně náhodně – z velké části nebo dokonce většinově z jiných členských států, proto jako taková ještě nemůže představovat skrytou diskriminaci.

2)      Podmínky skryté diskriminace

33.      Přesné podmínky skryté diskriminace je proto nutno objasnit. V této souvislosti vzniká otázka, jak silná musí být korelace mezi zvoleným rozlišovacím kritériem a sídlem společnosti, aby bylo možno vycházet z rozdílného zacházení na základě sídla. Soudní dvůr v této souvislosti doposud vycházel jak ze shody ve většině případů(13), tak z pouhé nadměrné dotčenosti nerezidentů(14), nebo dokonce jen z pouhého nebezpečí znevýhodnění(15). Jisté bylo dosud pouze to, že se nevyžaduje 100% shoda kritéria se sídlem společnosti(16).

34.      Dále je nejistá nejen míra korelace, která je podle judikatury nezbytná, ale i otázka, zda tato korelace musí v typických případech(17) existovat nebo zda musí vyplývat z podstaty rozlišovacího kritéria, jak naznačuje více rozsudků(18), nebo zda může vycházet také ze spíše náhodných faktických poměrů(19).

35.      Podle mého názoru jsou pro předpoklad skryté diskriminace v daňovém právu nutné přísnější podmínky. Skrytá diskriminace v daňovém právu by měla zahrnovat pouze takové případy, které z čistě formálního hlediska diskriminaci nepředstavují, avšak diskriminačně působí(20). Právní úprava, která je skrytě diskriminační, se proto podle mého názoru musí ze své podstaty(21) nebo v naprosto převažující míře dotýkat zejména zahraničních podniků, tak jak tomu možná bylo ve věci Hervis Sport(22).

36.      V případě, kdy se vychází z určité prodejní plochy, jejíž mezní hodnota vede pouze k tomu, že v jednom roce (z patnácti let, které připadají v úvahu) bylo v jiném regionu (se zcela jinými mezními hodnotami)(23) podle údajů uvedených v dopise Komise z roku 2004 provozováno cca 61,5 % dotčených maloobchodních prodejen podniky z jiných členských států (resp. mělo společníky z jiných členských států), to však nelze předpokládat.

37.      Kromě toho není jasné, jak byl „původ“ těchto podniků(24) určen. Zejména v daňovém právu se původ podniku určuje v zásadě podle jeho sídla ve smyslu usazení, a ne například podle státní příslušnosti společníků. Vzhledem k tomu, že ANGED je národním sdružením velkodistributorů ve Španělsku, je možné jeho členy chápat také jako španělské podniky. A i pokud by se vycházelo ze společníků určité společnosti, údaje, které jsou k dispozici, nenasvědčují ničemu jinému, to ale přísluší posoudit vnitrostátnímu soudu(25). Tyto údaje totiž nenaznačují, že by v projednávaném případě byly podniky z jiných členských států ze své povahy nebo ve zcela převažující míře znevýhodňovány ve srovnání se španělskými podniky.

2.      Podpůrně: odůvodnění

38.      Pokud by se na rozdíl od výše uvedené argumentace přesto vycházelo ze skryté diskriminace, bylo by nutno přezkoumat, zda je odůvodněná. Tento přezkum se ale vztahuje jen na nezdanění menších maloobchodních prodejen. Z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce totiž nevyplývá, že z nezdanění určitých velkých prodejen IGEC (článek 22 TRPATP – v následující části pro účely lepšího rozlišení označováno jako „osvobození od daně“) mají prospěch převážně tuzemské podniky.

39.      Omezení základních svobod může být odůvodněno naléhavými důvody obecného zájmu, pokud je způsobilé dosáhnout sledovaného cíle a nepřekračuje meze toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné(26).

a)      Naléhavé důvody obecného zájmu

40.      IGEC slouží územnímu plánování a ochraně životního prostředí (viz výše body 7 a 8). Prodejny povinné k dani by se přitom měly podílet na nákladech, které nadměrně způsobují (například zvláštní náklady na infrastrukturu), protože tyto náklady samy v přiměřeném rozsahu nenesou (viz článek 19.2 TRPATP). Cíle územního plánování(27) a ochrana životního prostředí(28) jsou v judikatuře Soudního dvora uznány jako odůvodnění.

41.      Kromě toho má být využito konkrétní hospodářské síly, která „u určitých maloobchodních prodejen vyplývá z toho, že jsou vybudovány jako velkoplošné prodejny, neboť tato skutečnost v rozhodující míře přispívá k tomu, že v tomto odvětví zaujímají dominantní postavení“, a tuto odčerpat. Podle mého názoru Soudní dvůr doposud nemusel rozhodnout o tom, zda i rozdílná hospodářská síla (a tedy rozdílná schopnost nést finanční náklady) může být považována za skutečnost odůvodňující omezení základní svobody. Nechci ale vyloučit, že by tak, jako například v případě progresivní sazby, mohla rozdílná hospodářská síla odůvodnit rozdílné zacházení v daňovém právu(29).

b)      Proporcionalita omezení

42.      Omezení musí být dále způsobilé zajistit dosažení cíle a nesmí překročit meze toho, co je k dosažení tohoto cíle – v projednávaném případě to je kompenzace vlivů na území a životní prostředí, které mohou být spojeny s vybudováním velkoplošných maloobchodních prodejen – nezbytné(30).

1)      Způsobilost daně

43.      Vnitrostátní právní úprava je podle judikatury Soudního dvora způsobilá zajistit dosažení uvedeného cíle pouze tehdy, když opravdu odpovídá snaze dosáhnout ho soudržným a systematickým způsobem(31).

44.      Unijní normotvůrce přitom disponuje širokou posuzovací pravomocí v takové oblasti, v níž jsou po něm požadována politická, hospodářská a sociální rozhodnutí a v níž musí provést komplexní posouzení. Proto je opatření vydané v této oblasti protiprávní pouze tehdy, je-li k dosažení cíle, který příslušný orgán sleduje, zjevně nezpůsobilé(32).

45.      Soudní dvůr kromě toho respektuje i prostor členských států pro uvážení při vydávání obecných zákonů(33). I od normotvůrce v oblasti daní a poplatků jsou požadována zejména politická, hospodářská a sociální rozhodnutí. Musí rovněž(34) provádět komplexní posouzení. V případě neexistence harmonizace právem Společenství disponuje vnitrostátní normotvůrce v oblasti práva daní a poplatků při stanovení daně z maloobchodních prodejen určitým prostorem pro uvážení. Požadavek soudržnosti je tedy splněn, pokud IGEC není k dosažení cíle zjevně nezpůsobilá.

46.      IGEC zatěžuje zejména velkoplošné maloobchodní prodejny. Toto zjevně vychází z předpokladu, že generují zvýšený provoz, jak pokud jde o zákazníky, tak pokud jde o dodavatele. Že tento zvýšený provoz, jak pokud jde o zákazníky, tak pokud jde o dodavatele, může vést k vyšším emisím hluku a k vyšším emisím do ovzduší a tím k vyššímu zatížení životního prostředí, je logické. Zákon, který prodejny s vyššími emisemi hluku a vyššími emisemi do ovzduší zatěžuje prostřednictvím daně více, se tedy jeví jako způsobilý vytvořit pobídku provozovat spíše menší maloobchodní prodejny, které – každá za sebe – způsobují nižší emise.

47.      Vzhledem k tomu, že menší podniky je možné i z hlediska územního plánování integrovat snadněji, je to prospěšné, i pokud jde o smysluplné a spravedlivé rozdělení omezeného prostoru. V této souvislosti je zákon rovněž způsobilý sloužit ochraně životního prostředí a dosáhnout cílů územního plánování soudržným a systematickým způsobem(35).

48.      Skutečnost, že IGEC nerozlišuje mezi zřízením maloobchodní prodejny v městské nebo venkovské oblasti, není v této souvislosti problematická. Nezávisle na své poloze mají velké maloobchodní prodejny vyšší provoz, a to jak pokud jde o zákazníky, tak dodavatele, než menší maloobchodní prodejny. Totéž platí pro skutečnost, že se nesčítá více prodejen jednoho a téhož majitele.

49.      Nerozlišování mezi prodejnami v městských a venkovských oblastech (a případně také nesčítání) pouze ukazuje, že tato daň by případně mohla být z hlediska životního prostředí koncipována ještě lépe, aby uvedených cílů dosahovala přesněji. Toto však nevede k tomu, že projednávaná daň je zjevně nezpůsobilá sloužit uvedeným cílům.

2)      Nezbytnost daně

50.      Je proto třeba vyjasnit, zda je daň – vycházející z parkovací plochy od minimální prodejní plochy 4 000 m² – také nezbytná pro dosažení těchto cílů.

51.      Při přezkumu nezbytnosti v rámci proporcionality je nutno podle judikatury Soudního dvora dbát na to, že pokud se nabízí volba mezi několika vhodnými opatřeními, je třeba zvolit nejméně omezující opatření, a způsobené nevýhody nesmějí být nepřiměřené vzhledem ke sledovaným cílům(36).

52.      V této souvislosti je nutno také připomenout, že sice je na členském státě, který se za účelem odůvodnění omezení základní svobody odvolává na naléhavý důvod obecného zájmu, aby prokázal, že jeho právní úprava je vhodná a nezbytná k dosažení sledovaného legitimního cíle. Toto důkazní břemeno ale – již v rámci řízení pro nesplnění povinnosti – nejde tak daleko, aby tento členský stát musel pozitivně prokázat, že žádné jiné představitelné opatření neumožňuje dosáhnout uvedeného cíle za stejných podmínek(37). Tato myšlenka musí tím spíše platit pro řízení o předběžné otázce.

53.      Mezní hodnoty mají přitom tu zvláštnost, že je vždy možné položit otázku, proč nebylo v zákoně uvedeno například 3 000 m2 nebo 5 000 m2 místo zvolených 4 000 m2 minimální prodejní plochy. Tato otázka však vzniká u každé mezní hodnoty a podle mého názoru může být zodpovězena jen demokraticky legitimovaným zákonodárcem. Na rozdíl od názoru Komise zákonodárce přitom nemusí empiricky dokázat, jak tuto mezní hodnotu stanovil, a není podstatné, zda je tato mezní hodnota z pohledu Komise přesvědčivá, nebo dokonce „správná“, pokud není zjevně chybná. V projednávané věci nejde o tento případ.

54.      Vyšší mezní hodnota (5 000 m²) by možná byla mírnějším prostředkem, ale z pohledu členského státu ne stejně vhodným. Že větší maloobchodní prodejny představují větší výzvy pro urbanistické plánování a pro zohlednění zájmů životního prostředí, nelze popřít. Nelze rovněž popřít, že velikost maloobchodních prodejen a velikost parkovacích ploch indikuje větší obrat a tím také větší hospodářskou sílu (a tedy vyšší finanční schopnost plnit). Tvrzení, že větší maloobchodní prodejny s velkými parkovacími plochami profitují z infrastruktury města ve větší míře než menší maloobchodní prodejny (s velkými parkovacími plochami), nelze rovněž považovat za zjevně nesprávné. V důsledku toho je prodejní plocha maloobchodních prodejen a k nim náležející parkovací plocha relevantním faktorem pro dosažení cílů zákona.

55.      Rovněž skutečnost, že se více maloobchodních prodejen stejného majitele nesčítá, nevyvolává v této souvislosti pochybnosti. Je-li cíl zákona zaměřen na dopady jednotlivé maloobchodní prodejny, je – z pohledu zákonodárce – vhodným prostředkem také vycházet právě z velikosti dané maloobchodní prodejny na místě.

56.      Konečně, stavebně právní požadavky při budování maloobchodní prodejny nejsou na rozdíl od názoru Komise a ANGED stejným způsobem vhodné k tomu, aby poskytly finanční pobídku pro to, aby byly raději otevírány menší maloobchodní prodejny.

3)      Přiměřenost daně

57.      Omezení základní svobody musí být kromě toho také přiměřené sledovanému cíli(38). Toto vyžaduje, aby omezení a jeho důsledky nebyly nepřiměřené vzhledem k sledovaným (ochrany hodným) cílům(39). V konečném důsledku to závisí na konkrétním zvážení důsledků s ohledem na abstraktní význam chráněného právního zájmu (v projednávané věci ochrana životního prostředí a územní plánování) a na narušený právní zájem(40) (v projednávané věci ochrana základní svobody).

58.      V projednávané věci není daň nepřiměřená sledovaným cílům. Zatížení není tak vysoké, že by hospodářská činnost již nebyla možná (tzv. účinek zardoušení). Prvních 1 999 m² parkovací plochy zejména není vůbec zdaněno, a daň je možné podle informací španělských orgánů odečíst od základu španělské daně z příjmů. Nabízejí se dále slevy, pokud maloobchodní prodejny provádějí určité projekty na ochranu životního prostředí nebo pokud jsou dostupné alespoň dvěma různými druhy veřejných dopravních prostředků. Ochrana životního prostředí a také územní plánování dále pro soužití společnosti představují právní zájmy vysokého, v případě ochrany životního prostředí (výslovně uvedena v článku 11 SFEU, čl. 3 odst. 3 SEU a v článku 37 Listiny) velmi vysokého významu(41). V konečném důsledku by tím tedy bylo odůvodněno i (skryté) omezení svobody usazování.

B.      K existenci podpory

59.      Pokud jde o druhou otázku, je nutno přezkoumat, zda je nutno v právní úpravě zákona 15/2002 (resp. TRPATP) spatřovat nepřípustnou podporu podle čl. 107 odst. 1 SFEU.

1.      Dovolávání se existence podpory za účelem vyhnutí se daňovému dluhu

60.      Nejprve je třeba poukázat na to, že Soudní dvůr již několikrát rozhodl, že dlužník daně se nemůže dovolávat toho, že osvobození jiných podniků představuje státní podporu, aby se vyhnul zaplacení uvedené daně(42).

61.      Něco jiného by však platilo tehdy, kdyby daň a stanovené osvobození od daně byly nedílnou součástí podpory. K tomu musí, na základě relevantní vnitrostátní právní úpravy, existovat vztah závazného určení mezi daní a podporou v tom smyslu, že výnos z daně je nezbytně určen k financování podpory a přímo ovlivňuje její význam, a v důsledku toho i posouzení slučitelnosti této podpory s vnitřním trhem(43).

62.      V této souvislosti je možné konstatovat, že výnos z této daně není používán na zvláštní podpory ve prospěch obchodních podniků. Používá se naopak na „vypracování a realizaci programů přijatých za účelem vytvoření odvětvových pokynů týkajících se vybavení prodejen“ a na „zkvalitnění životního prostředí a sítí infrastruktury“ (článek 20 TRPATP). Tím je vyloučeno, že by dosažené výnosy mohly zvýhodnit konkrétní podnik nebo odvětví, protože sledují cíl obecného zájmu a přináší prospěch celé společnosti.

63.      Je tedy třeba konstatovat, že ty podniky, které jsou povinny tuto daň platit, se před vnitrostátními soudy nemohou dovolávat protiprávnosti poskytnutého „osvobození od daně“, aby se vyhnuly zaplacení této daně nebo aby dosáhly jejího vrácení. Pokud se však nemohou tohoto dovolávat, je veškerá další argumentace týkající se případné existence podpory nadbytečná. Přezkum přípustnosti podpory v podobě nezdanění menších maloobchodních prodejen pak zůstává vyhrazen Komisi ve zcela běžném řízení o státní podpoře podle článku 108 SFEU.

64.      Vzhledem k tomu, že však předkládající soud neprovádí přezkum daňových výměrů, nýbrž zákona, který je jejich základem, takovým způsobem, který může mít význam i pro jiné osoby, než je ANGED, mohla by být další argumentace týkající se článku 107 SFEU pro předkládající soud přinejmenším užitečná.

2.      Skutková podstata podpory

65.      Na základě tohoto předpokladu je nutno přezkoumat, zda je nutno v (1) nezdanění majitelů menších maloobchodních prodejen nebo v (2) osvobození od daně určitých větších maloobchodních prodejen spatřovat podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU.

66.      Podle ustálené judikatury Soudního dvora je pro kvalifikaci jako „státní podpora“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU vyžadováno, aby se zaprvé jednalo o státní zásah nebo zásah ze státních prostředků. Zadruhé musí být tento zásah způsobilý ovlivnit obchod mezi členskými státy. Zatřetí musí selektivně zvýhodňovat příslušného příjemce. Začtvrté musí narušovat hospodářskou soutěž, nebo musí hrozit, že ji naruší(44).

a)      K pojmu „zvýhodnění“

67.      Pokud jde o otázku, zda právní úprava dotčená v původním řízení poskytuje příslušnému příjemci zvýhodnění, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora jsou za státní podpory považovány zásahy, které mohou v jakékoli formě přímo nebo nepřímo zvýhodňovat podniky nebo musí být považovány za hospodářské zvýhodnění, které by podnik-příjemce za obvyklých tržních podmínek nezískal(45).

68.      Také daňové zvýhodnění, které sice není spojeno s převodem státních prostředků, avšak staví příjemce do lepší finanční situace oproti ostatním osobám povinným k dani, může spadat pod čl. 107 odst. 1 SFEU(46).

69.      Za podpory jsou tedy zejména považovány různé formy opatření, které snižují náklady, jež obvykle zatěžují rozpočet podniku, a ač nejsou dotacemi v užším slova smyslu, mají tutéž povahu a stejné účinky(47).

70.      Pokud jde o nezdanění menších maloobchodních prodejen, je nutno konstatovat, že podle zákona 15/2002 (resp. TRPATP) mají být daní zatíženy jen maloobchodní prodejny s prodejní plochou od 4 000 m2. Vychází to z toho, že od této velikosti se (typicky) předpokládá určitá hospodářská síla (viz článek 19.2 TRPATP). Za normálních tržních podmínek a rovněž v souladu s vůlí španělského regionálního normotvůrce nejsou menší maloobchodní prodejny nedosahující mezní hodnoty vyplývající z článku 21 TRPATP se svými parkovacími plochami daní zatíženy. V důsledku toho se pro ně také nesnižuje žádné zatížení, které by menší maloobchodní prodejny musely obvykle nést. V této souvislosti chybí hospodářské zvýhodnění, které by menší maloobchodní prodejny za obvyklých tržních podmínek nezískaly.

71.      Nezdanění malých maloobchodních prodejen proto nemůže představovat podporu. Nanejvýš osvobození určitých větších maloobchodních prodejen od jinak splatné daně (podle článku 22 TRPATP se to týká mimo jiné prodejců strojů, stavebních materiálů nebo potřeb pro průmysl, pokud jejich prodejní plocha nepřekročí 10 000 m²) je možné chápat jako takovéto zvýhodnění. Toto zvýhodnění by pak muselo být ještě selektivní.

b)      Selektivita zvýhodnění

72.      V této souvislosti je nutno přezkoumat, zda je nutno (1) v osvobození určitých větších maloobchodních prodejen od daně spatřovat „zvýhodnění určitých podniků nebo určitých odvětví“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, a zda se tedy jedná o „selektivní zvýhodnění“ ve smyslu judikatury Soudního dvora.

73.       Podpůrně – pro případ, že by Soudní dvůr spatřoval i v nezdanění menších maloobchodních prodejen (zejména těch s velkým parkovištěm) zvýhodnění, které by tyto za obvyklých tržních podmínek nezískaly – je rovněž nutno přezkoumat, zda je nutno (2) v nezdanění majitelů menších maloobchodních prodejen spatřovat takovéto „selektivní zvýhodnění“.

1)      Selektivita v právu upravujícím daně resp. poplatky

74.      Přezkum této selektivity je spojen, pokud jde o právní úpravu členských států týkající se daní a poplatků, se značnými obtížemi(48).

75.      V judikatuře Soudního dvora se jako východisko opakovaně uvádí, že daňová právní úprava není selektivní tehdy, když je bez rozdílu použitelná na všechny hospodářské subjekty(49). Na základě pouhé okolnosti, že daňová právní úprava poskytuje zvýhodnění pouze těm podnikům, které splňují její podmínky, však ještě nelze ani podle judikatury konstatovat selektivitu právní úpravy(50).

76.      Soudní dvůr proto v případě daňových zvýhodnění stanovil zvláštní podmínky pro určení jejich selektivity. Podle nich je nakonec rozhodující, zda jsou podmínky pro daňové zvýhodnění zvoleny bez diskriminace podle měřítek vnitrostátního daňového systému(51). K tomu je třeba nejprve identifikovat obecný nebo „obvyklý“ daňový režim, který se v dotčeném členském státě používá. Ve srovnání s tímto obecným nebo „obvyklým“ daňovým režimem je nutno určit selektivní povahu výhody, kterou přiznává dotčené daňové opatření.

77.      Toto připadá v úvahu, pokud se toto opatření odchyluje od uvedeného obecného režimu v rozsahu, v němž zavádí rozdíly mezi hospodářskými subjekty, které se však s ohledem na cíl daňové soustavy dotyčného členského státu nacházejí ve srovnatelné skutkové a právní situaci(52). I když jsou tyto podmínky splněny, může však být zvýhodnění odůvodněno povahou nebo obecným účelem systému, jehož je součástí, zejména když daňové ustanovení vyplývá přímo ze základních nebo řídících principů vnitrostátního daňového systému(53).

78.      Takovýto zvláštní přezkum je u daňových ustanovení nezbytný k určení jejich selektivity, neboť daňová zvýhodnění – na rozdíl od dotací v užším slova smyslu ve formě peněžitých plnění – vyplývají z daňového systému, kterému podniky obecně stále a nutně podléhají. Daňové systémy přitom obsahují různá rozlišování, která zpravidla slouží jen tomu, aby bylo dosaženo přesného účelu daně. Takováto „zvýhodňující“ rozlišování, která nejsou dotacemi v užším slova smyslu, ale mohou být podle judikatury považována za podporu jen tehdy, jsou-li s ní srovnatelná, pokud jde o jejich povahu a účinky(54).

79.      Pouze pokud tedy členský stát použije svůj existující daňový systém k rozdělení peněžitých plnění pro účely, které se nacházejí vně daňového systému, vzniká také důvod k postavení těchto daňových zvýhodnění na roveň s dotacemi v užším slova smyslu(55).

80.      Soudní dvůr v této souvislosti provádí přezkum soudržnosti, přičemž nesoudržnost v konečném důsledku naznačuje zneužití. V projednávaném případě se však neklade otázka, zda osoba povinná k dani zvolila zneužívající konstrukce, aby se vyhnula dani. Otázka naopak zní, zda členský stát – z objektivního hlediska – „zneužívá“ svého daňového práva, aby obejitím pravidel v oblasti státní podpory dotoval jednotlivé podniky.

81.      Z tohoto poznatku vyplývá, že k tomu, aby byla konstatována selektivita daňového zvýhodnění ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, je nezbytné nejprve nerovné zacházení, které není možné v rámci daňového systému členského státu odůvodnit. V této souvislosti je rozhodující, zda toto rozlišení vyplývá z povahy nebo systematiky právní úpravy, do které patří(56).

82.      Kromě toho by se v případě tohoto neodůvodněného nerovného zacházení muselo podle znění čl. 107 odst. 1 SFEU jednat buď o rozlišení ve prospěch určitého podniku, nebo určitého odvětví výroby. Soudní dvůr proto zejména v rozsudku Gibraltar konstatoval, že daňová právní úprava musí zvýhodněné podniky charakterizovat na základě vlastností, které jsou pro ně jako privilegovanou skupinu specifické(57).

83.      Toto konstatování bylo v rozsudku World Duty Free Group(58) na první pohled sice poněkud zrelativizováno(59). V uvedeném rozsudku byla daňově právní úprava stanovující daňové zvýhodnění pro všechny osoby povinné k dani (krátkou dobu pro odpis), které nakoupily zahraniční podniky s goodwillem, považována za selektivní proto, že jiné osoby povinné k dani, které nakoupily tuzemské podniky, mohly goodwill odepisovat jen po delší časové období. Vzhledem k tomu, že osoby povinné k dani samy o sobě nepředstavují určité podniky nebo odvětví výroby, vyšel by znak skutkové podstaty uvedený v čl. 107 odst. 1 SFEU naprázdno(60). Tento rozsudek se však týkal zvláštního případu „podpory exportu“ tuzemských podniků pro investice v zahraničí na úkor zahraničních podniků, která je v rozporu s logikou článku 111 SFEU. Zvláštní vývozní dotace proto mohou splňovat kritérium selektivity, i když platí pro všechny osoby povinné k dani.

2)      K selektivní povaze jednotlivých nerovných zacházení

84.      Předkládající soud považuje selektivní zvýhodnění na základě projednávané právní úpravy za možné v několika ohledech, a sice z důvodu rozdílného zacházení s maloobchodními prodejnami v závislosti na jejich velikosti a z důvodu osvobození určitých maloobchodních prodejen od daně.

85.      Předkládající soud tím v konečném důsledku vybral jako základ různá „obvyklá“ daňová pravidla. Předpokládá-li totiž selektivitu nezdanění menších maloobchodních prodejen, vychází z referenčního systému, podle něhož by měly být všechny maloobchodní prodejny zdaněny. Pokud jde o větší maloobchodní prodejny, které jsou osvobozeny od daně, jsou referenčním systémem všechny větší maloobchodní prodejny.

86.      V závislosti na posuzovaném nerovném zacházení je dotčen jiný referenční systém. Z toho je zřejmé – jak již také rozhodl Soudní dvůr v rozsudku Gibraltar(61) – že určení „obvyklého“ zdanění nemůže být rozhodující. Rozhodující je, jak také znovu zdůraznil Soudní dvůr v rozsudku World Duty Free(62), pouze posouzení příslušného nerovného zacházení s ohledem na cíl sledovaný zákonem.

87.      Podle judikatury Soudního dvora je tedy nutno objasnit, zda ustanovení zákona 15/2002 (resp. TRPATP) vedou k nerovnému zacházení, které nemá základ v samotném konkrétním daňovém zákoně, nýbrž sleduje účely, které leží mimo tento zákon, a nejsou mu proto vlastní(63).

i)      Posouzení cíle zákona

88.      Toto je v první řadě podmíněno bližším posouzením cíle zákona. Jak je uvedeno výše v bodě 40, cílem zákona je ochrana životního prostředí, územní plánování a to, aby náklady byly přeneseny na ty podniky, u nichž je možné – při typizovaném posuzování – předpokládat zvláštní hospodářskou sílu z důvodu využívání velkých prodejních ploch. K tomu se ještě přidává určitá „přerozdělovací funkce“, jsou-li hospodářsky silnější subjekty silněji finančně zatíženy než hospodářsky slabší subjekty.

ii)    Osvobození zvláštních maloobchodních prodejen náročných na plochu od daně

89.      Pokud jde o osvobození od daně uvedené v článku 22 TRPATP, je nutno zohlednit, že prodejci vozidel, stavebních materiálů a potřeb pro průmysl, stejně jako maloobchodní prodejny zahradnických potřeb potřebují z důvodu svého sortimentu zpravidla větší prodejní a skladovací plochy. V této souvislosti není – ve srovnání s většími maloobchodními prodejnami majícími v sortimentu menší věci – typizovaný předpoklad větší hospodářské síly v případě větší prodejní plochy zcela namístě.

90.      K tomu se přidává skutečnost, že takovéto maloobchodní prodejny jsou ve zvláštní míře odkázány na větší plochy, jsou tedy daní obzvláště zasaženy. Vzhledem k tomu, že zásada proporcionality musí být v daňovém právu obzvláště dodržována, je zohlednění tohoto zvláštního zatížení vnitrostátním normotvůrcem naprosto logické(64) a není zjevně nepřiměřené s ohledem na cíl, kterým je zatížení zvláštní hospodářské síly.

91.      I pokud jde o cíl ochrany životního prostředí je nutno na rozdíl od názoru ANGED zohlednit, že uvedené osoby povinné k dani nepřitahují z důvodu svého sortimentu zboží stejně vysoký počet zákazníků na m² jako jiné maloobchodní prodejny. Obchod prodávající stavební materiály navštíví zákazník zpravidla méně často než diskontní prodejnu potravin se stejnou plochou. Tato nižší návštěvnost zákazníků má přitom jistě vliv i na nižší provoz spojený s dodavateli. Maloobchodní prodejny uvedené v článku 22 TRPATP prodávají zpravidla jiným podnikům, které nakupují větší množství, prodejní plochy zato ale navštěvují méně často.

92.      Skutečnost, že je toto osvobození omezeno na plochu 10 000 m², je rovněž logická. Brání to vytvoření pobídek k zřizování obzvláště velkých maloobchodních prodejen prodávajících uvedené zboží. Vzhledem k tomu, že vnitrostátní normotvůrce musí v této souvislosti učinit prognostické rozhodnutí, může být toto rozhodnutí přezkoumáno jen z hlediska zjevné nesprávnosti (pokud jde o kritérium přezkumu, viz již výše bod 45). Takovéto zjevné pochybení však v projednávaném případě patrné není.

93.      Pokud jde o cíl územního plánování, na první pohled sice není patrné, proč by měly být prodejny stavebních materiálů do určité velikosti osvobozeny od daně. To ale nevadí, protože stačí, pokud nerovné zacházení může být odůvodněno jedním z cílů, které zákon sleduje. V projednávané věci je tomu tak v souvislosti se zatížením na základě hospodářské síly resp. v souvislosti se zohledněním negativních vlivů na životní prostředí.

iii) Podpůrně: nezdanění menších maloobchodních prodejen

94.      Předkládající soud kromě toho vytýká v konečném důsledku také skutečnost, že dani zcela nepodléhají maloobchodní prodejny s prodejní plochou menší než 4 000 m2. Selektivní zvýhodnění však podle judikatury připadá v úvahu pouze tehdy, když se toto opatření odchyluje od obecného režimu v rozsahu, v němž zavádí rozlišování mezi subjekty, které se ale s ohledem na cíl daňové soustavy dotyčného členského státu nacházejí ve srovnatelné skutkové a právní situaci(65).

–       Srovnatelná skutková a právní situace?

95.      Soudní dvůr zejména v rozsudku World Duty Free Group zdůraznil, že se zvýhodněné subjekty musí s ohledem na cíl sledovaný příslušným režimem nacházet ve srovnatelné skutkové a právní situaci, a musí tedy být předmětem rozdílného zacházení, jež lze v zásadě kvalifikovat jako diskriminaci(66).

96.      Nezahrnutí majitelů menších maloobchodních prodejen (jednotlivě nebo jako součást společné maloobchodní prodejny) do rozsahu působnosti daně pro ně proto nepředstavuje selektivní zvýhodnění ve smyslu pojmu „podpora“ podle čl. 107 odst. 1 SFEU. Toto rozlišování totiž vyplývá z podstaty cíle zákona. Ten spočívá ve snížení negativních důsledků pro životní prostředí a územní plánování způsobených většími maloobchodními prodejnami tím, že se vytvoří pobídka pro provozování menších maloobchodních prodejen, které nebudou daní zatíženy. Z toho důvodu je nesčítání více maloobchodních prodejen, které patří stejnému majiteli, nejen pochopitelné, ale i důsledné a v souladu s cílem zákona.

97.      Větší a menší maloobchodní prodejny se liší právě prodejní plochou a z ní vyplývající hospodářskou silou, jakož i počtem zákazníků a dodavatelů na metr čtvereční. Z pohledu členského státu, který není zjevně nesprávný, se nenacházejí ve srovnatelné právní a skutkové situaci.

–       Podpůrně: odůvodnění rozlišování

98.      Pokud by Soudní dvůr naproti tomu předpokládal skutkovou a právní srovnatelnost menších a větších maloobchodních prodejen, bylo by nutno přezkoumat, zda rozlišování, které by v tom bylo nutno spatřovat, může být odůvodněné.

99.      Pokud jde o velikost prodejní plochy, je podle mého názoru možné odpovědět kladně. Velikost prodejní plochy indikuje (v každém případě ne zjevně nesprávně) určité množství zboží a zákazníků a tím určitý provoz způsobený zákazníky a dodavateli a z toho vyplývající emise hluku a emise do ovzduší a další vlivy, které způsobují zvláštní zatížení obce. Velikost maloobchodní prodejny může být rovněž považována i za (hrubý) indikátor většího obratu a tím větší hospodářské síly, a tedy větší hospodářské schopnosti plnit. Totéž platí v souvislosti s velikostí parkoviště (pokud činí více než 50 % prodejní plochy) a pro domněnku, která tvoří základ IGEC, že maloobchodní prodejny s prodejní plochou menší než 4 000 m² mají jen zřídka parkovací plochu větší než 1 999 m².

100. Rovněž z hlediska aspektů správního řízení není možné nic namítat proti tomu, je-li množství maloobchodních prodejen podléhajících dani, které je poté také nutno kontrolovat, sníženo pomocí určité mezní hodnoty. Toto stejně jako nesčítání ploch různých maloobchodních prodejen, slouží také zjednodušení administrativy. Dokonce i v unijně právní úpravě daně z přidané hodnoty nepodléhají tzv. drobní podnikatelé (tedy podnikatelé, jejichž obrat nepřekračuje určitou „prahovou částku pro osvobození“) dani, aniž v tom doposud bylo spatřováno porušení práva v oblasti státní podpory. Z hlediska cílů sledovaných zákonem je kromě toho naprosto pochopitelné, že se vychází z prodejní plochy (nebo parkovací plochy, pokud parkovací plocha představuje více než 50 % prodejní plochy), místo z obratu nebo zisku, protože prodejní plochu je možné snadno určit (jednoduchá a účinná správa) a je méně náchylná k obcházení než například zisk.

c)      Závěr

101. Nezdanění menších maloobchodních prodejen v konečném důsledku nepředstavuje selektivní zvýhodnění těchto podniků. V této souvislosti neexistuje zvýhodnění resp. neodůvodněné nerovné zacházení. Jejich nezdanění je věcně pokryto účelem zákona 15/2002 (resp. TRPATP).

102. Osvobození určitých velkoplošných podniků od daně je možné s ohledem na cíle sledované zákonem rovněž věcně vysvětlit.

VI.    Závěry

103. V důsledku toho navrhuji, aby předběžné otázky, které předložil Tribunal Supremo (Nejvyšší soud, Španělsko), byly zodpovězeny následovně:

„1.       Články 49 a 54 SFEU nebrání takové dani, jako je daň, o kterou se jedná v projednávané věci, která se vybírá od maloobchodníků v závislosti na prodejní ploše.

2.       Článek 107 odst. 1 SFEU nelze vykládat v tom smyslu, že by nezdanění maloobchodních prodejen s prodejní plochou menší než 4 000 m² a osvobození od daně pro velkoplošné samostatné maloobchodní prodejny, které vykonávají činnost výlučně v oblasti zahradnictví, prodeje vozidel, stavebních materiálů, strojů a potřeb pro průmysl, pokud jejich veřejná výkladní a prodejní plocha nepřekročí 10 000 m2, představovalo podporu.“

1      Původní jazyk: němčina.

2      Těmi jsou řízení ve spojených věcech C-236/16 a C-237/16, jakož i ve věci C-233/16.

3      Rozsudky ze dne 11. března 2004, de Lasteyrie du Saillant (C-9/02, EU:C:2004:138, bod 40 a citovaná judikatura), ze dne 13. prosince 2005, SEVIC Systems (C-411/03, EU:C:2005:762, bod 18), a ze dne 21. ledna 2010, SGI (C-311/08, EU:C:2010:26, bod 38).

4      Rozsudky ze dne 29. listopadu 2011, National Grid Indus (C-371/10, EU:C:2011:785, bod 36), ze dne 21. května 2015, Verder LabTec (C-657/13, EU:C:2015:331, bod 34), a ze dne 16. dubna 2015, Komise v. Německo (C-591/13, EU:C:2015:230, bod 56 a citovaná judikatura).

5      Viz má stanoviska ve věcech C (C-122/15, EU:C:2016:65, bod 66), X (C-498/10, EU:C:2011:870, body 28 a 29), Hervis Sport- és Divatkereskedelmi (C-385/12, EU:C:2013:531, body 83 a 84), jakož i ve věci X (C-686/13, EU:C:2015:31, bod 40).

6      Viz také rozsudek ze dne 6. prosince 2007, Columbus Container Services (C-298/05, EU:C:2007:754, bod 51 a 53), usnesení ze dne 4. června 2009, KBC-bank (C-439/07 a C-499/07, EU:C:2009:339, bod 80), a rozsudek ze dne 14. dubna 2016, Sparkasse Allgäu (C-522/14, EU:C:2016:253, bod 29).

7      Rozsudek ze dne 24. března 2011, Komise v. Španělsko (C-400/08, EU:C:2011:172).

8      Rozsudek ze dne 24. března 2011, Komise v. Španělsko (C-400/08, EU:C:2011:172, bod 61).

9      Viz zejména rozsudky ze dne 5. prosince 1989, Komise v. Itálie (C-3/88, EU:C:1989:606, bod 8), ze dne 13. července 1993, Commerzbank (C-330/91, EU:C:1993:303, bod 14), ze dne 14. února 1995, Schumacker (C-279/93, EU:C:1995:31, bod 26), ze dne 8. července 1999, Baxter a další (C-254/97 EU:C:1999:368, bod 10), ze dne 25. ledna 2007, Meindl (C-329/05, EU:C:2007:57, bod 21), ze dne 18. března 2010, Gielen (C-440/08, EU:C:2010:148, bod 37), ze dne 1. června 2010, Blanco Pérez a Chao Gómez (C-570/07 a C-571/07, EU:C:2010:300, bod 117 a násl.), ze dne 5. února 2014, Hervis Sport- és Divatkereskedelmi (C-385/12, EU:C:2014:47, bod 30), a ze dne 8. června 2017, Van der Weegen a další (C-580/15, EU:C:2017:429, bod 33), viz také mé stanovisko ve věci Hervis Sport- és Divatkereskedelmi (C-385/12, EU:C:2013:531, bod 34).

10      Rozsudek ze dne 5. února 2014, Hervis Sport- és Divatkereskedelmi (C-385/12, EU:C:2014:47, bod 39).

11      Rozsudek ze dne 5. února 2014, Hervis Sport- és Divatkereskedelmi (C-385/12, EU:C:2014:47, bod 39 a násl.).

12      Viz k tomu také mé stanovisko ve věci Hervis Sport- és Divatkereskedelmi (C-385/12, EU:C:2013:531, bod 41).

13      Viz rozsudky ze dne 7. července 1988, Stanton a L'Étoile 1905 (143/87, EU:C:1988:378, bod 9), ze dne 13. července 1993, Commerzbank (C-330/91, EU:C:1993:303, bod 15), ze dne 8. července 1999, Baxter a další (C-254/97, EU:C:1999:368, bod 13), ze dne 22. března 2007, Talotta (C-383/05, EU:C:2007:181, bod 32); viz také rozsudky ze dne 3. března 1988, Bergandi (252/86, EU:C:1988:112, bod 28) v souvislosti s článkem 95 EHS, ze dne 26. října 2010, Schmelz (C-97/09, EU:C:2010:632, bod 48), v souvislosti s volným pohybem služeb, a ze dne 5. února 2014, Hervis Sport- és Divatkereskedelmi (C-385/12, EU:C:2014:47, bod 39 a násl.).

14      Viz rozsudek ze dne 1. června 2010, Blanco Pérez a Chao Gómez (C-570/07 a C-571/07, EU:C:2010:300, bod 119).

15      Viz rozsudky ze dne 22. března 2007, Talotta (C-383/05, EU:C:2007:181, bod 32), jakož i ze dne 1. června 2010, Blanco Pérez a Chao Gómez (C-570/07 a C-571/07, EU:C:2010:300, bod 119); viz také rozsudek ze dne 8. května 1990, Biehl (C-175/88, EU:C:1990:186, bod 14), v souvislosti s volným pohybem pracovníků.

16      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. června 2012, Erny (C-172/11, EU:C:2012:399, bod 41), v souvislosti s volným pohybem pracovníků.

17      Viz rozsudek ze dne 8. července 1999, Baxter a další (C-254/97, EU:C:1999:368, bod 13).

18      Viz rozsudky ze dne 8. července 1999, Baxter a další (C-254/97, EU:C:1999:368, bod 13), ze dne 10. září 2009, Komise v. Německo (C-269/07, EU:C:2009:527, bod 54), ze dne 1. června 2010, Blanco Pérez a Chao Gómez (C-570/07 a C-571/07, EU:C:2010:300, bod 119), ze dne 28. června 2012, Erny (C-172/11, EU:C:2012:399, bod 41), ze dne 5. prosince 2013, Zentralbetriebsrat der gemeinnützigen Salzburger Landeskliniken Betriebs (C-514/12, EU:C:2013:799, bod 26), a ze dne 2. března 2017, Eschenbrenner (C-496/15, EU:C:2017:152, bod 36).

19      Viz rozsudek ze dne 5. prosince 1989, Komise v. Itálie (C-3/88, EU:C:1989:606, bod 9); viz také rozsudek ze dne 9. května 1985, Humblot (112/84, EU:C:1985:185, bod 14), v souvislosti s článkem 95 EHS.

20      Viz k tomu již mé stanovisko ve věci Hervis Sport- és Divatkereskedelmi (C-385/12, EU:C:2013:531, bod 40).

21      Tak také v souvislosti s rozsahem působnosti svobody usazování rozsudek ze dne 1. června 2010, Blanco Pérez a Chao Gómez (C-570/07 a C-571/07, EU:C:2010:300, bod 119).

22      Rozsudek ze dne 5. února 2014, Hervis Sport- és Divatkereskedelmi (C-385/12, EU:C:2014:47), a mé stanovisko ve věci Hervis Sport- és Divatkereskedelmi (C-385/12, EU:C:2013:531, bod 37 a násl.).

23      Toto se týkalo Katalánska v řízení ve věci C-233/16 s mezní hodnotou 2 500 m².

24      Viz také rozsudek ze dne 24. března 2011, Komise v. Španělsko (C-400/08, EU:C:2011:172, bod 60), v němž se vycházelo více z „kontroly“ a „akcionářů“ a méně z místa usazení společností.

25      Materiál, který předložilo ANGED v souvislosti s Katalánskem v řízení ve věci C-233/16 s mezní hodnotou 2 500 m², svědčí v této souvislosti o tom, že „jen“ 52,03 % celkového výnosu daně nesou podniky z jiných členských států a jejich podíl na celkové „zdaněné“ prodejní ploše činí „jen“ 46,77 %. Rovněž z údajů, které v rámci svého podání předložila Asturie, vyplývá pouze to, že 50 % dotčených osob, resp. 50 % vlastníků podílů nepochází ze Španělska.

26      Rozsudky ze dne 5. října 2004, CaixaBank France (C-442/02, EU:C:2004:586, bod 17), ze dne 24. března 2011, Komise v. Španělsko (C-400/08, EU:C:2011:172, bod 73), a ze dne 5. února 2014, Hervis Sport- és Divatkereskedelmi (C-385/12, EU:C:2014:47, bod 42).

27      Rozsudky ze dne 1. října 2009, Woningstichting Sint Servatius (C-567/07, EU:C:2009:593, bod 29), a ze dne 24. března 2011, Komise v. Španělsko (C-400/08, EU:C:2011:172, bod 74).

28      Rozsudky ze dne 11. března 2010, Attanasio Group (C-384/08, EU:C:2010:133, bod 50), a ze dne 24. března 2011, Komise v. Španělsko (C-400/08, EU:C:2011:172, bod 74).

29      Viz k tomu také mé stanovisko ve věci Hervis Sport- és Divatkereskedelmi (C-385/12, EU:C:2013:531, bod 59 a násl.).

30      Rozsudky ze dne 13. prosince 2005, Marks & Spencer (C-446/03, EU:C:2005:763, bod 35), ze dne 13. prosince 2005, SEVIC Systems (C-411/03, EU:C:2005:762, bod 23), ze dne 12. září 2006, Cadbury Schweppes a Cadbury Schweppes Overseas (C-196/04, EU:C:2006:544, bod 47), ze dne 15. května 2008, Lidl Belgium (C-414/06, EU:C:2008:278, bod 27), ze dne 29. listopadu 2011, National Grid Indus (C-371/10, EU:C:2011:785, bod 42), a ze dne 17. července 2014, Nordea Bank (C-48/13, EU:C:2014:2087, bod 25).

31      Rozsudky ze dne 17. listopadu 2009, Presidente del Consiglio dei Ministri (C-169/08, EU:C:2009:709, bod 42), ze dne 12. července 2012, HIT a HIT LARIX (C-176/11, EU:C:2012:454, bod 22 a citovaná judikatura), a ze dne 11. června 2015, Berlington Hungary a další (C-98/14, EU:C:2015:386, bod 64).

32      Rozsudky ze dne 10. prosince 2002, British American Tobacco (Investments) a Imperial Tobacco (C-491/01, EU:C:2002:741, bod 123 a citovaná judikatura), a ze dne 4. května 2016, Polsko v. Parlament a Rada (C-358/14, EU:C:2016:323, bod 79).

33      Rozsudek ze dne 24. března 1994, Schindler (C-275/92, EU:C:1994:119, bod 61), ze dne 21. září 1999, Läärä a další (C-124/97, EU:C:1999:435, bod 14 a násl.), a ze dne 6. listopadu 2003, Gambelli a další (C-243/01, EU:C:2003:597, bod 63) – všechny se týkají hazardních her; ze dne 5. března 1996, Brasserie du pêcheur a Factortame (C-46/93 a C-48/93, EU:C:1996:79, bod 48 a násl.), týkající se potravinového práva.

34      V souvislosti se srovnatelným kritériem přezkumu při posuzování jednání orgánů Unie a členských států viz také rozsudek ze dne 5. března 1996, Brasserie du pêcheur a Factortame (C-46/93 a C-48/93, EU:C:1996:79, bod 47).

35      V tomto smyslu v souvislosti se srovnatelným zákonem také již rozsudek ze dne 24. března 2011, Komise v. Španělsko (C-400/08, EU:C:2011:172, bod 80).

36      Tak již rozsudky Soudního dvora ze dne 11. července 1989, Schräder HS Kraftfutter (265/87, EU:C:1989:303, bod 21), ze dne 8. července 2010, Afton Chemical (C-343/09, EU:C:2010:419, bod 45), ze dne 22. ledna 2013, Sky Österreich (C-283/11, EU:C:2013:28, bod 50), ze dne 15. února 2016, N. (C-601/15 PPU, EU:C:2016:84, bod 54), ze dne 4. května 2016, Pillbox 38 (C-477/14, EU:C:2016:324, bod 48), a ze dne 30. června 2016, Lidl (C-134/15, EU:C:2016:498, bod 33).

37      Viz rozsudky ze dne 23. října 1997, Komise v. Nizozemsko (C-157/94, EU:C:1997:499, bod 58), ze dne 10. února 2009, Komise v. Itálie (C-110/05, EU:C:2009:66, bod 66), a ze dne 24. března 2011, Komise v. Španělsko (C-400/08, EU:C:2011:172, bod 75).

38      Rozsudky ze dne 11. října 2007, ELISA (C-451/05, EU:C:2007:594, bod 82 a citovaná judikatura), a ze dne 21. prosince 2011, Komise v. Polsko (C-271/09, EU:C:2011:855, bod 58).

39      Rozsudky ze dne 12. července 2001, Jippes a další (C-189/01, EU:C:2001:420, bod 81), ze dne 9. listopadu 2010, Volker a Markus Schecke a Eifert (C-92/09 a C-93/09, EU:C:2010:662, bod 76 a násl.), ze dne 22. ledna 2013, Sky Österreich (C-283/11, EU:C:2013:28, bod 50), a ze dne 30. června 2016, Lidl (C-134/15, EU:C:2016:498, bod 33).

40      Podobně také již rozsudek ze dne 9. listopadu 2010, Volker a Markus Schecke a Eifert (C-92/09 a C-93/09, EU:C:2010:662, bod 76 a násl.).

41      Rozsudek ze dne 22. prosince 2008, British Aggregates v. Komise (C-487/06 P, EU:C:2008:757, bod 91).

42      Rozsudky ze dne 20. září 2001, Banks (C-390/98, EU:C:2001:456, bod 80), ze dne 27. října 2005, Distribution Casino France a další (C-266/04 až C-270/04, C-276/04 a C-321/04 až C-325/04, EU:C:2005:657, bod 42 a násl.), ze dne 15. června 2006, Air Liquide Industries Belgium (C-393/04 a C-41/05, EU:C:2006:403, bod 43 a násl.), a ze dne 6. října 2015, Finanzamt Linz (C-66/14, EU:C:2015:661, bod 21).

43      Rozsudek ze dne 25. června 1970, Francie v. Komise (47/69, EU:C:1970:60, body 16, 17 a násl.), ze dne 13. ledna 2005, Streekgewest (C-174/02, EU:C:2005:10, bod 26), a ze dne 27. října 2005, Distribution Casino France a další (C-266/04 až C-270/04, C-276/04 a C-321/04 až C-325/04, EU:C:2005:657, bod 40).

44      Rozsudky ze dne 21. prosince 2016, Komise v. Hansestadt Lübeck (C-524/14 P, EU:C:2016:971, bod 40), ze dne 21. prosince 2016, Komise v. World Duty Free Group a další (C-20/15 P a C-21/15 P, EU:C:2016:981, bod 53), a ze dne 27. června 2017, Congregación de Escuelas Pías Provincia Betania (C-74/16, EU:C:2017:496, bod 38).

45      Rozsudek ze dne 9. října 2014, Ministerio de Defensa und Navantia (C-522/13, EU:C:2014:2262, bod 21), a ze dne 27. června 2017, Congregación de Escuelas Pías Provincia Betania (C-74/16, EU:C:2017:496, bod 65).

46      Viz mimo jiné rozsudky ze dne 15. března 1994, Banco Exterior de España (C-387/92, EU:C:1994:100, bod 14), ze dne 15. listopadu 2011, Komise a Španělsko v. Government of Gibraltar a Spojené království (C-106/09 P a C-107/09 P, EU:C:2011:732, bod 72), a ze dne 9. října 2014, Ministerio de Defensa a Navantia (C-522/13, EU:C:2014:2262, bod 23).

47      Rozsudky ze dne 15. března 1994, Banco Exterior de España (C-387/92, EU:C:1994:100, bod 13), ze dne 19. března 2013, Bouygues a Bouygues Télécom v. Komise (C-399/10 P a C-401/10 P, EU:C:2013:175, bod 101), ze dne 14. ledna 2015, Eventech (C-518/13, EU:C:2015:9, bod 33), a ze dne 27. června 2017, Congregación de Escuelas Pías Provincia Betania (C-74/16, EU:C:2017:496, bod 66).

48      Viz jen aktuální žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Bundesfinanzhof (Spolkový finanční dvůr, Německo, dále jen „BFH“) (usnesení ze dne 30. května 2017 – II R 62/14, BFHE 257, 381) v souvislosti s tzv. ustanovením o skupinách podniků, které je uvedeno v § 6a GrEStG v právu upravujícím daň z převodu nemovitostí – projednáváno jako věc C-374/17.

49      Viz jen rozsudky ze dne 8. listopadu 2001, Adria-Wien Pipeline a Wietersdorfer & Peggauer Zementwerke (C-143/99, EU:C:2001:598, bod 35), ze dne 15. listopadu 2011, Komise a Španělsko v. Government of Gibraltar a Spojené království (C-106/09 P a C-107/09 P, EU:C:2011:732, bod 73), ze dne 29. března 2012, 3M Italia (C-417/10, EU:C:2012:184, bod 39), ze dne 9. října 2014, Ministerio de Defensa a Navantia (C-522/13, EU:C:2014:2262, bod 23), a ze dne 21. prosince 2016, Komise v. World Duty Free Group a další (C-20/15 P a C-21/15 P, EU:C:2016:981, bod 53 a násl.).

50      V tomto smyslu viz zejména rozsudky ze dne 29. března 2012, 3M Italia (C-417/10, EU:C:2012:184, bod 42), a ze dne 21. prosince 2016, Komise v. World Duty Free Group a další (C-20/15 P a C-21/15 P, EU:C:2016:981, bod 59).

51      V tomto smyslu viz také rozsudky ze dne 14. ledna 2015, Eventech (C-518/13, EU:C:2015:9, bod 53), a ze dne 21. prosince 2016, Komise v. World Duty Free Group a další (C-20/15 P a C-21/15 P, EU:C:2016:981, bod 54); výslovně i mimo oblast daňového práva rozsudek ze dne 21. prosince 2016, Komise v. Hansestadt Lübeck (C-524/14 P, EU:C:2016:971, body 53 a 55).

52      Viz rozsudky ze dne 17. listopadu 2009, Presidente del Consiglio dei Ministri (C-169/08, EU:C:2009:709), ze dne 8. září 2011, Paint Graphos (C-78/08 až C-80/08, EU:C:2011:550, bod 49), ze dne 29. března 2012, 3M Italia (C-417/10, EU:C:2012:184, bod 42), ze dne 18. července 2013, P (C-6/12, EU:C:2013:525, bod 19), ze dne 9. října 2014, Ministerio de Defensa a Navantia (C-522/13, EU:C:2014:2262, bod 35), ze dne 21. prosince 2016, Komise v. Hansestadt Lübeck (C-524/14 P, EU:C:2016:971, body 49 a 58), ze dne 21. prosince 2016, Komise v. World Duty Free Group a další (C-20/15 P a C-21/15 P, EU:C:2016:981, bod 54), a ze dne 21. prosince 2016, Komise v. Aer Lingus a Ryanair Designated Activity (C-164/15 P a C-165/15 P, EU:C:2016:990, bod 51).

53      Viz rozsudky ze dne 8. září 2011, Paint Graphos (C-78/08 až C-80/08, EU:C:2011:550, body 65 a 69), ze dne 18. července 2013, P (C-6/12, EU:C:2013:525, bod 22); v tomto smyslu viz také mimo jiné rozsudky Itálie v. Komise (173/73, EU:C:1974:71, bod 33), ze dne 8. listopadu 2001, Adria-Wien Pipeline a Wietersdorfer & Peggauer Zementwerke (C-143/99, EU:C:2001:598, bod 42), ze dne 15. listopadu 2011, Komise a Španělsko v. Government of Gibraltar a Spojené království (C-106/09 P a C-107/09 P, EU:C:2011:732, bod 145), a ze dne 9. října 2014, Ministerio de Defensa a Navantia (C-522/13, EU:C:2014:2262, body 42 a 43).

54      Viz mimo jiné rozsudky ze dne 23. února 1961, De Gezamenlijke Steenkolenmijnen in Limburg v. Vysoký úřad (30/59, EU:C:1961:2, s. 43), ze dne 15. června 2006, Air Liquide Industries Belgium (C-393/04 a C-41/05, EU:C:2006:403, bod 29), ze dne 19. března 2013, Bouygues a Bouygues Télécom v. Komise (C-399/10 P a C-401/10 P, EU:C:2013:175, bod 101), a ze dne 9. října 2014, Ministerio de Defensa a Navantia (C-522/13, EU:C:2014:2262, bod 22).

55      V tomto smyslu viz také rozsudek ze dne 18. července 2013, P (C-6/12, EU:C:2013:525, body 22 až 27).

56      Rozsudek ze dne 9. října 2014, Ministerio de Defensa a Navantia (C-522/13, EU:C:2014:2262, bod 42), a ze dne 27. června 2017, Congregación de Escuelas Pías Provincia Betania (C-74/16, EU:C:2017:496, bod 71).

57      Viz rozsudek ze dne 15. listopadu 2011, Komise a Španělsko v. Government of Gibraltar a Spojené království (C-106/09 P a C-107/09 P, EU:C:2011:732, bod 104).

58      Rozsudek ze dne 21. prosince 2016, Komise v. World Duty Free Group a další (C-20/15 P a C-21/15 P, EU:C:2016:981, body 73 a 74 a bod 86 a násl.).

59      Přitom se zdá, že body 59 a 86 tohoto rozsudku nejsou zcela shodné.

60      Toto vyplývá podle mého názoru nejpozději z argumentace uvedené v rozsudku ze dne 21. prosince 2016, Komise v. World Duty Free Group a další (C-20/15 P a C-21/15 P, EU:C:2016:981, body 85 a 86).

61      Viz rozsudek ze dne 15. listopadu 2011, Komise a Španělsko v. Government of Gibraltar a Spojené království (C-106/09 P a C-107/09 P, EU:C:2011:732, body 90 a 91, jakož i 131).

62      Rozsudek ze dne 21. prosince 2016, Komise v. World Duty Free Group a další (C-20/15 P a C-21/15 P, EU:C:2016:981, body 54, 67 a 74).

63      V tomto smyslu výslovně rozsudek ze dne 8. září 2011, Paint Graphos (C-78/08 až C-80/08, EU:C:2011:550, bod 70).

64      Viz také rozsudek ze dne 4. června 2015, Komise v. MOL (C-15/14 P, EU:C:2015:362, bod 65).

65–       Viz rozsudky ze dne 8. září 2011, Paint Graphos (C-78/08 až C-80/08, EU:C:2011:550, bod 49), ze dne 18. července 2013, P (C-6/12, EU:C:2013:525, bod 19), ze dne 9. října 2014, Ministerio de Defensa a Navantia (C-522/13, EU:C:2014:2262, bod 35), a ze dne 21. prosince 2016, Komise v. World Duty Free Group a další (C-20/15 P a C-21/15 P, EU:C:2016:981, bod 54).

66–       Rozsudek ze dne 21. prosince 2016, Komise v. World Duty Free Group a další (C-20/15 P a C-21/15 P, EU:C:2016:981, bod 54), předtím také již rozsudky ze dne 28. července 2011, Mediaset v. Komise (C-403/10 P, nezveřejněný, EU:C:2011:533, bod 36), ze dne 15. listopadu 2011, Komise a Španělsko v. Government of Gibraltar a Spojené království (C-106/09 P a C-107/09 P, EU:C:2011:732, body 75 a 101), ze dne 14. ledna 2015, Eventech (C-518/13, EU:C:2015:9, bod 55), a ze dne 4. června 2015, Komise v. MOL (C-15/14 P, EU:C:2015:362, bod 59).